Vzpomínám si na své první setkání se spisovatelkou Virginii Woolf. Nebylo to skrze žádnou její knížku, ale film Hodiny z roku 2002, v němž tuto ženu ztvárnila herečka Nicole Kidman a po právu za svůj výkon získala cenu Academy Awards neboli Oskara. Mimochodem poprvé a zatím naposled. Film byl pro mě v mých dvaceti letech těžko uchopitelný, ale slíbil jsem si, že si k této autorce pokusím najít cestu. Nenašel jsem si ji, a to proto, že jsem se na tuto cestu ani nevydal. Nicméně po více než dvaceti letech jsem přirozeně dozrál a další dílo této anglické spisovatelky se ke mně dostalo opět mimo literární okruh. V Divadle Na zábradlí totiž adaptovali její sto let starý román Paní Dallowayová a tentokrát ve mně rezonovala hraná témata daleko více než ta, o nichž pojednával výše zmíněný film.

Děj hry se odehrává během jednoho červnového dne v noblesně vybaveném domě manželů Dallowayových, ale ani zdaleka nejde o příběh, který by se dal shrnout do sdělení, že se paní Clarissa Dallowayová vrátila z květinářství, v němž pořídila potřebné doplňky na plánovaný večírek pro svého manžela a hodlá se se svým neustálým úsměvem na rtech pustit do jeho přípravy. Radostně tvarovaná ústa jsou však zmítaná křečí, stejně jako celý její život, a tak je divákovi prezentována téměř dvouhodinová sonda do duše nešťastné ženy, které ve svých jednapadesáti letech hrozí podobný osud, jakým byl ukončen život samotné Virginie Woolf, tedy předčasným dobrovolným odchodem ze života, byť u spisovatelky zřejmě jejímu špatnému duševnímu stavu výrazně pomohly i okolnosti druhé světové války.

Hra postrádá příběh v klasickém významu tohoto slova. Spíše se jedná o mozaiku krátkých událostí, na jejichž základě se postupně divák seznamuje s postavami. Tomu abychom se i my, neznalí předlohy, neztratili, pomáhá velmi pozvolné tempo a zajímavě zvolený mix nahraných vnitřních monologů skládajících se z úvah a popisů událostí a často úmyslně kostrbatých dialogů. Jedná se o poměrně pestrý výběr postav, jejichž společným jmenovatelem je nešťastnost a uvědomění si své bezvýchodnosti. Kromě slov a hereckých výkonů umocňuje frustrovanou atmosféru představení též zvláštně tesklivá hudba Dominika Gajarského a výprava Zuzany Sceránkové. I přes nevelké jeviště dokázala stvořit rozhlehle působící dům včetně zahrady a vodopádu. Tedy velký prostor, v němž se všichni ztrácejí.

Clarissa Dallowayová pozvolna plyne představením, uvědomuje si své stárnutí i neschopnost prožít silný a upřímný lidský vztah. Její manžel Richard Dalloway je ztracen jiným způsobem. Mnoho času věnuje své práci, dojemný vztah má s dcerou, ale ještě více vypovídající je jeho odhodlání přinést manželce puget květin s oznámením, že ji miluje. Václav Vašák ho hraje skvěle jako muže přetíženého pracovními, společenskými i rodinnými povinnostmi. Navíc je vystaven i postavě Petera Walshe v dvojpodání Jiřím Vyorálkem a Davidem Petrželkou. Dávný milenec paní Dallowayové se objevuje v životě manželů po dlouhých letech. Jeho problémy jsou efektně servírovány zmíněným zdvojením postavy. Nabízí tak dialog sám se sebou, reagovat na své stárnutí a umocňovat vtipné glosy. Dcery manželů Dallowayových Elizabeth se chopila Anna Kameníková. Postava musí balancovat mezi typickou mladickou oprsklostí a křehkostí, což Kameníková zvládá skvěle. Přirozeně se dostává do popředí generační střet. Nenápadnou postavou je Doris Kilmanová Anežky Kubátové. Šedá myš pracuje v domácnosti Dallowayových jako chůva. Její nemotornost vzniknuvší nulovým sebevědomím ji paralyzuje ve snaze o zviditelnění a získání respektu. Dost možná si ani neuvědomuje, že ač společensky nevýrazná má daleko lepší vztah s Elizabeth než její matka. Jedná se o chodící zakomplexovanost.

Samostatnou kapitolou jsou manželé Lucrezia a Septimus Smithovi ztvárněné Kateřinou Císařovou a Miloslavem Königem, skvěle sehraným hereckým párem, což předvedli například i v inscenaci Vzkříšení. S Dallowayovými nemají nic společného, ale do představení vnášejí nejsilnější emoce. Septimus trpí posttraumatickou poruchou po návratu z války. I dle svých slov necítí nic, je uzavřený a jen skrze Königovo nezpochybnitelné herecké mistrovství může divák vnímat jeho naprostou životní bezvýchodnost. Jeho manželka se ho sice snaží citlivě vrátit do života, ale sama podléhá marnosti svého počínání. I Kateřina Císařová předvádí náramný výkon, ale to konec konců všichni účinkující v čele s dlouholetou stálicí hereckého souboru Magdalénou Sidonovou jako Clarissou Dallowayovou. Výrazově minimalistická a neodkládající svoji neproniknutelnou masku přesto dokáže zcela srozumitelně zobrazit svoji frustraci. Ať už se jedná o žárlivost na paní Kilmanovou, smutek, že dávný milenec zmizel z jejího života, až po své vlastní uvadání ve zlaté kleci.

Režisérka Anna Klimešová má v Divadle Na zábradlí na repertoáru již inscenaci O Pavlovi. Hra o výjimečném českém filmařovi a jeho manželce mi úplně neseděla, jelikož Pavel Juráček je pro mě zcela určující osobnost a jeho rozsáhlé deníky a tvorba jsou mi naprosto blízké. Přišlo mi, že žena nemůže tolik rozumět mužům, a já zase naopak tolik ženám jako právě v případě postavy paní Dallowayové. Zní to možná nehezky, ale výsledný tvar inscenace O Pavlovi na mě tak působil. Nicméně se také jednalo o reálnou osobnost. Paní Dallowayová je smyšlená postava, byť vycházející z literární předlohy. Ovšem skrze ni režisérka a pravděpodobně i dramaturgyně Kateřina Součková dokázaly naprosto trefně prezentovat problémy pozvolna stárnoucích, tzv. neviditelných žen. Ať už se jedná o konflikt mezi generacemi nebo vlastními pochyby a nešťastností. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na tempo a náladu představení, ale o to více jsem pak byl do inscenace vtažen, čemuž napomohlo i po naprosto ideální obsazení. Při závěrečném tanci a objetí Clarissy a Septima pak nedošlo jen k jejich splynutí, ale i k potřebné katarzi. Název mé reflexe nemá působit pavlačově, naopak má napovídat, že i sto let po románu Virginie Woolf jsou ženy nezřídka stejně neviditelné a je potřeba před tím nezavírat oči, protože své potíže často nesdělují slovy. Paní Dallowayová je společně s inscenací Můj Boj. Zamilovaný muž rozhodně zcela zásadním obohacením repertoáru Divadla na zábradlí. Rok 2025 se na této scéně jednoznačně povedl.