Při další návštěvě londýnského West Endu se mi podařilo navštívit hned šestici představení, zde je tedy krátké shrnutí toho, co jsem v britské metropoli zhlédl.

MJ The Musical (Prince Edward Theatre)

Vymýšlet něco extra originálního u jukebox muzikálu, v němž má být mezi populárními hity převyprávěn příběh daného hudebníka, je asi dosti obtížné. Dvojnásobná držitelka Pulitzerovy ceny Lynn Nottage napsala celkem slušné libreto, které sice nepřináší žádný neotřelý pohled na Michaela Jacksona, ale nešustí papírem a dokáže ambivalentně přijímaného zpěváka vykreslit celkem plasticky. Pochopitelně se vyhýbá větším kontroverzím, takže se zcela vyhýbá jeho obviněním ze sexuálního zneužívání dětí, a to tím způsobem, že děj hry umístila do roku 1992, tedy o rok dříve, než se objevila první obvinění.

MJ je ale především skvělá show, režisér a choreograf Christopher Wheeldon dokázal vytvořit atraktivní mix písní a tance. Dobrý dojem z představení výrazně zvyšuje představitel titulní role Jamaal Fields-Green, který se do této úlohy vtělil již potřetí. Do Michaela se dokázal vtělit bravurně – od dětsky vysokého hlásku až po charakteristické taneční kreace. Scénograf Derek McLane vždy nechává dostatek prostoru pro složité choreografie, přesto je výprava u některých scén dechberoucí (Smooth Criminal, Thriller).

MJ není muzikál, který by kdovíjak vynikal dějem nebo propracovanými charaktery postav, ale po pěvecké a taneční stránce se jedná o špičkovou podívanou.

Hodnocení: 75 %

Mean Girls (Savoy Theatre)

Teenagerovská komedie Mean Girls s Lindsay Lohan v hlavní roli potěšila v roce 2004 tím, že měla oproti záplavě konkurenčních filmů chytrý scénář a nebrala se moc vážně. Muzikál, který na její motivy vzniknul, se své předlohy celkem věrně drží, ale autorka původního scénáře i libreta Tina Fey ho lehce aktualizovala o některé současné popkulturní narážky a odkazy na sociální sítě.

Hudebně je tento muzikál trochu tuctový, ale popové písně mají snadno zapamatovatelné melodie (hlavně Apex Predator či Revenge Party). Výprava spoléhá hlavně na projekce, mobiliář je spíš skromný. Režisér Casey Nicholaw dovedl k dokonalosti filmové střihy, takže má inscenace příjemné tempo a nemá šanci začít nudit.

Herecky se nejvíce daří Baylie Carson, která ztvárnila umělkyni Janis a která je perfektní i pěvecky. Komický potenciál prokazuje Grace Mouat v roli rozkošně natvrdlé Karen. Charlie Burn v hlavní roli Cady Heron je uvěřitelnější jako začínající středoškolačka než jako namyšlená intrikánka. Ale možné jsem se jen nedokázal zbavit srovnání s vynikající Lindsay Lohan ve filmové předloze.

Pro cílové publikum budou jistě londýnské Mean Girls příjemnou záležitostí, která je svižná a zábavným způsobem zpracovává problém, jak zapadnout do kolektivu a jaké volit „strategie přežití“ ve středoškolské džungli.

Hodnocení: 70 %

The Curious Case of Benjamin Button (Ambassadors Theatre)

Povídku F. Scotta Fitzgeralda využili muzikáloví tvůrci Jethro Compton a Darren Clarke (podobně jako filmový režisér David Fincher) pouze jako inspiraci, přenesli ji z amerického Baltimoru na pobřeží Cornwallu a podařilo se jim napsat jeden z nejlepších nových muzikálů, které jsem v Londýně viděl.

Clarkova folková hudba nestojí na samostatných hitech, ale jako celek funguje výtečně. Atmosféru dokresluje omšelá dřevěná scéna a třináctičlenné herecké obsazení hýří energií. Kromě zpěvu zajistí účinkující i samotnou hudbu, což dělá z této inscenace velmi originální počin.

