Každý jsme na něčem vyrůstali a později dospívali. U mých rodičů se jednalo o knihy, z nichž si pamatuji otcem v dětství čítanou Krásu nesmírnou, což jsou ruské lidové pohádky sepsané Irinou Karnauchovou. Já, jakožto představitel mladší generace, už jsem knihy míchal s televizí. Nelze nevzpomenout Studio Kamarád, Vegu a Magion. Někteří z mé generace pak plynule přešli na fanoušky sci-fi, fantasy a komiksů. Nemohu říct, že bych já takovéto období také nezažil, ovšem nikdy nepřerostlo ve fajnšmekrovství a absolutní pohlcení. Propracoval jsem se v pouhého diváka či čtenáře hodnotící dílo na základě momentálního zážitku z filmu nebo knihy samotné a do kultovních záležitostí jsem nakonec zařadil spíše jednotlivé „kusy", jakým je třeba Vetřelec nebo Predátor. A proč píši takovýto úvod, který se nikoliv náhodou tváří jako dosti mimo téma? Na Krásu nesmírnou jsem si vzpomněl jen proto, že obsahuje slovo z názvu letošní nové inscenace na studiové scéně Na Půdě v Jihočeském divadle a na svoji osobu jsem upozornil hlavně z důvodu, aby bylo patrné o mém nezařazení do cílové skupiny, pro niž je tato hra s názvem Nesmír určena. Byť je to samozřejmě subjektivní názor, mám obavy, že publikum mezi 15 - 30 rokem s nadšením pro sci-fi, fantasy a komiks je značně ve výhodě. Budiž, ne vše je vždycky pro všechny. Naštěstí mohu dodat, že i ostatní diváci si alespoň zčásti mohou přijít na své.

Nemyslím si, že by Nesmír byl přímo pocta výše zmíněným žánrům. Jedná se spíše o parodii, ze které nejvíce zaujme hravost účinkujících. V prvé řadě Františka Hniličky a Dana Kranicha, kteří hru i režírují. Netřeba vážně brát i samotný děj, jelikož scénář nenabízí příliš nápaditý příběh, ovšem v parodii o něj ani tolik jít nemusí. Koneckonců již od prvních chvil je patrné, že se tvůrci nebojí tak trochu všechno naházet do jednoho velkého kotle a umíchat guláš, na kterém si divák bohatě pochutná. A ano jako divák jsem se pobavil, tj. pochutnal, ale jednalo se o pokrm, na nějž si už druhý den moc nevzpomenete.

Putování vyvolené dívky Anny, dvoumetrového robota Primuse, sekáče a dobyvatele se záhadnou minulostí Arkleba a prazvláštního tvora podobnému psu Nguačeho je lemováno samozřejmě bojem proti zlu, které představuje (ne)klasický záporák Megavolt. Netřeba více přibližovat děj samotný, kouzlo spíše spočívá v jednotlivých postavách a jejich projevech. Vzhledem k výborným hereckým výkonům pak dokáží herci a herečka z mála vykřesat maximum.

Herecké výkony jsou skutečnou ozdobou představení. A to především díky dvěma podstatným aspektům. Prvním je nadšení. Hlavně pánové Dan Kranich a František Hnilička, kteří jsou duší celé hry a pravděpodobně hlavní autoři evidentně stvořili text a následně inscenaci, jež vychází z jejich entuziasmu pro vlastní dílo, zápalu vytvořit svůj svět a jistě i oblibou výše zmíněných žánrů. Jak mě upozornil kolega Jiří Koula, oba pánové se již na DAMU věnovali autorským parodiím, takže se nejedná o nějaký první experiment. Nesmír má skutečně všechny parametry regulérní inscenace. Druhým aspektem, jenž z toho prvního logicky vychází, je nasazení, kterým dokázali oba pánové nakazit i zbylou část inscenačního týmu včetně scénografky Alžběty Uhlíkové.

Anna v podání Kamily Janovičové je ústřední tváří inscenace. Poté co dostane vzkaz, že jest vyvolenou, stává se určitým stmelujícím prvkem v lehce bizarním kvartetu postav a drží pohromadě i smysl příběhu. Kamila Janovičová zde dostala solidní prostor ukázat něco ze svého komediálního talentu, ale potěšil také její zpěv. Označení vesmírný muzikál, jak jsem někde zahlédl, sice není nejpřesnější, ale i přes můj nepříliš kladný vztah ke zpěvům na divadelních prknech musím uznat, že společně s Danem Kranichem byl zpěv Kamily Janovičové příjemné osvěžení představení. Psí přítel Anny Nguače v podání Víta Piskaly napodobil čtyřnohého tvora kouzelně bezelstným způsobem a uznání zaslouží i za hodinu a čtvrt strávenou dobu v huňatém kostýmu. Pochybuji, že obsahoval chladící vnitřek. František Hnilička ztvárnil humanoidního robota Primuse natolik přesvědčivým způsobem, že by přesnější popis byl, že robota neztvárnil, ale že jím během představení jednoduše byl. Podobně autentický byl i v loňském obřím projektu CAMPQ, kde pro změnu hrál královnu jedné mimozemské civilizace a opět stoprocentně autenticky. I Dan Kranich se ve své postavě evidentně cítil jako ryba ve vodě, což potvrdil i propocený kostým na konci inscenace. Ono aby ne, když hru společně s Františkem Hniličkou stvořil. Jeho zápal byl však chvílemi až strhující. A jelikož každé dobro potřebuje alespoň ve sci-fi, fantasy a komiksových světech i zlo, není tomu jinak i v Nesmíru. Ovšem klasického záporáka zde nehledejte. Na minimální ploše totiž Pavel Oubram vystřihl postavu Megavolta spíše jako šílence s psychickou poruchou, jejíž příčina by mohla diváky zaujmout podobně jako samotný suverénní výkon Pavla Oubrama, který bezezbytku potvrdil, že patří mezi tolik ceněné herce, jejichž společným jmenovatelem je umění zahrát naprosto cokoliv a navíc nezaměnitelně, originálně a v případě Nesmíru i s humorem, jenž zaujme.

Nesmír jsem navštívil pět měsíců po jeho prvním uvedení, ovšem kvůli nucené pauze se jednalo teprve o jednu z prvních repríz. Žel ta mnou viděná trpěla celou řadou technických nedostatků. Přestože kouzlo výpravy je v její jednoduchosti až úmyslné naivitě, určité světelné a audiovizuální prvky mohly inscenaci dodat přitažlivější obal. Stane se. Na jiných reprízách jistě bude zase vše v pořádku. Výsledný dojem, který se nakonec ve mně usídlil, daleko více ovlivnila jistá úzkoprofilovost a dramaturgická nedotaženost. Jistě, jak jsem napsal v úvodu, nejsem již mlád a nejsem rovněž oddaným fanouškem zmíněných žánrů, takže krása Nesmíru mi možná byla zčásti odepřena z těchto důvodů, ale jsem přesvědčen, že inscenaci by slušela preciznější úprava a k vyvoleným by pak přibyla i nemalá část nás ostatních. Také samotné uvedení pod hlavičkou činohry je hraniční. Jedná se o inscenaci někde mezi Malým divadlem a činohrou. V každém případě mohu s čistým svědomím hru doporučit fanklubu svítícího meče, kteří budou z představení jistě nadšení, a těm ostatním? Nedlouho po konci Nesmíru už se mi zážitek z mysli vytratil, ale zas nemohu říct, že bych se tu hodinku a něco nebavil. Takže jak se říká: „pade na pade" a za mě tedy to pade.