Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Kuře hrabající skoro zadarmo
Lukáš Holubec, 21.1.2021

Pro třetí spolupráci Městských divadel pražských s režisérem Michalem Hábou a jeho týmem byla vybrána adaptace knihy novinářky Saši Uhlové s výmluvným názvem Hrdinové kapitalistické práce. Knižní předloha je jedním z vrcholů české dokumentární tvorby posledních let. Předcházela jí série reportáží v internetovém deníku A2larm, na jejichž základě vznikl také dokument Hranice práce režisérky Apoleny Rychlíkové. Co ale bylo příčinou vzniku reportáží, filmu, knihy a nyní i divadelní hry? Zcela jedinečný projekt novinářky Saši Uhlové, která se nechala před čtyřmi lety během půl roku zaměstnat postupně v pěti nízkopříjmových zaměstnáních a podala autentický a více než znepokojivý pohled přímo z první linie, jak se dnes tak často opakuje. Možná bych však slova první linie nahradil výstižnějším ze zákopů, protože více připomínají válečnou zónu. A není přehnané přirovnávat poměry v dále zmíněných pracích k válečnému konfliktu, protože i zde jde lidem skutečně o přežití. Nikoliv o kvalitu života, ale o přežití. A to v jednadvacátém století, uprostřed Evropy, v republice, která v celosvětovém porovnání bude patřit k těm bohatším prostorům pro žití svých občanů.

Inscenace Hrdinové kapitalistické práce vznikla v koprodukci s berlínskou divadelní scénou Volksbühne. Původně totiž byl naplánován na červen 2020 festival POSTWEST, který se hodlal zaměřit na otázky ohledně rozdělení Evropy a vývoj v jednotlivých zemích po pádu železné opony, jak napovídá sám název celé akce (POST, tedy po něčem a OST - WEST aneb východ – západ). Čínský vir však zapříčinil, že z očekávaného festivalu, na němž se měla představit také divadla z Ukrajiny, Lotyšska, Litvy, Estonska, Rumunska, Polska, Maďarska a Kosova, zůstala jen digitální stopa. Světová premiéra Hrdinů kapitalistické práce se tedy nakonec neuskutečnila v Berlíně, ale v Praze. Jestli se nemýlím, nakonec se po zářijové premiéře hra reprízovala jen dvakrát, než dostalo živé umění opětovnou uspávací injekci. Měl jsem to štěstí zhlédnout první reprízu, a ačkoliv jsem v roce 2020 navštívil jen zlomek představení, než bych chtěl a mohl, jsou pro mě Hrdinové kapitalistické práce společně s Kacířskými esejemi uváděných ve Studiu Hrdinů (zase ti rekové) inscenacemi roku.

Kniha Saši Uhlové je sestavena z deníkových zápisků z období února až července roku 2017 proložených pohledy na několik významných složek ovlivňujících kvalitu zaměstnanců v globálním měřítku. Novinářka se postupně nechala zaměstnat v prádelně pražské Fakultní nemocnice Motol, jako výrobní dělnice v drůbežárně ve Vodňanském kuřeti, na pokladně supermarketu Albert, v žiletkárně v severočeské Krupce a nakonec v severomoravské třídírně odpadu ve firmě se zkratkou OZO, znamenající odvoz a zpracování odpadu.

Na několika následujících řádcích se obracím výhradně ke knižní předloze, kterou však není nutné před návštěvou divadelního představení znát. Záleží samozřejmě na subjektivním vnímání jednotlivého diváka, jeho rozhledu a sociálním cítění, nicméně může se stát, že nahlédnutí pod pokličku odvrácené strany kapitalismu a současného světa, tvářícího se navenek jako takřka idylická doba, na Vás z jeviště bude vystřelen pomyslný ostrý šíp apelativního divadla a budete citelně zasaženi. Bolestivější vjem to pro diváka může být spíše bez znalosti literární předlohy, nicméně ač je intenzivnější zážitek vždycky vítanější, předpokládám, že všichni alespoň tak trochu tuší, jak náročné panují podmínky na těch nejpřehlíženějších pracovních pozicích, a přesto zhlédnutí představení zanechá silný dojem.

