Dvě únorové reprízy a dvě dubnové. To budou evidentně čtyři poslední možnosti, kdy navštívit hru Maxima Gorkého, již pod názvem Vassa Železnovová nastudoval a uvedl v roce 2021 ve Stavovském divadle režisér Jan Frič za jistě velké podpory dramaturgyně Marty Ljubkové. Úvodem bych dodal, že případná návštěva bude jistě stát za to, ačkoliv dle ohlasů diváků by se s jemným přivřením očí dalo mluvit o kontroverznějším přijetí. Jestli však někdo čekal, že více než sto let staré dílo bude reprodukováno věrně době svého vzniku, ten by se asi měl zamyslet, co od současného divadla vůbec očekávat. Samozřejmě by se mohla vést diskuse už nad výběrem autora, jehož bezpochyby zajímavý, avšak totalitě poplatný život je adekvátně dlouze představen v programu k představení, pokud by tedy někdo příliš marně lovil v paměti základní znalosti z života tohoto literáta.

Samotný vznik hry je zajímavý především z hlediska, že ji Gorkij napsal hned dvakrát. Nejprve v roce 1910, tedy v době před první světovou válkou a ruským revolučním rokem 1917, a poté znovu v roce 1935, kdy se stalinský režim ocital v dobách svého velkého temna. I rozdíl mezi jednotlivými verzemi Gorkého dramatu je popsán v programu k představení a není zřejmě potřeba se tím zde zabývat. Koneckonců divák by na jevišti sotva poznal, že se jedná o Gorkého hru, natož pak jakou Vassu Jan Frič použil. Zde určitě hraje velkou roli i výtečný překlad Anny Machoninové. Pro úplnost ale přeci jen dodám, že nastudovaná je ta z roku 1910, přičemž jistě nepřekvapí, že na českých jevištích se uváděla především ta z roku 1935. Symbolicky měla poslední v tuzemsku nastudovaná Vassa, a sice na scéně Národního divadla v režii Miroslava Krobota, derniéru v červnu 1989.

Hra o třech dějstvích začíná poléváním obří těla velryby a divák si tak hned může uvědomit, že nebude ušetřen klasických Fričových dvojsmyslů či utajených sdělení. Ačkoliv sám jsem si zpětně rozklíčoval tento úvodní okamžik jako alegorii chaosu, což ovšem nemusí být správně, podstatné může být sdělení, které by mohlo znít: „Nenechte se zmást a netrapte se, pokud každou narážku nepochopíte. Od trápení jsou tu totiž postavy na jevišti. A to naprosto všechny.“. Po tomto intru se postupně na jeviště dostávají i účinkující. Kostýmy Marka Cpina odkazují k devadesátkám, úspornější scéna, pod níž je podepsán Dragan Stojčevski zase zdůrazňuje neútulnost pracovního prostředí, což však dostává ten správný rozměr ve chvíli, kdy se v tomto odosobněném prostoru odehrává rodinné drama, a právě vztahy uvnitř této komunity jsou často až sterilní. Tomu všemu pak nahrává dost možná největší devíza samotné hry, pominu-li tedy herecké výkony a přirozeně text, a sice použití mikroportů. Herci tak mohou šeptat, plivat jízlivé poznámky, případně zvyšovat hlas, a právě díky tomuto ozvučení se dosáhlo kýženého efektu, že postavy se jeví jako osamělé, chladné, ale také agresivní bytosti.

Rodinné drama se rozvíjí od samého počátku představení. Dominantní matka Vassa (mimochodem Gorkij dal své první verzi podtitul právě Matka) má pevně v rukou jak rodinu, tak firmu. Alespoň se tomu tak může zdát. Její manžel kdesi v zákulisí umírá, na což čekají všichni zúčastnění, a po tomto skonu by její vliv měl být ještě větší. Jenže syn Semjon s manželkou se chce po dědictví od rodiny oddělit, to samé švagr Prochor, druhý syn Pavel trpí nespecifickým handicapem a neštěstím v manželství, a dcera Anna již byla z rodinné firmy vyplacena. Jediným spojencem Vassy je správce Michajlo, přičemž je mezi nimi naznačen jistý intimnější vztah. Podle stručného výchozího motivu by se mohlo zdát, že se jedná o klasické ruské drama, ale neberu-li v potaz zpracování, děj jde daleko více do hloubky.

První dějství možná okouzlí více již zmíněnou formou, protože kromě čekání na skon manžela Vassy jsou víceméně jen představovány postavy a naznačeny vztahy mezi nimi. Ovšem v druhém dějství jsou již rodinné pře dostatečně vyhrocené. Tyto spory uvnitř rodiny skvěle ukazují vytříbené charaktery postav. Herci dostávají dostatek prostoru, a především trojice Zuzana Stivínová, Robert Mikluš a Pavel Vančura mají co hrát. Ostatní sice nezaostávají, ale přeci jen jsou spíše v pozadí. U Petra Vančury bych se ještě zastavil s poznámkou, že jeho výkon je opravdu jedinečný a pro mě byl ozdobou inscenace. Jeho na jednu stranu dětský a bezbranný Pavel se často a zcela přirozeně mění v agresivního mrzáka. Ačkoliv se ve hře mluví o jeho handicapu, ten není fyzicky znát a můžeme si domýšlet, zda se snad nejedná dokonce o duševní záležitost. Možnou devízou může být i fakt, že žádná postava se nejeví jako kladná. Divák se dle mě tak dostává do nestranné pozice a může vyčkávat na finále, které slibuje dramatický zvrat a konec.

Začátek finále zastihuje rodinu u velkého stolu, přičemž následuje poměrně dlouhá scéna beze slov. Ta sice může leckteré diváky dráždit, ale pro mě to byl přesně ten okamžik, pro které divadlo vyhledávám. V posledním dějství pak dojde k několika úmrtím a krutost mezilidských vztahů graduje. Rodina a firma definitivně prorůstá v jeden celek, a rovněž tak skutečné cíle již nikdo nezakrývá. Přirozeně jsou jimi z drtivé části hlavně peníze, které však spíše slouží jako možný prostředek k úniku a svobodě. A že je hřích součástí života zde každý bere jako samozřejmost.

Vassa Železnovová je inscenace, která je navýsost aktuální. Jazyk je umírněný, ale současný, a pravděpodobně zásadním tématem, o němž hra pojednává, je generační střet. Zatímco Vassa v charismatickém podání Zuzany Stivínové je zručná organizátorka, bonvivánský švagr Prochor též v přesvědčivém hereckém podání Roberta Mikluše je spíše z rodiny unavený. Oba ale představují generaci, která věnovala velkou část svého úsilí práci. Mladá generace se vůči tomuto jednoznačně vymezuje. Inscenace se tak mění v podobenství současnosti, kdy nastupující generace žije stylem: „Nevíme přesně co chceme, ale určitě ne to, co jste budovali vy.“ Jak toto dilema dopadá v této hře můžete stále ještě zjistit.