Klubovna. Místo, kde uvádí své komorní hry divadelní spolek Kašpar. Správcovna. Místo, kde se postava monodramatu Politika Správcovny během představení pohybuje. S. d. Ch.. Muž, jenž tuto hru napsal a je prvním důvodem, proč zmíněnou inscenaci navštívit. Jakub Špalek. Muž, jenž hraje správce a je druhým důvodem, proč si zmíněnou inscenaci v žádném případě nenechat ujít. Takhle jednoduše a stručně bych vystihl hlavní aspekty, jež ve mně po zhlédnutí Politiky správcovny poskládaly základní stavební kameny pro dojmy, které po zapadnutí do sebe mohu souhrnně pojmenovat „Jedinečný zážitek". S dovětkem, že výkon Jakuba Špalka zařadím do výročních divadelních anket a s tvorbou S. d. Ch. se musím co nejdříve blíže seznámit.

S. d. Ch. alias Sigismund de Chals alias Miloslav Vojtíšek je autorem již řady prozaických a dramatických textů. Obdržel také již několik ocenění. K tomu je také lídrem kapely Ruce naší Dory. Z jeho bohatého a rozmanitého životopisu můžeme rovněž vyčíst, že byl hrobníkem, a především správcem fotbalového hřiště. Jak tedy vznikl námět Politiky správcovny, a že vychází z autentických prožitků, je jasné. Hra vznikla na objednávku časopisu Svět a divadlo a letos ji tedy mohou diváci poprvé navštívit i jako regulérní inscenaci.

Trefnost a propracovanost textu je umocněna i prostorem, v němž jej Kašpaři uvádějí. Klubovna je příjemný sklep pro několik málo lidí a ideálním tak místem pro uvádění komorních dramat. Jakmile sestoupí divák ze schůdků, opouští reálný svět a je přivítán samotným Jakubem Špalkem. Byť ještě ne usazeném ve své roli, ale jeho srdečnost a pohostinnost, kdy je v jedné chvíli uvaděčem a hned zase barmanem, již nastoluje atmosféru takřka rodinnou. Když se pak usadíte v malinkatém sále, dá-li se to vůbec tak nazvat, můžete ještě před začátkem inscenace nasát vůni správcovny, v níž se bude hra odehrávat. A ač tomu tak ve skutečnosti není, mohli byste si i vsugerovat, že cítíte onen nezaměnitelný vyčpělý pot ze sportovních šaten. S většinou rekvizit se sice přímo nehraje, ale mají své opodstatnění nejen pro samotný děj, ale především dokreslují autentičnost prostředí.

Postava, jež hraje Jakub Špalek, je od prvních chvil naprostou dominantou v prostředí sportovního areálu, který ze své správcovny řídí, ale také celého prostoru sálu v Klubovně. Monolog je vlastně kombinace promluv, rad, doporučení a seznámení se s prostředím s naznačeným cílem uvést do své funkce nového kandidáta. Kromě klasických problémů souvisejících přirozeně s provozováním sportu či spíše přímo fotbalu, zaujmou dvě zdánlivě nesouvisející informace. Jednou je zdůraznění dvou Molièrových komedií coby zdrojů pro správcování.  A druhou je pak soustavná činnost probíhající celé představení, kdy správce nadepisuje svoji korespondenci pro autorky světových knižních bestsellerů. Zatímco u titulů Misantropa a Lakomce záhy pochopíme, že jejich hlavní postavy Alcest a Harpagon mohou mít na správcovo chování zásadní vliv, k zdůvodnění rozesílání dopisů spisovatelkám dojde až na konci hry, a tedy není dobré jej zde zmiňovat.

Kam děj spěje, vlastně také není tajemstvím. Obzvlášť když se správce od prvních chvil staví do role nepřítele všech, kteří sportovní areál využívají nebo jej alespoň navštěvují. I pojmenování dotyčných například tituly dementi či apatici, má svůj význam. Dokonce i počínání bezradné postavy pana Chudavy, hledajíc zakopanou klubovou vlajku, má ve hře své opodstatnění. Že je cílem samotné zničení celého areálu a dopřání mu obnovy je jasné poměrně brzy, ale jakým způsobem a co všechno onen postup skrývá, to je již potřeba nechat pro návštěvu divadla.

Krátký, ale intenzivní, a především pak promyšlený příběh, je protkán trefným humorem, který myslím mohou ocenit i sportu a fotbalové hantýrce nezasvěcení diváci. S blížícím se pak finále, a v něm samotném, se pak pevně spojí vtipnost textu s její hloubkou. Politika správcovny totiž není jen příjemnou komedií. Je to sonda do duše naší společnosti, a jak uvedl Jakub Špalek: „Pro mne osobně to mluví o jisté slepé koleji demokracie. Když si dáme tu moc rozhodovat sami o sobě, příliš nevíme, co s tím. A neumíme to,".

Pod režijní spoluprací je podepsán Filip Nuckolls, který má s Jakubem Špalkem dostatek zkušeností, a byť jejich poslední hra uvedená v Divadle v Celetné Macbeth, dle mě dopadla nepříliš povedeně, Politika správcovny je skvost. Od textu, scény, atmosféry až po strhující výkon Jakuba Špalka, jenž musí na jevišti vydat neuvěřitelné množství energie a to je znát. A také je to důvod pro ocenění. Nejen tedy samotné nadšení, ale i položení se do postavy a její pochopení.  Tím nejmenším oceněním by pak měla být vyprodaná každá repríza. Jednoduše proto, že si to Politika správcovny a Jakub Špalek zaslouží.