Žalostné finanční podmínky v nemocniční prádelně korunují detaily zobrazující neustálý balanc nad existenčním minimem, jakými je například fakt, že agenturní pracovník nemá nárok na zlevněný oběd a při obracení každé koruny je tak každodenně odkázán na vodovou polévku a suchý rohlík. Za cestu do práce a z práce utratí zaměstnanec svoji hodinovou mzdu, která byla v roce 2017 šedesát šest korun. Zatímco pro jednoho je vrcholem měsíce cesta do cukrárny a vyfocení se zákuskem, jiní chodí do práce i přes onemocnění, a přesto je finančně neúnosné poslat své dítě na tábor. Přitom se jedná o náročnou práci jak po stránce fyzické, tak časové. Možná největší smutek však může na čtenáře či diváka dolehnout při uvědomění si, že tito zaměstnanci fackovaní neviditelnou rukou trhu, jsou nepostradatelní lidé první linie v současné epidemické době. Na děkovné billboardy se pochopitelně nedostali, protože i společenský vděk je tak trochu falešný a povrchní.

Práce v drůbežárně, která je mimochodem v divadelním představení vyobrazena naprosto skvostně, má kromě finančních neduhů další bytostně nepříjemné aspekty. Hlad, zápach, zima jako výchozí podmínky pro snášení řevu a absence vysvětlení náplně práce, z čehož leckdy vyplývá její neužitečnost, je jen zlomek špatně placeného zaměstnání. Saša Uhlová se v každé práci snažila co nejvíce seznámit se svými kolegy a jejich osudy a názory, a tak i ve Vodňanech se nakonec čtenář dozví něco více o bydlení na ubytovně, zoufalé komunikaci na pracovišti či neochotě investovat do vztahů v zaměstnání, kde probíhá častá fluktuace a je zaměstnáno plno cizinců.

Vznešené pojmenovaná pozice prodavač specialista, znamenající práci pokladní v supermarketu je utrpení zase jiného druhu. Zatímco by pohodlný člověk žral kuřecí křidýlka a spoléhal na čistotu nemocničního prádla, přičemž by za těmito produkty neviděl konkrétního pracovníka, s pokladní je každý v častém kontaktu. Neškodí si tedy ony lidské stroje polidštit, uvědomit si, že zatímco dýška předávají nadnárodní korporaci, veškerá manka musí uhradit do poslední koruny, soucítit s člověkem, který minimálně pije, protože na pauzu čeká hodiny nebo že musí být neskutečně vyčerpávající slzy schovávat za nucený úsměv, neboť za sloganem Jsme tu pro vás stojí dvanáctihodinové i delší směny.

Zatímco v Albertu na pokladně se člověk dlouhé hodiny nezastaví v žiletkárně zase Saša Uhlová mimo jiné poznala těžkost předstírání práce. V úmorném vedru pracovat na oko, přičemž jste neustále pod dohledem, však nakonec opět byla základním nedostatkem minimální výše mzdy.

Možná symbolicky posledním zaměstnáním, kterým Saša Uhlová prošla, byla práce v třídírně odpadu, jelikož na vytipovanou práci šičky by musela nějakou dobu čekat. Není potřeba dlouze vypisovat neskutečný humus, v němž se v třídírně odpadů pracuje, co všechno se dostane na běžící pás, co se nakonec neužitečně spálí a závěrem, jak noblesní asi je uklízet mrtvoly potkanů v různorodých stavech rozkladu.

Nedůstojné postavení lidí, kteří pracují do úmoru v pro chod společnosti nezbytných zaměstnáních za minimální mzdy, je čtenáři přiblíženo dostatečně. Jednotlivé kapitoly jsou pak protkány články o úřadech práce, odborech, inspektorátech práce, agenturách zajišťujících práci a rozhovorem s právníkem specializujícím se na pracovní právo. Závěrů z přečtení knihy se pak dá udělat celá řada a povedenost inscenace Hrdinů kapitalistické práce dokládá mimo jiné i to, že většinu zásadních otázek se podařilo převést na jeviště a z něho pak na diváka. A potom je tu ještě jedna nikoliv maličkost. Michal Hába téma nejen výrazně podtrhnul, ale stvořil dle mě své nejlepší dílo, byť se nechci a nebudu pouštět do jakéhokoliv porovnávání. Nemá to totiž žádný význam a smysl. Hrdinové kapitalistické práce jsou nepřehlédnutelný, bezkonkurenční a naprosto suverénní divadelní počin.

