Úspěšný román Bílá Voda Kateřiny Tučkové se během jedné divadelní sezony dočkal hned dvou dramatizací a rozdíly mezi nimi jsou opravdu veliké. Zatímco v Městském divadle Brno se Dodo Gombár pokusil přenést na jeviště předlohu v téměř celé její šíři včetně častého prolínání časových rovin, Daniel Majling ve Stavovském divadle vystavěl svou adaptaci o poznání přehledněji.

Oba přístupy mají své výhody i úskalí. V Brně jdou víc do hloubky, snaží se nastínit širší množství témat, ale na druhou stranu je hodně znát, že předlohou byl román a mnoho situací je řešeno pouhým popisem místo dramatického jednání. V Praze Bílou Vodu oplošťují o mnohé motivy, pro Majlinga a režiséra Michala Vajdičku se stěžejním tématem stává vztah církve a státu. Osud řeholnic internovaných v klášteře na periferii republiky je vyprávěn chronologicky a i přes značné množství postav celkem přehledně. Pro někoho může být zjednodušení a náběh k melodramatu příliš velký, osobně mi ale přišlo, že inscenace docela funguje a ani přes více než tříhodinovou délku nenudí. Čtenáře Tučkové románu možná naštve, že se tvůrci rozhodli úplně vypustit hlavní postavu Leny, a tím pádem i celou dějovou linku ze současnosti. Do centra pozornosti staví odbojnou sestru Evaristu, která za komunismu prošla kněžským svěcením v rámci podzemní církve.

Pražská inscenace se snaží i o humorné odlehčení tíživého příběhu, který se do hry dostává hlavně skrze až karikaturně pojaté postavy komunistických papalášů, jimž je dán poměrně značný prostor. Vyloženě komickou figurkou je okresní církevní tajemník Maličký (s citem pro komickou míru ho zahrál Pavel Neškudla), režimním oportunistou je generální vikář Havraj (Martin Dejdar), trochu lidskosti mezi tuhle sebranku vnáší kolaburující kněz a ministr zdravotnictví Plojhar, jehož Saša Rašilov dokázal povýšit na tragikomickou, chybující, ale pochopitelnou postavu.

Roli sestry Evaristy hraje Jana Pidrmanová, v účinkování na mnou zhlédnuté repríze ji ovšem zabránila zdravotní indispozice. Během 24 hodin tak roli nastudovala studentka DAMU Barbora Bolíková, která jinak v inscenaci hraje v company, stejně jako její spolužáci. Nutno podotknout, že kdyby okolnosti záskoku před začátkem představení nepopsala dramaturgyně Ilona Smejkalová, člověk by ani nepoznal, že Bolíková není regulérní alternací. Klobouk dolů!

Z ostatních ženských postav v hlavě nejvíce utkví Veronika Lazorčáková jako výrazným vývojem procházející sestra Tobie a Berenika Anna Mikeschová v roli živelné sestry Bohdanky. Trochu jednostrunně působí v první části Kateřina Winterová jako bachařka Saulová, lépe ji vychází přerod do řádové sestry Paulity.

Scéna Pavla Andraška hojně využívá točnu, uplývající čas symbolizuje shora se snášející podzimní listí. Dominantou jsou dva reálně vypadající automobily (osobní Volha a nákladní vůz), jejich časté příjezdy a odjezdy ovšem postupně působí, že jsou dělané poněkud na efekt. Dramatická hudby Michala Novinského vzbuzuje dojem filmového soundtracku a dodává inscenaci emotivní náboj.

Pražská verze Bílé Vody mi divácky sedla o něco lépe, i když ani ona zcela nevytěžila potenciál předlohy.