Recenze

Divoch Váňa a vybydlený smysl života
psáno z představení: 4.2.2014, autor recenze: Veronika Boušová
foto: foto: foto: foto: foto:
Ostravská inscenace Strýček Váňa, veselá tragédie s příchutí vodky, vzešla z prvního tvůrčího setkání hereckého souboru Divadla Petra Bezruče s novým uměleckým šéfem, režisérem Štěpánem Páclem, a potvrdila šťastnou konstelaci.

Pro zasvěcené není novinkou, že soubor dokáže dostát scénickému tvaru, v němž se text částečně prezentuje nehereckými scénickými prostředky a vizualizací. A typově rozdílné herecké individuality jsou dostatečně silné na to, aby dokázaly text i jednotlivé charaktery posunout do nových souvislostí. Ve Strýčkovi Váňovi vznikly díky citlivému zkarikování postav a jejich emotivním projevům jasně vyprofilované tragikomické figurky. Ve spojení s Páclovým smyslem pro detail a inscenační nadsázku (obrazy padají ze stěn spolu se ztrátou iluzí, Sonin palčivý problém při konverzaci s Astrovem podtrhuje konzumace kyselého zelí, namísto akademika se stane obětí střelby kniha, za noční bouřky se postavy zjevují na scéně jako strašidla apod.) získala Čechovova hra nemalou dávku temperamentu a otevřela aktuální témata.

Patovou životní situaci a vyprázdněnou podstatu bytí odráží scéna Pavly Kamanové. Interiér domu bez oken má vysoký strop, stěny vymalované monotónním vzorkem a několik dveří do dalších nehostinných místností. Ty prostřední se v ustupující perspektivě opakují a mizí v zrcadle, nastaveném divákům. Rám portálu s širokým prahem odděluje předscénu a opticky ji propojuje s hledištěm. V popředí, byť v nepřímém kontaktu s diváky, se také odehrávají důležité monology postav a z vás se stává spoluobyvatel labyrintu, stráženého chůvou Marinou (Kateřina Krejčí).

Flegmatická „bábinka“ Marina, drama nedrama, neúnavně plete svetry, náhražky hřejivé náruče. Ve zmrtvělém prostoru evokuje žlutá Ariadnina nit „cit, marný jak sluneční paprsek“. Stejně marný je i sluníčkový pozitivizmus zchudlého statkáře Tělegina (Dušan Urban), žijícího v permanentním stavu blaženosti toho, kdo nemá co ztratit. Pracovní náčiní leží netknuté ladem, sluha v omšelém kabátě napodobuje přemrštěnými gesty klavírního virtuosa a mimoděk poukazuje na Vojnického domnělý talent, obětovaný ve prospěch Serebrjakova celoživotního díla, z něhož se nakonec vyklubala prázdná bublina.

Vztah člověka k přírodě, evergreen Čechovových dramat, se ocitá v bodu rozpadu. Živly pronikají k osazenstvu domu rozbitou střechou v podstatě násilím. Déšť v nezastavitelném proudu, odlesky slunce jako neosobní odlesky diskokoule. Pouze dráždivý relikt uprostřed scény, houpačka vytržená z kontextu zahrady, provokuje obyvatele k akci. Divoch Váňa se na ní předvádí s výrazem roztouženého opičáka na liáně, nerozhodná Jelena létá na houpačce jak na kyvadle biologických hodin a označkuje ji výmluvným vzkazem v podobě růžového šátku, Soňa se z ní snaží vstřebat Jelenino fluidum. Příroda se scvrkla na rozmnožovací pudy, vybičované přítomností nedostupné krásky. Astrov se sice v rauši pustí za vyššími ideály a šplhá po houpačce vstříc nebesům, ale prázdnota otvoru ve střeše ho vyděsí.

Frustrovaného Vojnického (Přemysl Bureš) touha po vyšších ideálech opustila. Zda se tento žárlivostí sžíraný něžný barbar s postavou kovboje mohl doopravdy stát Dostojevským nebo Schopenhauerem však není vůbec jisté. V přízračném podsvícení, promoklý a zkroucený, připomíná šílence v kazajce po skotském střiku, před čistou duší Soňou s jejím smyslem pro řád se mění v pokorného beránka, na Serebrjakova křičí ze žebříku - symbolické bašty hrdého sedláka - jako smyslů zbavený. Nehledě na drogový mejdan a koktejl z léků hypochondrického profesora, namíchaný na výsměch jeho podagře, proteklo Váňovým životem jistě i dost vodky. Hrana parodie a vážnosti je v případě Vojnického existenciální kocoviny často tenká, jeho vyprázdněný pohled v závěrečné scéně ale nakonec status tragického hrdiny potvrdí.

Samolibost egocentrického Serebrjakova (Norbert Lichý) k reakci vyloženě provokuje. Mrzutý stařec nekompromisně uplatňuje nárok na povinnou úctu vůči své osobě a fakt, že na své konto promarnil šance druhých, vystihuje lakonickým popěvkem „This is the my way...“. Z jeho střetů s Vojnickým cítíme srážku dvou světů, světa iluzí o vlastní důležitosti s každodenní životní realitou. Tento konflikt ostatně po celou dobu zaznívá i v hudebním podkresu, sestaveném Jakubem Kudláčem. Akordeon navodí atmosféru ruského venkova, úryvky klasiky "velké umění" v nepovolaných rukách, náznaky anglických hitů volání velkoměsta.

Markéta Haroková, Jelena s labutími pohyby a výrazem nepřekonatelné nudy připomíná umělou květinu, obletovanou zpitomělým lidským hmyzem. Ožije, až když zavětří vzrušení z dívčích tajemství a rozehraje s Astrovem eroticky podbarvenou scénu s mapami, asi nejoriginálnější nápad celé inscenace.

Nonšalantní Astrov (Tomáš Dastlík) v brokátové vestě před ní stylem smyslného kouzelníka odhaluje tubus a ukryté mapy jako svá nejintimnější tajemství a dostává Jelenu na lopatky - obrazně i doslova. S rozmrzelým výrazem posléze naznačí, že pod načančanou slupkou našel to, co čekal. Jelenina překotná vstřícná reakce má energii směšně neomaleného uragánu, dráždivé fluidum se rozpouští v trapnosti. Z „epizodní postavy“ paní Serebrjakové nemůže být nikdy nic jiného než Serebrjakův přívěšek a už se neptáme, proč si nechá manželovy ponižující vrtochy líbit.

Předčasně dospělá Soňa (Pavla Gajdošíková), opuštěné dítě toužící po lásce, se v Jelenině přítomnosti odváže. Pubertální rozjívenost jak okoukaná z dívčí talkshow, patetická vášeň ve stylu červené knihovny, pionýrské nadšení pro Astrova-ekologa, všechny tyto komické polohy vystřídá v energických výstupech, aby se nakonec stala zodpovědnou paní domu.

„Nic naplat, musíme žít!“ prohlásí za všechny nad zúčtováním Má dáti – Dal a uzavře kolotoč zjitřených vášní, na kterém se dobře pobavíte, přestože se vám zároveň pěkně zatočí hlava.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.