Úvod mé reflexe bude pravděpodobně ten nejegoističtější, jaký jsem dosud napsal, ale nelze učinit jinak. Tedy, kdo jiný, nežli já by měl stvořit recenzi na inscenaci Aktivní zálohy uváděnou od dubna letošního roku na malé scéně Divadla D21? Pokud bych se pasoval do role divadelního kritika, tak bych byl zároveň zřejmě jediný, který řekněme píše o divadle, a zároveň je členem skutečných aktivních záloh Armády ČR. Skoro mě to nutí napsat, že jsem povolaným, obzvlášť když se toto slovo dá rovněž spojit se službami v armádních řadách. Ovšem tím má sebestřednější část reflexe končí. Pochopitelně jsem měl při sledování novinky dramaturgyně Lucie Ferenzové a režiséra Jiřího Ondry, jak se říká trochu jiné oči a přirozeně i výsledné dojmy. A také se mi zřejmě nepodaří uhlídat nevměšování svých zážitků z aktivních záloh, respektive ze základního výcviku. V každém případě doufám, že propojení mých divadelních a armádních zkušeností bude v míře snesitelné nebo dokonce optimální. Já osobně patřím k lidem, kteří o své službě vlasti příliš nemluví. Ač chápu, že obecně je potřeba ji objektivně lidem zprostředkovávat a řada mých kolegů se této propagace ráda účastní, já ji beru vážně i z pohledu, že tu armáda není pro mě, ale já pro ni.

Autorská dvojice Lucie Ferenzová a Jiří Ondra se pro hru Aktivní zálohy inspirovala knihou Petry Horákové Krištofové Deník vojínky a údajně rozhovory s dalšími lidmi, kteří prošli úvodním vojenským výcvikem ve Vyškově. Knihu jsem sice nečetl, ale kromě osobní zkušenosti s dobrovolným výcvikem, znám řadu lidí, kteří jej absolvovali. Mohu tedy s poměrně čistým svědomím sdělit, že některé scény vyškovské realitě celkem odpovídají, ale představení není složené výhradně z těchto zážitků, což svým způsobem není ke škodě. Diváci se už při příchodu do malého sálu seznamují jak s mladou trojicí, která se během následující půldruhé hodiny promění ve vojíny, ale též s instruktorem, jenž je zde pojmenován jako rotmistr Zmrd. Nutno dodat, že vulgarismů není v inscenaci až takový přehršel, jak by mohl leckdo čekat. Není tomu ani na samotném výcviku, byť vojenské prostředí není pochopitelně univerzitní kroužek. Jméno postavy spíše značí fakt, že samotní instruktoři nejsou na nějaké to slovíčko přecitlivělí a daleko důležitější je pro ně disciplína a poctivost. Zmrda hraje s přirozeným respektem Ivana Huspeková a role jí naprosto sedí. Je znát, že není jen herečkou, ale též lektorkou, což je její druhá tvář i v Aktivních zálohách, neb kromě rotmistra hraje hereckou pedagožku a děj má tak dvě roviny. Jednou je kurz základní přípravy ve Vyškově a druhou rovinu tvoří herecká cvičení. 

Po pozvolném asi desetiminutovém rozjezdu, kdy branci a adepti herectví cvičí a instruktor a pedagožka se obrací převážně k publiku zřejmě pro vytvoření atmosféry, v níž by se diváci měli cítit být téměř součástí výcviku, následuje několik scén inspirovaných již zmíněným základním výcvikem. Do hry tak vstupuje fasování výstroje, učivo jako například znalosti vojenských hodností a jejich rozpoznávání, až třeba po hod granátem. Tyto scény jsou obohacené o odkrývání všedních dnů ve Vyškově, čímž se divák dozví třeba o faktu, že voják svoji zbraň nikdy neodkládá nebo že funguje minimálně ve dvou, a to i při vyměšování. Dodávám, že to se děje přirozeně v terénu, a nikoliv v prostorách učeben či ubytování. Jednotlivé vojenské skeče jsou neustále nazývány hereckými cvičeními. Ovšem jedinkrát, kdy jsem rozklíčoval autorský záměr prolínat armádu a herectví, byla scéna, kdy byla dvakrát po sobě zahrána záchrana raněného diváka. Jednou v reálné podobě a podruhé v přehnané verzi typu amerického kýčovitého filmu.