Výtečně obsazené jsou obě hlavní role – John Dalgleish hraje Bejamina Buttona jako nesmělého muže, jeho mládnutí dokáže často zachytit jen držením těla, Clare Foster je v úloze jeho životní lásky Elowen sympaticky živelná i vnitřně křehká.

Hlubokému příběhu o pomíjivosti života nechybí spousta humorných prvků, které vyváží dojemné a někdy až trochu sentimentální pasáže. Nejedná se o inscenaci, která by asi lákala masy diváků, ale vzhledem k velmi příznivým ohlasům kritiky je možné, že se Benjamin Button bude ještě nějakou dobu hrát. V takovém případě doporučuji neminout!

Hodnocení: 90 %

Titanique (Criterion Theatre)

Ze zhruba čtyřicítky muzikálů, které jsem dosud na West Endu viděl, patří Titanique k těm nejkontroverznějším. Jedná se o jukebox muzikál s písněmi Celine Dion, který je zároveň parodií na filmový blockbuster Titanic režiséra Jamese Camerona.

Tvůrci se snaží nacpat nějaký gag či hlášku snad do každé minuty představení, což má za následek, že vedle velice povedených fórů se tu vyskytují i ty hodně laciné. Je zde rovněž velké množství popkulturních odkazů, v práci s nimi inscenace připomene hry Tomáše Dianišky. Děj je bláznivý, stát se zde může cokoliv, netřeba v tom hledat nějakou logiku. Vědomě se pracuje s kýčem a trapností, velmi sugestivní jsou ovšem pěvecké výkony, interpreti se s obtížnými písněmi kanadské zpěvačky vyrovnali dokonale. Po herecké stránce nejvíce zaujme Lauren Drew jako narcistická průvodkyně večerem Celine Dion a Kat Ronney, která dokáže zahrát Rose (ve filmu Kate Winslet) s komickou naivitou, která je v kontrastu s jejím mimořádně silným hlasem.

Divácky vděčná a vtipná inscenace, u níž si člověk připadá trochu jako na horské dráze (bohužel i co se týče kvality vtipů).

Hodnocení: 65 %

Six (Vaudeville Theatre)

Historie muzikálu Six ukazuje, že hitem se může stát i nezávislá produkce, která není primárně určena pro velká komerční divadla. Lucy Moss a Toby Marlow vytvořili koncept muzikálu jako studentskou práci pro festival Edinburgh Fringe, kde započala jeho úspěšná cesta na jeviště West Endu i Broadwaye.

Formátem je Six v podstatě popovým koncertem bez výraznějšího dějového oblouku, kdo tento koncept přijme, čeká ho příjemně přímočará podívaná plná energie. Marlow a Moss se rozhodli převyprávět příběh šesti manželek anglického krále Jindřicha VIII. Královny soutěží o pozornost publika, jemuž se každá z nich snaží dokázat, že právě její osud je ten nejdramatičtější. Reinterpretace historických události pohledem 21. století v sobě ukrývá mnoho vtipu, ukazuje královny z odlišné perspektivy a zároveň se zlehka dotýká i problematiky genderových stereotypů. Je to ale hlavně zábava a s tím je třeba k tomuto kusu přistupovat.

Parádní je především hudební složka. U mnoha muzikálů bývá problém zapamatovat si z nich alespoň jednu melodii, tady je sice hudebních čísel pomálu, ale každé z nich aspiruje na velký hit. Ostatně projev jednotlivých královen byl inspirován hudebními hvězdami jako Beyoncé, Avril Lavigne, Rihanna nebo Britney Spears. Výborně fungují rovněž kostýmy Gabrielly Slade, jež jsou výrazně stylizované, ale zároveň v drobných detailech dokáží naznačit charakteristiku jejich nositelek (například výrazný výstřih u vyzývavé Katherine Howard nebo kalhoty u emancipované Catherine Parr).