Přestože je literární předloha reportážní dílo a i divadelní představení může mít dokumentární charakter, Michal Hába se tomu zčásti vzpírá. Asi by bylo problematické jak z kapacitního, ale i z výpovědního hlediska stvořit inscenaci s příliš mnoha postavami, založených na kopírování osudů jednotlivých zaměstnanců v nízkopříjmových pracích. Navíc potřebuje Michal Hába promlouvat i sám za sebe. Klíčem k vytvoření inscenace je tedy přímo v autorce, Saši Uhlové. Zůstává tak přímý svědek a vypravěč, ale také linka angažovaného divadla vysvětlující téma hry.

Představení dominuje prázdné jeviště, na jehož pozadí svítí nepřehlédnutelný název knihy a inscenace. Jednoduchost je v tomto případě velmi účinná, protože ve své čistotě umožňuje větší soustředění na jednotlivé komponenty, rekvizity či kostýmy, které se ve hře použijí. Výpravu Adriany Černé tak lze tedy ocenit především na konci představení, kdy si divák uvědomí, že každá složka hrála v inscenaci svoji nezastupitelnou roli. Už samotný úvod, v němž na scénu přijdou všechny čtyři účinkující herečky v nablýskaných róbách s šampaňským, ukazuje propast mezi těmi, o kterých se bude hrát, a těmi, kteří jsou terčem kritiky. Tato hráz je však ve vizuální podobě ihned stržena, protože herečky přirozeně budou zobrazovat jak Sašu Uhlovou, tak i další hrdiny kapitalistických prací. Vztyčený ukazováček, nebo možná prostředníček, pak zůstává v osobě Jindřicha Čížka, usazeného vysoko nad ostatními, jenž má na starosti hudební kulisu. A jakou! Jedná se především o hitovku Heroes of Capitalist Labour, protože tahle slova vám budou v hlavě v podobě chytlavého popěvku znít ještě dlouho po zhlédnutí inscenace Hrdinové kapitalistické práce. Jindřich Čížek je v diskotékové formě do diváků vysílá po celou dobu představení a ze své vyvýšené pozice zosobněné metafory kapitalisty či kapitálu je tak navýsost nekompromisní. Asi se nejedná o nejgeniálnější hudbu všech dob, ale možná i její repetice skvěle dokresluje monotónnost nejhůře placených prací. Hudba je to k inscenaci tedy maximálně ideální.

Jako mimořádně povedený hodnotím i nápad obsadit do všech rolí čtyři herečky. Znělo by povrchně, že otrokářské práce vyniknou o to více dosaženým kontrastem v podobě půvabů kvarteta účinkujících. Pravdou totiž je, že divák má k dispozici téměř dvě hodiny hereckého koncertu. Fantastická je především Ivana Uhlířová. Zde nelze jinak než hovořit o výkonu roku. I přes precizní souhru dámského kvarteta, které jako celek působí velmi kompaktně, je to právě Ivana Uhlířová, která vyčnívá. Všechny pracovní pozice, jimiž její postava prošla, nejen divákovi srozumitelně a naléhavě přibližuje, ale také z ní přímo vyzařuje prožitá zkušenost. Ano, asi všichni vědí, že to je „jen" herecká role, ale co je více, než když jste přesvědčen, že „tohle je stoprocentně ze života"? Ivana Uhlířová se zde prezentuje ve své jedinečně civilní podobě, navíc neskutečně chutně okořeněné faktem, že se nejen vrátila na prkna, na nichž ztvárnila své nejlepší role, ale rovnou k nim jednu nesmazatelně přidala. Ve scénách z drůbežárny navíc zúročuje svůj nezpochybnitelný talent, přičemž jí pravda trochu napomáhá groteskní kostým velkého plyšového kuřete.

Přiznávám se, že pro mě je Johana Schmidtmajerová jedna z nejosobitějších a nejzajímavějších hereček současnosti. Přestože je v divadelním prostředí známá dostatečně, v obecném mínění tomu pravděpodobně tak není, což bych byl rád, kdyby se nikoliv jen změnilo, ale spíše napravilo. Po skvělém loňském výkonu v Aluminiové královně v MeetFactory či letošním v Silva rerum v Petrohradské kolektiv, z.s. předvedla své další mistrovství právě v Hrdinech kapitalistické práce. Precizní a přesvědčivý výkon podává na jevišti i v sedadle bagru. Na popojíždění v tomto stroji bych se dokázal dívat i déle než nabízených pět minut.

