Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Devastace byla, je a bude
Lukáš Holubec, 25.12.2019

Kde jinde, než v Jihočeském divadle by měla být uvedena dramatizace knihy Jiřího Hájíčka Rybí krev? Samozřejmě, že kdekoliv, protože aktuálnost tématu nemusí být vázaná na lokalitu, v níž se děj odehrává. Možná se někdy dočkáme i dalšího zpracování, ale rozhodně je dobře, že premiérově se na jeviště Rybí krev dostala právě v Jihočeském divadle. Pominu-li fakta, že je Jiří Hájíček jihočeský autor a oceňovaná Rybí krev se věnuje zásahům do krajiny a lidských osudů v okolí výstavby jaderné elektrárny Temelín, vhodnost scény pro uvedení tohoto románu je také v tom, že se nebojí zdejší tvůrci projevit určitou angažovanost. A jelikož s ní umí pracovat, nedávkují ji nátlakově a konečný úsudek nechávají na divácích, má nastudování Rybí krve nejen své jasné opodstatnění. A soudě dle výsledného tvaru i ambici v současném repertoáru Jihočeského divadla nějakou dobu vydržet. Osobně si myslím, že by navíc mohla být vhodným zástupcem pro různá hostování po celé republice.


Hájíčkův román se pohybuje ve dvou časových průběžně se prolínajících rovinách. První se chronologicky pohybuje od začátku osmdesátých let, kdy byli obyvatelé několika jihočeských vesnic srozuměni se záměrem tehdejšího totalitního státu vystavit vodní dílo Hněvkovice, které by srovnalo jejich obydlí z povrchu zemského z důvodu zamýšlené výstavby jaderné elektrárny Temelín. Nejistotu obyvatel, koho všech se tento záměr týká, ukončuje po několika letech rozhodnutí, že hladina vodního díla bude na kótě 370,5. Osudy a boje místních během osmdesátých let ovlivní mimo jiné i havárie v jaderně elektrárně Černobyl, v letech devadesátých pak naděje, že změna režimu se dotkne i zamýšlené výstavby, která je však už v plném proudu. Jak vše dopadlo není žádným tajemstvím. Druhá časová rovina je současnost, přesněji rok 2008, kdy už je ovšem z hlediska zlikvidovaných osad po všem.


Přestože je téma zániku vesnic a zničení krajiny v románu i divadelní adaptaci zásadní, jedná se především o konkrétní lidské osudy, v mnohých případech týkajících se osob, jež probělaly dostatečně divoké životní kotrmelce i bez zásahu výstavby. Ústřední postavou je Hana, jež v období osmdesátých let dospívá. Postavit se možné likvidaci domova bere i s určitou revoltou vůči otci, systému a okolí. Na pozadí svého postoje také začne prožívat svoji první skutečnou lásku, bortí se i utužují přátelské vztahy a rodinou tragédii zobrazuje bratrův nástup do vězení z důvodu zcela odlišného od hlavního tématu hry. Tak jako v románu i na jevišti existují především reálné osoby řešící i každodenní problémy, nejen ten postupně vyrůstající za okny chalup. Postava Hany je nekompromisní a umanutá. Postupem času se stává jednou z posledních bojovnic proti výstavbě. Její marný boj je ovšem částečně rozmělňován zobrazováním současnosti, v níž sice staré křivdy stále žijí, ale prostor má i snaha o smíření.


Scénograficky je inscenace pojatá zajímavě. Lukáš Kuchinka zvolil jednoduchost. Na konci jeviště je symbolicky dominantní vodoměrná tyč s číslem kvóty 370,5. Konkrétní prostory jako například hospoda, lékařská ordinace nebo otcův byt jsou znázorněni většinou jedním stolem, což je naprosto dostačující. Navíc v některých chvílích vyklízení aktuální scény koresponduje s životními situacemi postupně vystěhovávaných obyvatel. Přesto jsem nepochopil, proč se více nehrálo v popředí. Myslím, že diváci ze zadních řad by ocenili, kdyby se více využil prostor vepředu jeviště. A kromě toho by to prospělo samotné atmosféře. Takto byla navíc využívaná i echa, která působila až rušivě. Kostýmy Jany Smetanové naproti tomu dobovost příjemně umocnily. A jednoznačně pozitivně se mi jevila hudba Jakuba Kudláče. Ta upravená Smetanova Vltava mi ještě teď zní v uších a nic lepšího snad ani být vymyšleno nemohlo. Navíc má inscenace příjemné tempo, kterému pomáhají i plynulé přechody a přestavby.


I po herecké stránce je inscenace vyrovnaná. Z mužských postav bych vyzdvihl bratra Hany Honzu, kterého hraje Jakub Koudela. Pohybuje se celé představení s automatickou přirozeností, což umocňuje vesnickou atmosféru. Ostatní přeci jen musí onen venkovský naturel více hrát a byť ne často, chvílemi je to znát. Hančina otce hrál v mnou viděné repríze poprvé Jiří Untermüller a vezmu-li v potaz, že celou roli nastudoval snad v rekordním času, byl jeho výkon více než obdivuhodný. Příjemně věcná, a tím autentická je Natálie Drabiščáková jako MUDr. Brejchová. A ještě bych vyzdvihl Miladu Vyhnálkovou. I ona měla v mnou viděné repríze premiéru a zvládla to bravurně. Představení však přirozeně vévodí ústřední postava v podání Kamily Janovičové. Po dobu více než dvou hodin jeviště de facto neopustí a na jejím výkonu se zásadně odráží, zda se Rybí krev dostane divákům pod kůži. Jsem přesvědčen, že dostane, a to i právě díky Kamile Janovičové, která psychologii postavy pochopila a divákům ji představila přirozeně a civilně.


Marie Špalová, jež je podepsána pod divadelní adaptací, myslím vytáhla z předlohy to podstatné a společně s režisérkou Natálií Deákovou přenesly Hájíčkův venkovský morální neklid na jeviště ve formě, jež by diváka měla upoutat. Líčený rozpad vesnice, rodiny a vztahů mezi lidmi je příjemně odměřeně dramatický. Přesně tak, jak plyne život.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.