Bernhardovy texty nebývají právě divácky nejsnadnějšími kusy, ani hra Ritter, Dene, Voss, kterou ve Stavovském divadle uvádějí pod názvem Oběd u Wittgensteina, není výjimkou. Ale i když člověk někdy jen obtížně zachytává téma inscenace, Bernhardův břitký styl kombinující satirické šlehy, filozofické i humorné pasáže každopádně zaujme.

U hodně recenzí této inscenace ND se lze dočíst srovnání s Pitínského verzí z Divadla Na zábradlí. Tuhle slavnou inscenaci 90. let jsem neviděl, srovnávat tedy nemůžu, nicméně myslím, že Špinarova verze se celkem povedla. Za její největší problém považuji samotný prostor Stavovského divadla - dusivé rodinné peklo by mnohem více slušelo komornějšímu prostoru.

Možná právě z prostorových důvodů je vynechán oběd, který se objevuje v názvu inscenace. Mizí tím výrazná ritualizace druhého jednání hry, čímž se režisér ochudil o kontrastnost zaběhlých zvyků kolem stolování a reálného chování postav.

Herecky je Oběd u Wittgensteina velmi zajímavou podívanou. Saša Rašilov hraje filozofa Ludwiga s plným nasazením, místy se pohybuje na hraně přehrávání, ale dává si pozor, aby tuto hranici nepřekročil. Úspěšný návrat na prkna Národního divadla slaví v roli mladší sestry Zuzana Stivínová, Ritter skrývá svou osamělost za vyzývavé chování, přezdobenou róbu a nadměrnou konzumaci alkoholu. Lucie Juřičková ztvárňuje starší sestru mnohem civilněji, její životní mantrou je až patologická starostlivost o mladšího bratra.

Všechny tři postavy ale mají jedno společné - nikdy nemusely pracovat, celý život žijí v nadbytku, přičemž ale neznají hodnotu peněz, jelikož se na jejich vydělávání nikdy nemusely podílet. Takový život má na ně ale zhoubný vliv - nejsou schopni žádného činu, všechno je nudí a svou nudu utápí v neustálém pitvání rodinných vztahů. Vzájemné zraňování je to jediné, čím zabíjí svůj čas. Akcentace této roviny hry mi přijde smysluplná, protože je to téma velmi aktuální.

Stejně jako ostatní Špinarovy inscenace je to dost expresivní, ale velká gesta se na velkou scénu hodí. Posílena je komická složka hry, režisér se snažil zdůraznit grotesknost Bernhardovy předlohy.