Sarah Page je mladá britská autorka, jejímž cílem je volit aktuální témata, jež by měla vyvolat společenskou diskuzi. Hru K.Š.E.F.T., kterou naspala před třemi lety, přeložila herečka Zuzana Ščerbová a sama si zahrála v její české premiéře pod hlavičkou Divadla poq. To ji uvedlo pod originálním názvem P.U.N.T.S. s českým dovětkem Nikdy nevíš. Jako první premiéru pro sezónu 2019/2020 a svoji druhou režii v roli nového uměleckého šéfa Činoherního klubu si ji vybral Ondřej Sokol. Mistr v nastudování her, které skrze černý humor dokážou zaujmout diváky s nenápadným odhalováním lidských duší a jejich doposud skrytých zákoutí, aby rozkryl, co všechno jsou lidé schopni obětovat, vykonat, aniž by znali své možnosti a hranice, které pak dokážou překročit, posunout a zdolat.

Téma hry K.Š.E.F.T. je ve své podstatě velice závažné, a také křehké. Rodiče pětadvacetiletého autistického chlapce objednají prostitutku, aby jejich syna zbavila tíhy panictví a definitivně z něj udělala muže. Inscenace se pak pohybuje mezi komedií, neb tato výchozí situace samozřejmě nabízí dostatek možností, jak do představení dostat humor, a dramatem, jelikož asistovaný sex s hendikepovanými lidmi je stále ještě do jisté míry tabu a jistě si zaslouží prostor i na divadelních scénách. Když spojíte tři slova pro tuto inscenaci typická tedy prostitutka, sex, hendikepovaný vychází vám z toho i několik významů originálního názvu Punts. A sice „mít sex s prostitutkou", „někdo, kdo je nezkušený, dětinský, naivní" nebo „zkusit něco nového".

Proč si tedy vybral Ondřej Sokol zrovna K.Š.E.F.T. je jasné. Silné téma a možnost nechat působit na diváka svým humorem. Kdo by však čekal nebo se těšil, že by se jednalo o návrat k tzv. „McDonaghovskému období" zřejmě bude zklamán. Novinka v Činoherním klubu se dle mě nejvíce pohybuje mezi Sokolovými inscenacemi Bůh masakru a Zradou. Což by myslím byla také dobrá zpráva, jenže text Sarah Page není dostatečně promyšlený, pružný a dotažený jako ten od Yasminy Rezy nebo Harolda Pintera.

Scénu vymyslel Adam Pitra až neuvěřitelně jednoduše, a přesto výstižně. Díky posuvným dřevěným stěnám se rychle střídají hlavní prostory. Jackův dětský pokoj s artefakty, plakáty nebo povlečením z Hvězdných válek a další místem, kterým může být obývací pokoj, přijímací pokoj, chodba, prostě jakákoliv jiný místnost než království pětadvacetiletého Jacka. Hudbu pro inscenaci složil Ivan Acher, a jak je u něj zvykem, příjemně doladil atmosféru hry. Pro Činoherní klub však vždycky bylo zcela zásadní, jak moc výrazné jsou herecké výkony. Ondřej Sokol má pro výběr účinkujících za ta léta své režisérské práce poměrně vytříbený cit, nicméně v K.Š.E.F.T.u jsou stěžejní dialogy a jejich výpovědní hodnota. Vlastně z drtivé většiny se jedná a jednotlivé rozhovory, které by měly jednak posouvat děj, a pak vyvolávat napětí. Ondřej Sokol podal maximální možný výkon, aby tyto dialogy fungovaly a rozhodně si pro to vybral vynikající herce. A pokud někdy nějaká komunikace na jevišti chvílemi vázla, zdálo se mi, že chyba byla spíše v textu než v práci s herci.

Otce autistického Jacka hraje Martin Finger. Jeho Alastair je bohatý právník, trávicí většinu času v práci a opatrný na přílišné projevování emocí. Tomu skvěle nahrává jeho smysl pro detail a až chorobná pečlivost, jakou je například posedlost pro dokonale srovnané sušenky na talířku. Martin Finger výtečně proplouvá mezi snahou ukázat empatii a zároveň nenarušit navenek spořádaně fungující manželství a rodinný život. V situacích, kdy může dát průchod svým emocím, se pak ukazuje jako naprosto normální člověk, ale přesto si Martin Finger příjemně hraje s odměřeností své postavy. Alastairovu ženu Antonii hraje Lucie Žáčková. Podobně jako Martin Finger už i ona mnohokrát dokázala, že je vynikající charakterní herečkou a jako spíše nepřístupní rodiče tak tento pár funguje dokonale. Její laskavě působící manželka a matka je však spíše manipulativní ženou. To je pro herečku velikosti a umu Lucie Žáčkové jistě lákavý charakter postavy, ale žel nedostala moc prostoru jej naplno projevit a její posun pak do vyznění hry příliš nezapadal. Sandra Černodrinská hraje prostitutku Julii uvolněně. Její postava má být otevřená, nenucená a upřímná, což hraje Sandra Černodrinská dobře, ovšem žel i její charakter je příliš jednoduchý. Prostitutka, co je zároveň svobodnou matkou, je natolik šablonovité, že těžko divák uvěří v její ryzí hrdost. Evidentně této postavě autorka příliš stranila, což však je opět na škodu minimálně vyznění celé hry. To autistický Jack v podání Václava Šandy, který tímto dostal dost obtížný úkol, působil překvapivě nejvíce autenticky a uvěřitelně. Perfektně se pohyboval na hranici mezi dětskou bezbranností a jednoduchostí a světem dospělých, kam se jeho postava postupně dostávala.

K.Š.E.F.T. má rozhodně zajímavé a důležité téma. Navíc vystoupení ze své pohodlné zóny, láska k dítěti na několik způsobů, utajované vztahy v rodině, o nichž se nemluví, to jsou jen některá další, která se ve hře objevují. Ondřej Sokol si dal pečlivě záležet, aby nesklouzl do sentimentu, humor udržel v mezích nepodléhajících vulgaritě a lacinosti sexuálních narážek a dramatičnost nechal co nejvíce viset ve vzduchu, aby její tíživost na diváky dopadala postupně, ale naléhavě. Herecké výkony pak inscenační záměry a režisérské umění Ondřeje Sokola přesvědčivě podtrhly. Nemohu se však zbavit dojmu, že text samotný postrádal ještě větší sílu. A nepomohl tomu i tak trochu jednodušší závěr. Čekal jsem, že K.Š.E.F.T. bude mít nejen téma a názor, ale i hloubku a přesah. I tak se však jedná o zdařilou inscenaci a bude rozhodně zajímavé sledovat kam se Činoherní klub bude pod uměleckým vedením Ondřeje Sokola dále ubírat.