Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Auva
Lukáš Holubec, 7.8.2019

Vždycky mám radost, když se objeví pro mě neznámý autor a skrze divadelní představení je mi hozeno laso s dotazem, zda bych nechtěl své literární mezery alespoň jednou částečkou zmenšit. Pokud se tak navíc stane na divadelní scéně, jejíž dramaturgie text zpracuje nikoliv z důvodu zviditelnění se něčím polozapomenutým, ale proto, že předloha je aktuálně zajímavá a má co sdělit, radost mívám velikou. Oním neznámým jménem je Hermann Ungar, německy píšící dramatik a prozaik, který svoji tvorbu vtěsnil do několika málo let po první světové válce, než tento moravský Kafka, jak se mu údajně přezdívalo, v pouhých šestatřiceti letech zemřel na zanedbaný zánět slepého střeva. Tak jako on sám své psaní tajil, byla i jeho tvorba dlouhá leta před veřejností něčím neznámým. A zde je potřeba poděkovat badateli a překladateli Jaroslavu Bránskému, který se před osmnácti lety zasadil o to, že Ungarovo dílo pod názvem Romány a menší prózy spatřilo světlo světa. A já děkuji navíc Lence Havlíkové, která je podepsána pod dramatizací a dramaturgií, že se jméno Hermann Ungar dostalo až ke mně.

Stěžejní otázkou je, proč byl pro novinku Divadla X10 vybrán právě Hermann Ungar. Ze zhlédnuté inscenace Zmrzačení se nabízí odpovědí hned celá řada. Ústřední postava je člověk ve světě tak trochu ztracen, těžko zvládá nástup nového období, je pomalu utlačován a ze společnosti vytlačován. Nejen z toho plynoucí neurózy jedince pomalu izolují a postupná uzavřenost spěje k bezútěšnému konci. A to jsem ještě nezmínil možné výklady pojmu zmrzačení, které provází diváka celým představením.

Hlavní postavu bankovního úředníka Polzera přesvědčivě ztvárnil Václav Marhold. Křehkou duši pojal jako psychicky nevyrovnaného, uťáplého člověka, který to v každém světě musí mít těžké. Snad jen v tom ideálním, v němž vládne empatie a pochopení, by mohl mít šanci. Ne však v soukolí různorodě zmrzačených jedinců sestávající společnost, jež na jedince klade nepřiměřené nároky. V ní nemá choulostivý jedinec šanci obstát.

Zajímavou postavou byl také Fanta, Polzerův přítel. Jeho zmrzačení bylo na první pohled fyzického rázu a nápaditým, ale i efektním způsobem využíval scénu Janu Hauskrechtové, především závěsná lana. Ovšem tato postava má i svá vnitřní pokřivení. Fantu hrál Vojtěch Hrabák a postavu pojal jako vzbouřence a nihilistu. Původně měl roli nastudovat Jakub Gottwald a nepochybuji, že by i on Fantovi dodal přesvědčivou tvář, ale v podání Vojtěcha Hrabáka bylo jeho opovržení okolím velmi působivé.

Postavy lékaře a Fantovy družky či sestry (zde jsem, přiznávám, nepochytil jejich vzájemný vztah přesně) ztvárnili Pavel Neškudla a Anita Krausová. Přestože byly jejich charaktery neméně zajímavé, nemohl jsem se zbavit dojmu, že jsou jen jakýmsi doprovodem zmrzačené komunity pohybující se na jevišti. Podobně tomu bylo i u postavy chlípné vdovy Pogresové, nicméně její napojení na Polzera bylo více než patrné a výkon Lucie Roznětínské řadím do kategorie nepřehlédnutelných.

Poslední postavou v inscenaci Zmrzačení byl vysloužilý řezník v bezchybném podání Jana Jankovského. Jeho nenápadné působení postupně přecházelo v důležité postavení. Kontrast mezi jeho postavou manipulátora a outsiderem Polzerem pak umožňoval divákovi sledovat zásadní střet mezi starým a novým světem.

Vyznění inscenace také pomohly další její složky. Ať už se jednalo o hutnou hudbu, o níž se postaral Roman Zach nebo výprava Jany Hauskrechtové, jež plně využila prostoru DUPu39, přičemž toho nemusela použít až tolik. Stačila třeba závěsná lana, štafle, posezení pro účinkující či působivá závěrečná projekce. Tvůrci také přiměřeným způsobem zapojili do hry diváky. Pokud hru navštívíte, nemusíte se však obávat nějaké přílišné interakce. Jednalo se o natolik příjemné propojení, že jsem jej musel využít a na jeho základě použít alespoň slovo do názvu blogu. Jako posledního bych rád zmínil režiséra Ondřeje Štefaňáka. Bohužel neznám předlohu a nevím tak, zda zbytečně neupozadil některé charaktery, ale jako celek inscenace fungovala, a zásadní témata se podařilo vyzdvihnout.

Ano, obraz světa, jak jej viděl takřka před sto lety Hermann Ungar, se tomu dnešnímu podobá až překvapivě a především nepříjemně příliš. Bourá leckdy rozšířenou nostalgickou iluzi o kráse první republiky, stejně jako představu, že ač nyní žijeme v relativním bezpečí a blahobytu, kolektivní zmrzačení duše národa je velkým rizikem pro další vývoj společnosti. Zmrzačení je žel v každém z nás a je potřeba jej neustále připomínat. Tak učinil v minulém století Hermann Ungar, a tak tomu činí dnes v Divadle X10. A dělají to dobře.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.