Six je důkazem, že muzikálový žánr nutně nevyžaduje opulentnost. Tento hit si vystačí se šesticí hereček a čtyřmi členkami kapely a celé se to na neměnné scéně stihne odehrát za 80 minut. Představitelky královen hrají a zpívají s velkým entuziasmem. Zaujala mě především Naomi Alade, která hraje Annu Boleyn s dobře sednoucím sarkasmem plynoucím z faktu, že ji král nechal popravit, když o ni předtím tolik usiloval. Její song Don´t Lose Ur Head patří k těm, které z hlavy jen tak nedostanete. Caitlin Tipping dokázala procítěně ztvárnit příběh Jane Seymour i s nepateticky dojemnou písní Heart of Stone. Mrazivou proměnu pak v roli Katherine Howard nabízí Inez Budd, která se během písně All You Wanna Do změní z diblíka sršícího sexappealem ve zneužívanou, nešťastnou ženu.

Muzikál si kolem sebe v Londýně vytvořil až kultovní auru, takže představení má skvělou atmosféru, která skutečně připomíná koncerty velkých popových star. Jsem hodně zvědavý, jak dopadlo první české uvedení v Plzni.

Hodnocení: 80 %

Elektra (Duke of York´s Theatre)

Kromě muzikálových představení se mi tentokrát povedlo při návštěvě Londýna navštívit i jednu činohru. Režisér Daniel Fish uvedl na West Endu Sofoklovu Elektru v moderním překladu kanadské básnířky Anne Carson. Hlavním lákadlem kusu je bezpochyby americká herečka Brie Larson v titulní roli. Larson se proslavila především jako kapitánka Marvel v sérii filmů z marvelovského univerza a rolí ve snímku Room, za kterou získala Oscara.

Při londýnském debutu sice herečka prokázala své kvality, ale bohužel v inscenaci, která divácky velmi nevstřícná a jejíž koncepce je hodně formalistní a nevzbuzuje skoro žádné emoce. Larson je přitom ve své roli působivá, kvůli Elektře se nechala ostříhat na ježka a změnila se tím skoro k nepoznání. Její postava je punková rebelka, na jeviště nakráčí v tílku s nápisem Bikini Kill (což je americká punková kapela známá radikálně feministickými texty) a ve stylu slam poetry vede vzpouru proti celému světu. Pomsta za vraždu jejího otce Agamemnona se pro ni stává obsesí. Svým nesmiřitelným vztekem nevzbuzuje pochopení, spíše odcizení.

Elektra svůj příběh vypráví do mikrofonu, ostatní postavy jsou trochu upozaděny, naopak recitativy chóru hrají v inscenaci docela velkou roli. Celé to ale působí odtažitě, neživě, režisér se příliš nesoustředil na propracování vztahů mezi postavami. Více ho naopak zajímaly různé formální hrátky. Například pokaždé, když je vyřčeno slovo „father“, ozve se zvuk podobný výstřelu, při zmínění Orestova jména si ostatní poklepají na hruď, u zmínky o Aigisthovi si zase odplivnou. Slovo „ne“ pak Elektra vždy vyslovuje se změněnou intonací, někdy divoce, jindy artistně. Pokud se snaží napodobovat svou matku Klytaimnestru, bere do ruky jiný mikrofon, jenž její hlas výrazně moduluje. Všechny tyto prvky mají zpočátku ozvláštňující charakter, ale velmi rychle se omrzí.

Hraje se na téměř prázdné scéně, kterou vzadu do půlkruhu obepíná bílé plátno. Točna je skoro neustále v permanenci, kromě reprobeden se na ní nachází i přístroj na rozstřikování barvy. Mad jevištěm se pak kdovíproč vznáší model vzducholodi.

Vzpoura proti toxické moci může být jedním z hlavních témat čitelných z Fishovy inscenace, která ale zůstává především těžko uchopitelným experimentem. 

Hodnocení: 50 %