Strýček Váňa

Možná trochu s podivem je, že ústřední postavou není ani tak Ivan Vojnickij, jako spíše komplikovaný trojúhelník Soňa – Astrov – Jelena. Právě ve výkladu těchto postav vidím největší přínos Páclovy inscenace. Nejzajímavější z celého ansámblu Bezručů je tentokrát Pavla Gajdošíková. Hodně dobrým režijním nápadem bylo postavit na jeviště starý klavír, na který jednotliví protagonisté čas od času hrají a dobře tak rytmizují děj. Mnohé další nápady ale inscenaci příliš neprospěly, jejich smysl zná patrně jen režisér. (více v článku na blogu)

viz recenze

55% Mám čím dál silnější pocit, že Páclovy obrazy jsou buďto tak hluboké, že je neprohlédnu, či tak povrchní, že odmítám uvěřit, že by to mohlo být vše. Vzhledem k tomu, že se v tomto případě kritika staví spíše za druhou možnost, vzdávám "pátrání na vlastní pěst" a Strýčka Váňu odepíšu jako ne zrovna vydařený pokus.

Režisérovi není možno po technické stavbě inscenace nic vytknout, jde o plně profesionální práci, jenže jeho vidění věcí je v naprostém protikladu s mým vnímáním. Přijde mi, že se Páclovy vize vzpínají textu, činí ho banálním (využití notoricky používaných symbolů viz. život jako na houpačce, nebo takových, které není možno rozklíčovat, což kolikrát nesvedou ani diváci, co jsou z jeho režií nadšení). Humor v jeho Strýčkovi Váňovi na mě působil křečovitě, stejně jako celé toto nastudování. Na inscenaci si nejvíc cením přístupu herců, kteří se umí přizpůsobit práci snad s jakýmkoli režisérem.

Po vlažnějším začátku se inscenace velmi slušně rozběhla a nabrané tempo již nepustila. Z mého pohledu bezesporu vydařené zpracování se spoustou dobrých nápadů, které tuto hru příjemně zpestřují. I přes větší délku nijak nenudila a dobře udržela moji pozornost. Z hereckého pohledu opět výborné, v tomto směru mají Bezruči opravdu velkou sílu. Zmínil bych především skvělou P. Gajdošíkovou, jejíž Soňa pro mě byla nejvýraznější postavou. Dále zaujali N. Lichý, T. Dastlík a M. Haroková.