Poslední premiérou Divadla X10 v sezóně 2024/2025 se stal původní text též režisérky hry Evy Schubert 120 volů. Jedná se o inscenační diptych 120 volů/120 Ochsen, který vznikl spoluprací Divadla X10 s německou nezávislou scénou Schaubühne Lindenfels působící v Lipsku. Výchozí myšlenkou, z níž nakonec vznikly dva rozdílné texty, je svatováclavská legenda, jež vypráví o 120 volech, které nechal svatý Václav vypravit do Německa pro zachování míru. Nabízí se tedy určitý mezinárodní dialog, ale protože jsem zatím viděl pouze zpracování německé autorky a režisérky v Divadle X10, přičemž v Lipsku se nastudoval naopak text Ondřeje Novotného v režii Ondřeje Štefaňáka, nemohu hodnotit diptych jako kompletní dílo, což jistě ani nebude, ale vidět obě inscenace by bylo minimálně zajímavé. Největší příležitostí se seznámit s oběma inscenacemi pak bude mít divák, který se vypraví 20. září 2025 na festival do Kutné Hory, kde v tento den bude možné na scéně Městského Tylova divadla obě hry zhlédnout.

Minimálně u textu Evy Schubert může divák de facto vypustit z hlavy onu zmíněnou svatováclavskou legendu, protože výsledný scénář je úplně o ničem jiném. V krátkosti ho velmi dobře vystihují dvě věty uvedené v programu k představení jako podtitul, a sice: „Nezištná oběť. Pro lepší svět.“. Než však začne být divák konfrontován s myšlenkami 120 volů, je svědkem poměrně impozantního vizuálního úvodu. Dlouhá visící lana jakoby z nebe, čtyři obří hranoly vypadající jako satelit, podzemí prostor Divadla X10 nasvícen vhodným odstínem fialové barvy, temná hudba Carla-Johna Hoffmanna a postavy přicházející zahalené do hábitů doplňuje Tereza Hof, jež nese hlavu vola. V tu chvíli jsem si říkal, že přestože je to pro Evy Schubert první seznámení se s Divadlem X10, bude zřejmě efektně pracovat se zdejším specifickým prostorem. Hned po této myšlence jsem si ale uvědomil, že pod scénou k představení je podepsaný Petr Vítek, jehož výtvarné vidění mi bylo sympatické už v řadě inscenací. Například v Divadle na zábradlí v Dánské občanské válce 2018-24 nebo ve hrách Greta a Bang v Divadle Letí. 

Vizuálně je tedy inscenace 120 volů zdařilá. Text samotný by možná snesl úpravu, aby nebránil dynamice, ale zásadní myšlenka, zda se skupina lidí rozhodne pro sebeobětování, aby v tomto případě zachránili samotné lidstvo nebo se nakonec rozmysleli a nepodnikli raději nic, je dráždivá a pokládá řadu otázek. Ke cti inscenace slouží, že si nevybírá žádné aktuální konkrétní téma, jakými je třeba enviromentální žal, válečný konflikt na Ukrajině, humanitární krize v Gaze nebo něco jiného. Jednak tím posiluje univerzálnost problematiky, a pak podtrhuje asi to, co každý minimálně tuší, a sice volně mými slovy řečeno, že svět je žumpa, páchne odjakživa a jde o to, zda se poddáme rezignaci a apatii anebo zkusíme nějaký poslední akt vzpoury, která by mohla iniciovat změnu na naší planetě.

Pětice účinkujících reprezentuje celé společenství, jež se rozhodlo pro záchranu světa a přirozeně by tedy mělo zastupovat rozdílné charaktery. Žel mi zásadně vybočují jen dva. Vůdkyně v přesvědčivém podání Terezy Hof, která, ač nově v Divadle X10, ukazuje, že do jinak sehraného hereckého týmu dobře zapadla a Václav Marhold, jehož postava má největší pochyby. Jeho nedůvěra je v přímém kontrastu v idealistickou figurou v podání Terezy Hof, ale po nějaké době se tento model trochu omrzí. A to především proto, že zbývající trio Lucie Roznětínská, Antonie Rašilovová a Hynek Chmelař tak nějak splývá a nepřidává nějakou výraznější postavu se zajímavým charakterem.  

Vývoj představení, které trvá půldruhé hodiny, má rozdílnou dynamiku. Po propojení jednotlivých postav a určení jejich idey, přichází přirozeně strach a obava. V situaci, kdy už začíná být příprava na cestu znamenající sebeobětování lehce zacyklená, přichází nejlepší a nejefektnější pasáž v hromadné recitaci básně s názvem Všichni. Refrén „nemusíš nic“ se divákovi jistojistě dostane pod kůži, a navíc ho popíchne v jeho individualismu a možnosti odmítat například nové technologie nebo zaběhlé společenské postupy. Osobně doporučuji si jej ihned po konci představení zarecitovat na divadelním baru. Celé znějí je v programu a může vám to ještě umocnit zážitek vlastní invencí. Problémem je, že po této zdařilé pasáži se hra zase vrací k předchozím slovům, tedy zda se obětovat nebo zda setrvat v zaběhlém stereotypu. Inscenaci to zbytečně sráží, ale naštěstí je samotné finále, během něhož nebo těsně před vyvrcholením, se roztáhne a následně snad i zvedne velký padák, dostatečně silné.

120 volů je rozhodně pozoruhodná inscenace. Kromě výše zmíněných výhrad bych ještě zdůraznil jednu, která mi po čase opravdu pila krev. Text je různě míchán s angličtinou. Nejprve se jedná o zajímavé osvěžení, ale po čase začne být tenhle styl opravdu otravný. Autorka chtěla patrně tímto zdůraznit současný trend, rovněž dle mě protivný, kdy se anglická slova využívají naprosto zbytečně a nadbytečně. Dejme ovšem tomu, že na to chtěla Evy Schubert upozornit. Proč tomu ale obětovala tolik textu? Netuším. Možná to mělo jiné poselství, ale inscenaci to rozhodně nikam neposunulo. A že by to představení chvílemi potřebovalo, protože samotné tempo nebylo úplně vyrovnané. I tak mě ale 120 volů příjemně zasáhlo. A slova, opět uvedená v programu k představení: „Už od narození si kladu otázku: Jak můžeme změnit svět? Máš to taky tak?“ se mnou naprosto rezonují. Možná po nějaké té repríze tomu tak bude i se samotnou inscenací. Hra má totiž solidní potenciál vývoje a možného oslovení diváka.