Ani Halka Třešňáková se na jevišti neztrácí. Více jí sedí charaktery a postavy, držící pevně otěže v rukou. Ve svých projevech se však úměrně drží tak, aby nepřekročily únosnou míru. Rozhodně je nezbytnou součástí fungujícího celku. To bohužel úplně nemohu napsat o Vandě Šípové, ač to jistě není její vina. A možná, že to není ničí vina, ale jen můj čistě subjektivní pocit. V každém případě jsem nedokázal rozklíčovat obsazení operní pěvkyně do této inscenace. Unikl mi nejen význam, ale při některých scénách jsem přímo litoval, že je tímto mnou nepochopeným záměrem narušena celá soudržnost hry. Rád si to nechám někdy od Michala Háby vysvětlit.

Jak jsem již naznačil, představení sice poměrně věrně kopíruje literární předlohu, ale v průběhu času výchozí text režisér Michal Hába a dramaturgyně Viktorie Knotková stále častěji a častěji komentují, vysvětlují, a také přidávají svůj pohled na dané téma skrze přidané scény. Práci Saši Uhlově na pokladně v Albertu tak přejímá aktuální situace, kdy se nechala v supermarketu zaměstnat jedna herečka z důvodu dopadů čínského viru. Jako levicový tvůrce Michal Hába nakousne i téma antikomunismu, zmíněn je Ferdinand Peroutka a další a další. Režisérova angažovanost však nepůsobí na inscenaci nijak paralyzujícím způsobem. Naopak, nabízí svůj pohled, ale snaží se jej nenadsadit na samotnou jedinečnost hraného tématu, k němuž můžou mít koneckonců stejný vztah levicový radikál i pravicový liberál. Ve finále jde totiž o lidskou důstojnost a na jejím prosazování by měla panovat celospolečenská shoda. Navíc se Michalu Hábovi podařilo vytvořit i mimořádné silně vyznívající finále, kterému předchází jeho oblíbené hraní si s metaforou, díky němuž se na jeviště nakonec dostane i Jindřich Čížek.

Nejen na přenesení postavy Saši Uhlové na jeviště je znát, že si ji a její práce Michal Hába váží. Divákům jsou tak její pocity beznaděje, únavy, ale také rozčarování a vzteku dávkovány až s osobním zúčastněním. Oba tvůrci Hrdinů kapitalistické práce se jistě shodnou na kritice systému, předpokládám, že i v sociálním myšlení jsou na jedné vlně a jsem přesvědčen, že oba udělali maximum pro zdůraznění leckdy přehlíženého tématu. Možná, že svoji tvorbou dali dokonce podnět k tomu, co vidí jako klíč ke změně právník specializující se na pracovní právo JUDr. Jakub Tomšej, Ph.D., který v knize Saši Uhlové odpovídá na otázku, co by měla média a občanská společnost udělat pro zlepšení pracovních podmínek, že je potřeba nějaká iniciativa, například nezisková organizace, která by ve větším rozsahu za práva pracovníků bojovala. Kniha Saši Uhlové rozhodně možnou inspiraci nabízí a Michla Hába zase poskytl naléhavý divadelní obraz a živé umění má jistě ambice lidi ovlivnit dosti silné. Samozřejmě že je také důležité, kdo tuto inscenaci navštíví. Přestože by si Michal Hába jistě přál, aby přišli jak hrdinové, o nichž hra je, tak levicově zaměření diváci, kteří by s tématem souzněli, možná že nakonec bude největším přínosem návštěva klasického diváka, jehož by téma, o němž se sice všeobecně ví, ale málo mluví, mohlo natolik ovlivnit, že by třeba i podniknul další kroky, než ty z divadla k baru a domů. I sama Saša Uhlová v knize píše, že u lidí, jež poznala, snaha změnit nepříjemné věci citelně absentovala. A rovněž také poskytla návod na změnu. Tu by měl začít každý u sebe, protože jedině tak se změní i věci v globálním měřítku. K tomu doufám pomůže i sukces roku vzniknuvší v Divadle Komedie pod taktovkou Michala Háby.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.