Samotné pásmo výjevů z vojenského cvičení by v divadelní podobě asi sotva obstálo a splnilo očekávání plnohodnotné inscenace, byť toto prostředí skrývá všelijaké možnosti od sitcomu až po drama. To však tvůrci nenabídli, takže se postupem času představení stáčí k závěru alespoň formou sdělení, proč jednotliví branci podstupují základní vojenský výcvik. To je však dosti omezené a nepříliš vypovídající. Už jen trojice rolí vojínů není zvolena nápaditě. Jeden je adept Vyšší odborné školy herecké a druhý herec a holič. Opět tedy lidé z uměleckého prostředí, což umožňuje maximálně jemně připomenout, že divadelní prostředí je nestálé a často může směřovat k vyhoření. Nicméně dvojice Jakub Jelínek a Michal Kraus předvádějí celkem přesvědčivé a energické výkony, takže zachovávají alespoň částečnou autentičnost. Zajímavěji se jeví postava, kterou hraje Julia Kazarovets. Její běloruský původ přímo vybízí k nastolení otázek, kdo za co chce ve svém životě bojovat. Žel i zde tvůrci potenciál nevyužili a povedl se snad pouze odkaz na násilnické choutky jednoho nejmenovaného nejmenovaného ministra.

Inscenace rozhodně nepostrádá typickou hravost režie Jiřího Ondry. Kromě zvolení komediálního žánru je to důraz na audiovizuální složku. Zatímco scéna je přirozeně poplatná vojenskému prostoru, zvolená hudba Nikoly Týčové spolu se zpěvy Jolanty Lipkové dodává hře folklórní podtón. V představení se také často zmiňuje, že se jedná pouze o divadlo, čímž se samozřejmě pěstuje alibi, že se nejedná o nábor nebo dokonce propagandu. Aktivní zálohy Armády ČR jsou ve vidění tvůrců především další současný fenomén, který především díky mezinárodní bezpečnostní situaci dostává více mediálního prostoru a je pevnou součástí naší společnosti, a to nikoliv již okrajovou. Jenže právě hlubší myšlenka nebo snad přímo přesah inscenace nemá, a i přes snahu tak zůstává pouze částečně povedenou zábavou, což je i s odhlédnutím k tématu a schopnostem inscenátorů dost málo.

Více k inscenaci asi nemám potřebu napsat. Několik mých kolegů z aktivních záloh, které jsem potkal při mnou zhlédnuté repríze kvitovalo, že inscenace nepostrádá vtip, a některé scény jsou celkem reálné. S tím se sice souhlasit dá, ale jak jsem již psal, zoufale mi chyběla nosná myšlenka, dost možná způsobená určitou absencí znalosti prostředí, o němž autoři psali a hráli. Tvorbu Lucie Ferenzové a Jiřího Ondry, stejně jako poetiku Divadla D21, mám velice rád, ale když vezmu namátkou inscenace z této scény v režii Jiřího Ondry věnující se skutečným osobnostem jako Karel Kryl nebo Ivo Knoflíček, tak jsem jen utvrzen v názoru, že v Aktivních zálohách chyběla lepší příprava. Podobně u Lucie Ferenzové si cením více její režisérské práce. Dost možná ale stačilo inscenaci nazvat Kurz základní přípravy a byl bych méně kritický. O tom totiž hra skutečně je. O fungování, práci, poselství a službě vlasti v aktivních zálohách Armády ČR, které začínají složením slibu na konci základního kurzu, kdy se zavazujete, že pro obranu vlasti jste připraveni nasadit i svůj život, totiž tato inscenace opravdu není.