Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Na plovárně s Rolandem Schimmelpfennigem
Lukáš Holubec, 1.8.2019

Texty německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga nejsou na českých divadelních jevištích žádnou výjimkou. Vybavuji si inscenace PUSH UP 1-3 a Ambrózie uváděné v Divadle Na zábradlí, jejichž obsah mne ovšem příliš nezaujal. Naopak za velice zdařilou jsem považoval Říši zvířat, která se hrála ve Studiu Hrdinů a s naprostou trefností pojmenovávala situaci na pracovním trhu s akcentem na zásadní volbu, co všechno člověk přijme za práci na úkor své vlastní hrdosti. Vše navíc zakomponované do přitažlivého divadelního prostředí. Hra Černá voda, která měla světovou premiéru před necelými pěti lety, se už více než rok hraje v režii Michala Háby v Klicperově divadle v Hradci Králové, leč stále jsem se nedostal k jejímu zhlédnutí. Po přečtení anotace se mi okamžitě vybavila jiná Schimmelpfennigova inscenace, Předtím/Potom, již uvedl Dušan D. Pařízek v Divadle Komedie před patnácti lety, a která také pracovala s pohledem, jak se jedinec chová před a po určitém životním zvratu.

Nyní se tedy Schimmelpfennigova textu ujala Lucie Ferenzová a v poslední květnový den roku 2019 jej na scéně Divadla D21 vypustila do světa. A ve mně se i s odstupem času perou dva dojmy ze zhlédnuté premiéry. Jednak je jím precizně provedená práce všech tvůrců, jejichž výsledkem je příjemná podívaná a radost z faktu, že dobré divadlo je zase o jednu inscenaci bohatší, ale na druhou stranu nemožnost zbavení se pocitu, že textem samotným mi nebylo sděleno nic nového, což ovšem samozřejmě může být pochopitelně velice subjektivní pocit.

Děj Černé vody rozhodně odpovídá tématu, které si pro sezónu 2018/2019 Divadlo D21 vytyčilo, a sice „Kam směřujeme?". Šestice herců se obratně pohybuje mezi dvěma obdobími, mezi nimiž je dvacetiletá propast. Nejprve se setkali v na prahu dospělosti kol bazénu s noční černou vodou a ve vidinách různých idejí, plánů, cílů a představ si lebedili ve své mladické bezstarostnosti. Jejich proměna o dvacet let starší bytosti pak přináší pohledy na svět ve své drsné reálnosti. Nastupují sociální a společenské rozdíly, překážkou může být původ i náboženství. Ideje vzaly za své a divák sleduje skládání mozaiky lidských osudů v různě se opakujících scénách a v prolínajících se časových rovinách.

Dle sdělení režisérky Lucie Ferenzové přistoupila k inscenaci v pojetí divadelního minimalismu, v němž chtěla v divákovi vzbudit jeho představivost. A je pravda, že to se povedlo náramně. Funkčnosti scény, jejímž středem je bazén s vodou, navíc přidává i light design, krásně si pohrávající s momenty, kdy je třeba světla více či méně. Nic dalšího nebylo potřeba. Velká pochvala tedy pro trojici Andrijana Trpković, Karolína Škapíková a Lukáš Vodseďálek. Kompaktnosti inscenace také svědčí herecké výkony. Jedná se výbornou týmovou práci a je znát, že herci na sebe slyší, a to včetně Jany Kozubkové, která zde sice vystupuje oficiálně jako host, nicméně v Divadle D21 už několikrát účinkovala. V Černé vodě je navíc podepsaná pod hudební složkou.

Jestliže jsem zmínil pro mě pramalý přínos textu samotného, bylo by spravedlivé dodat, že mám na mysli jeho obsah. Nevím, nakolik se změnil originál překladem Jany Sloukové a režií Lucie Ferenzové, ale výsledný tvar je krásně vystavěný, i přes různá prolínání je přehledný, příjemně popisný, přičemž mluva v třetí osobě dodává jazyku sympatické vyznění. To je ovšem obal, uvnitř kterého jsem nic moc neobjevil. Roland Schimmelpfennig napsal text o elitářství a nerovnosti, a především reagoval na vzrůstající napětí mezi Němci a Turky žijící v Německu. Vzhledem k tomu, že v programu k představení je tomuto tématu věnovaná značná část, předpokládám, že otázka integrace mohla být jednou ze zásadních, které chtěla inscenace divákovi nabídnout. Dále se ve hře odrážela určitá skepse ze ztracených nadějí a nad bazénem s černou vodou se tak vznášela především jedna jediná otázka. Kam jsme se posunuli? My jako společnost i postavy během oněch dvaceti let, jež uplynuly od poetické noci u nočního koupaliště.

Černá voda ve mně žel příliš nerezonovala. Ano, čas v sále příjemně ubíhal a během něho byla radost sledovat tuto povedenou inscenaci, ale jestliže ve mně i po dvou měsících zůstává jen jedna nezodpovězená otázka, která zní: „Proč vlastně Černou vodu hrát?", nemohu se ubránit mírnému zklamání. O to většímu, že se jedná o dobrou práci všech tvůrců v čele s Lucií Ferenzovou, které si nesmírně vážím. Textu ale přesto pravděpodobně dám ještě jednu šanci. Nezbývá než vyrazit do Hradce Králové a posoudit, jak s Schimmelpfennigovou hrou naložil Michal Hába.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.