Když v první polovině roku 2008 vznikla korespondence mezi francouzským spisovatelem Michelem Houelllebecqem a filozofem Bernardem-Henrim Lévym, museli si na její český překlad tuzemští čtenáři, kteří neovládají francouzštinu, téměř patnáct let počkat. Dramaturgyně Dora Štědroňová, tehdy ještě Viceníková, a režisér Jan Mikulášek ovšem v roce 2010 oživili jiné dopisy. V brněnské Redutě uvedli a později úspěšně převedli do Divadla Na zábradlí korespondenci pánů Voskovce a Wericha. Tato dlouhá leta hraná inscenace s názvem Korespondence V + W bylo nádherné, a navíc i divácky vděčně přijímané dílo. V červnu 2023 měla hra derniéru, a již v říjnu téhož roku uvedlo výše zmíněné tvůrčí duo, tedy Štědroňová a Mikulášek, inscenaci s názvem Veřejní nepřátelé. Ačkoliv se přirozeně jedná o zcela jinou korespondenci než tvůrců z Osvobozeného divadla, vzniklo rozhodně opět divadlo, které jednoznačně stojí za vidění.

Dost možná i diváctvo, jež si na Veřejné nepřátele najde cestu, se bude lišit od těch, kteří se dojímali na odloučením dvou českých velikánů. Nutno také dodat, že v případě Veřejných nepřátel text rozhodně nehladí, a jelikož ani vztah dvou francouzských spisovatelů není nijak blízký, nejedná se o žádné silné pouto. Přesto má tato dvojice k sobě svým způsobem blízko, ač jsou oba z jiného těsta. Houellebecq i Lévy již v úvodu představení nedrží své pocity na uzdě, a tak v podání herců Miloslava Königa a Václava Vašáka divák od začátku čelí jejich zhnusením nad společností, stavem světa, ale i nad sebou samými. Všudypřítomné tísni sice leckdo může vzdorovat s obtížemi, ale co také čekat od populárního nihilisty a kaviárového levičáka.

Nejprve zastihneme francouzské myslitele v lese na jakémsi společném čundru. Upravený a v padnoucím obleku sedící Lévy si ořezává větévku, zatímco zpustlý Houellebecq si odpudivě odlupuje kůži na nohou či kálí za jejich společným stanem. Tento kontrast také oba doplňují svými prvními myšlenkami. Jejich filozofování je následně přeneseno i do jiných prostorů, což postupně ukazuje vyzrálou scénu Dragana Stojčevského. Především budka na fotoautomat je nápaditě využívána třeba i ke zpovědnici. Mimochodem se ze scénografického pohledu jedná o příjemné zpestření, kdy se ji u Mikuláškovy režie překvapivě neujal Marek Cpin. Ve vší úctě k němu jsem toto uvítal.

Se samotným filozofováním by zřejmě inscenace sotva vystačila. Velice lidsky působí především doznání Houellebecqa z jeho averze vůči své matce, která jej podrobila vskutku nelidské výchově. Z tohoto základu tak pravděpodobně vyvěrá jeho deprese, sarkasmus a opovržení ze společnosti. Naopak Lévy, jenž působí celé představení klidně a vyváženě, neopomíná zdůrazňovat demokratické hodnoty, a při jeho promluvách o Rusku je znát jeho nechuť z totalitních režimů. Připomeňme, že se Lévy narodil pro nás symbolicky v roce 1948. Mimochodem mi v této pasáži Václav Vašák připomněl své účinkování v Korespondenci V + W, kde jako Jiří Voskovec rovněž trefně odsuzoval východního agresora.

Výhodou inscenace může být, že pro diváka není nutné znát díla Houellebecqa a Lévyho. O ně totiž přímo nejde. Jde spíše o jejich vidění světa, probírání smyslu vlastních existencí, přičemž komicky může působit, že ač jsou oba ostří kritici, sami vlastně mediální pozornost vyhledávají. Rozhodně ale působí jako silná dvojice. Ač spolu v mnohém nesouhlasí, je znát jejich vzájemný respekt. V neposlední řadě dělá z Veřejných nepřátel nepostradatelnou položkou repertoáru Divadla Na zábradlí obdivuhodný výkon obou protagonistů. Václav Vašák může sice působit jako „ten druhý“, ale to by nebylo spravedlivé. Je naprosto přesný a nedokáži si představit, že by Lévyho zahrál někdo z tamního souboru lépe. Pravdou ale také je, že Miloslav König jako Houellebecq je doslova strhující a právem za tuto roli oceňovaný. Jeho dekadentní nihilista je nelogicky obrovsky přitažlivý. Jestli je to myšlenkami, hereckým výkonem nebo mým subjektivním nadšením ponechám na každém divákovi zvlášť. V každém případě je ale potřeba Veřejné nepřátele vidět. Zaslouží si to nejen oba zmínění herci, ale i samotná inscenace, kterou Divadlo Na zábradlí nutně potřebovalo.