Po třiceti letech na jeviště Divadla Na zábradlí opět přiletěl racek. Přirozeně nečekejte, že mořského ptáka na této pražské scéně spatříte, ale po legendární inscenaci Čechovova Racka v režii Petra Lébla se vedení divadla rozhodlo pro nastudování v naší zemi poměrně dost často uváděné hry na této scéně znovu po třech dekádách. Mimochodem v programu k představení, respektive v jeho online verzi, je dostupný seznam inscenací Racka na českých scénách uváděných od roku 1945. Jestli jsem počítal správně, tak 20. března 2024 byl ten v Divadle Na zábradlí uvedený jako jednapadesátý v pořadí, což potvrzuje jeho oblibu mezi divadelníky a pravděpodobně i diváky. I přes Léblův odkaz her Antona Pavloviče Čechova, který bude navždy v prostorách Divadla Na zábradlí poletovat ve vzduchu, přičemž připomeňme ještě nezapomenutelného Strýčka Váňu a Ivanova, se může zdát nastudování Racka poměrně překvapivým krokem. Jednak klasické divadelní hry tato scéna de facto neuvádí. Věnuje se totiž buď autorským textům nebo knižním adaptacím. A pak pro režii Racka vybrala Jiřího Havelku, který se rovněž věnuje současným scénářům, u nichž je navíc zpravidla též autorem či spoluautorem, i když je pravda, že zhruba čtvrtroku před Rackem nastudoval současný umělecký šéf Dejvického divadla na této scéně hru na motivy textu Viktora Huga Bitva o Hernaniho. Podstatné ale nakonec stejně je, jak vlastně Racek v Divadle Na zábradlí dopadl. Stručně předesláno, let to není z těch nejpovedenějších, ale na druhou stranu mu i přes značnou kritiku, kterou jsem zaznamenal, nemohu upřít originální pohled na Čechovův text, ačkoliv je značně pokrácen nebo dost možná by se dalo napsat přímo vykostěn. Cílem ale jistě nebylo uvedení několikahodinové inscenace pevně se držící předlohy. 

Havelkův Racek má tři nepřehlédnutelné složky, přičemž by bylo vhodné doplnit, že jistě zásadní vklad do výsledného tvaru inscenace měla Dora Štědroňová, která je podepsaná pod úpravou a dramaturgií. To je možná nakonec nejdůležitější otázka, a sice zda tato dvojice měla stejné vidění, neboť minimálně dvě zásadní témata jdou tak nějak vedle sebe bez hlubšího propojení a nabízí se tedy zamyšlení, jestli nescházel větší soulad již mezi těmito dvěma tvůrci. Nyní tedy pojmenuji ony mnou zmíněné tři složky, jež mi v hlavě zůstaly i nějakou tu dobu po zhlédnutí inscenace, což je většinou známka minimálně toho, že se nejedná o tuctovou produkci.

První je scénografie Dády Němečka. Málokdy se stává, že výprava je jedním z hlavních nositelů myšlenky celého díla. O to více to překvapuje u Jiřího Havelky, jenž jde vždy více po textu. Předpokládám totiž, že to byl právě on, kdo vymyslel celý jevištní tvar a jeho poselství. Úvod představení obstarává hudebník Tomáš Pospíšil, který se svým kontrabasem jako by vypadl z filmu Titanic. To přirozeně není náhoda, neb celý Racek se následně odehrává na malém výseku podlahy pokoje zařízeného věrně z dob ruského venkova devatenáctého století. Nechybí židle, stůl, nástěnné hodiny, otoman, kuchyňský kout a pochopitelně zavěšená puška. V rohu této plošiny je pak náznak exteriéru v podobě břízek. Podstatný je ale scénický prvek, kdy se tato podlaha v průběhu celého představení neustále více a více naklání. Metafora potápějící se lodi je jasná, ale poutavější je, jak přirozeně s touto fyzicky stále nepříjemnější skutečností nakládají samotní účinkující. Podobně jako na slavné lodi o tom nemají ponětí, a i přes zjevné komplikace berou tuto realitu jako normu.

Druhá nepřehlédnutelná složka, mohu-li to takto napsat, je myšlenková linka, která se line celým představením. Jedná se o stále se blížící konec světa, v inscenaci zobrazovaný právě postupným se nakláněním plošiny, kdy jednotlivé předměty padají se stolu, ze stěn a kutálejí se po podlaze. Nejnápadnější je asi hraní karet u stolu v situaci, kdy už je náklon opravdu značný. Herci však drží pokerové obličeje a blížící se apokalypsu nebo prostě jen jednoduché skončení civilizace berou netečně a s ledovým klidem. Samozřejmě zpracování různých dystopií, armageddonů a zániků je kultury poměrně plno, ale právě to na jedné straně neuvědomění si stavu věci, a na straně druhé nulová aktivita na změnu, je v tomto zpracování Racka jedinečné.

A konečně třetí složkou jsou herecké výkony. Ono se vždy tradičně hovoří a píše o tom, kdo, jak a co hrál, ale já mám zde na mysli spíše jejich řekněme pobývání na jevišti. Všech sedm postav je více či méně zklamaných ze svých životů. Každý to projevuje jinak, ale všichni se setkávají ve svých neschopnostech vzájemně komunikovat. Dobře sedí postavy především Vojtěchovi Vondráčkovi, Janě Plodkové a Jiřímu Vyorálkovi. Jakub Žáček se zdál být vzhledem ke svému temperamentu trochu svázaný, ale rozhodně je příjemným kořením představení. Naivita Niny Zarečné v podání Johany Matouškové v celkovém kontextu příliš naléhavě nevyzněla a naprosto nepochopitelně byly upozaděny postavy Máši, a především Jevgenije Dorna. Zatímco u Kateřiny Císařové mi bylo líto, že svůj talent nemohla dostatečně projevit, tak Jiří Černý je v Rackovi jen do počtu, což je u tak dobrého herce, který zde navíc vystupuje jako host, skoro až nesmyslné. Oba účinkující evidentně nejvíce doplatili na razantní škrty v textu. I přesto oceňuji, že se všichni podřídili celku a dle hlavní myšlenky si vlastně hráli především pro sebe, čímž podtrhli osamocenost postav, a jejich rezignaci na jakékoliv fungující společenství.

Přestože se nejedná o klasické ztvárnění Racka a chybí výrazné propojení hraných témat, standardní Čechovovské nepohodlí, nejistota a zklamání podávají tvůrci přesvědčivě. Ač to zřejmě nebyl záměr, může si divák představit i současný ruský venkov, a v jaké izolaci a frustraci místní lidé žijí. Dost možná pak vynikne potírání individualismu a osamocení ve své, jak se dne říká, bublině, a následné směřování k nicotě, zkáze a konci. Myslím, že i případné srovnávání Racka s Léblovými inscenacemi by bylo docela scestné, byť tedy zrovna Petr Lébl efekt šikmé plochy využil již v inscenaci Strýčka Váni. Havelkův Racek je prostě jiný. Děsivé na něm může být také to, že brutální zestručnění, a zároveň individualistické hraní si pro sebe s pražádným efektem, zobrazuje dnešní společnost možná věrohodněji, než si leckdo bude ochoten přiznat.