Blog redakce i-divadla

Po roce návrat na místo činu. A studio Rubín opět poskytlo prostor pro divadelní hrátky svérázného Jana Kačeny. Zatímco na sklonku roku 2017 vypustil v malostranském sklepení na jeviště vlčí smečku, nyní v souladu s dramaturgickým plánem pro sezónu 2018/2019 přivedl k životu Jan Kačena lyriku Jakuba Demla. Přestože se tak jako v Traktátu o stepním vlku jedná z velké části o scénickou koláž, dostala se inscenace s názvem stojím ve tmě abych viděl světlo dělám dobro aby zlo kvetlo MIRIAM k mému nitru podstatně blíže.

Jestliže jsem napsal, že hra je uvedena v souladu s dramaturgickým plánem A studia Rubín pro sezónu 2018/2019, je třeba si připomenout, jak ona koncepce zní. 51. sezóna byla pojmenována S kým žijem? a měla by hledat podoby vztahu já – ty. Těžko se ponořit do hlavy Jana Kačeny a ani jsem neměl příležitost se jej zeptat, ale já jsem v inscenaci i tato témata objevil. Mimo jiné.

Představení začíná parodií na píseň Až uslyším hvízdání kapely Poutníci. Pojetí tohoto vystoupení předurčuje směr, kudy se inscenace vydá. Tím je specifická výprava za hledáním v podání Jacoba Erftermeijera, Pavla Neškudly a Jana Strejcovského. Putování je doprovázeno leckdy méně srozumitelnými obrazy, nicméně ty odráží do jisté míry Demlův, ale především Kačenův pohled na svět. Alespoň v době vzniku inscenace. Dost možná se v hlavách pánů Demla a Kačeny proháněli a prohánějí všelijací démoni, ale poznamenáni svými běsy vytváří pak specifická díla. Nebo snad Jan Kačena stejně jako v textu úvodní písně slyší hvízdání a ukrývá své zklamání za nekonečnou hrou a mlhou ranní? Nevím, ale rozhodně svým přístupem k tvorbě, tedy volným vedením herců, neurčení rolí, kdy přiznává, že v první řadě tvoří pro sebe, naplňuje i onu otázku z dramaturgické koncepce S kým žijem? a rozebírání vztahu já - ty. Na jedné straně totiž vnímám poutníky, kteří jsou stejně jako Jakub Deml rozervané, nešťastné a křehké duše, zároveň však rebelové, stojící si pevně za svoji pravdou. Na straně druhé je pak divák, jemuž jsou přednášeny všelijaké koláže plné hravosti a záleží na něm, zda se odhodlá k inscenaci vnitřně připojit a vést tichý dialog.

Nesmírně podařenou je výprava, pod níž je podepsaný Michal Kubíček. Na rozdíl od Traktátu o stepním vlku vnímal jsem scénu v stojím ve tmě abych viděl světlo dělám dobro aby zlo kvetlo MIRIAM jako neoddělitelnou součást vyznění myšlenek, jež inscenace nabízí. Vlastně jako čtvrtého účinkujícího, čímž se krátce dostávám k hercům. Zatímco Pavel Neškudla a Jacob Erftemeijer příjemně naplňovali moji představu literátů na pouti, jenž postupně odhalují své světem zatěžkané nitro, Jan Strejkovský mi chvílemi scénické obrazy narušoval až nepříjemně. Byl pro mě jednoduše element, který jsem nedokázal připojit k celku.

Co je pro mne podstatné, a řadím jej i nad vcelku příjemné pocity ze zhlédnutého představení, je nemožnost Kačenovu tvorbu pojmenovat. Pociťuji určitou shodu, ale vlastně ani nevím s čím. Vnímám sílu imaginace, kterou Jan Kačena vytváří, ale nejsem schopen ji pevně uchopit. Inscenace stojím ve tmě abych viděl světlo dělám dobro aby zlo kvetlo MIRIAM je pro mě prostředek k pohybování se v prostoru vnitřní samoty, která je snad vždy součástí poutníků, a jež nemá hranice.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.