Protože jsem poměrně nedávno, tj. letos, zhlédl Brechtova Dobrého člověka ze Sečuanu v Disku, přemýšlel jsem, jakým způsobem tomuto jemně zestárlému textu vdechne Michal Hába život. Zatímco studenti Katedry činoherního divadla se do hry snažili vpašovat co nejvíce komediálních prvků, čímž minimálně na derniéře starobu z textu v mezích možností sfoukli, Michal Hába pojal Brechtovo dílo jako prostředek vyjádřit se k současnosti z pozice umělce – intelektuála, čímž navázal na svoji předchozí inscenaci Ferdinande!.

I forma představení nese zřetelný Hábův rukopis. Postavy střídají v různě rychlých intervalech klasicky hrané představení, přičemž slovo klasicky samozřejmě berme s rezervou, a přímo vysvětlující komentáře jednotlivých myšlenek a názorů. Mimoto má hra i svého průvodce, kterým je Jindřich Čížek, téměř neoddělitelná součást Hábovy tvorby, tentokráte dobře využit nejen jako hudebník.

Brechtův text však není zcela rozmetán. Můžeme tedy sledovat i původní dějovou linku kolem hlavní hrdinky Šen Te, kterou průběžně ztvárňují všechny čtyři přítomné herečky, stejně tak jako ostatní postavy. Jejich souhra je perfektní, takže s úctou a respektem vyjmenuji: Markéta Dvořáková, Adriana Kubištová Máčiková, Johana Schmidtmajerová a Marie Švestková. Podstatnější je však sledovat kam a jakým způsobem inscenace směřuje. Předně je divák seznámen se základním klíčem k inscenaci, a sice že Sezuan je metafora.

Poměrně detailně je pohráváno si s prostředím, v němž se hra odehrává, tedy konkrétně s Čínou. Tu symbolizuje předně záplava pand (zkuste si na konci představení tipnout, kolik jich Michal Hába použil), které jsou jako jing a jang, na jednom těle černá i bílá, je jich mnoho, stejně jako Číňanů. Můžeme vidět, jak žijí i jak budou házeny na Velkou čínskou zeď, ale vrcholem je pak obří panda v podání Johany Schmidtmajerové a její závěrečný monolog. Kromě plyšového národního symbolu Číny je rudá velmoc symbolizována také pingpongovým stolem (i na zmínku o Forrestu Gumpovi dojde).

Pokud se divák začne ztrácet v textu, což si troufám tvrdit, že se může stát, zvlášť u těch co neznají původní Brechtovo dramatické podobenství, a přitom pečlivě budou sledovat převlékací proměny hlavní postavy, snažíc se nevypadnout z děje, přijde jim jistě vhod přestávka. Nebyl by to Michal Hába a jeho provokativní styl, aby se z přestávky nestala svatební hostina v diskotékové atmosféře, která nenásilně diváka přímo vtáhne doprostřed představení.

K hlavní myšlence, tedy alespoň jak já jsem hru vnímal, postavení intelektuála v současném světě se Michal Hába dobírá skrze otázku Kdo je vlastně dobrý člověk ze Sečuanu. Přes určitý náznak kritiky kapitalismu se nenápadně vrací k tomu, co už bylo předmětem inscenace Ferdinande!. Ovšem i Havlovy myšlenky jsou v Sezuanu jen doprovodný produkt. Tou hlavní postavou se zdá býti nakonec někdo jiný. Dobrý člověk, dobrý voják s osudy za světové války, žel symbol českého národa...

A tak poslušně hlásím, inscenace Sezuan se povedla. Ukazuje, že Michal Hába má mnoho nápadů jak své myšlenky formulovat na jevišti, dokáže také ve správný moment inscenaci odlehčit a protkat ji nenuceným humorem a hlavně umí rozebrat text, přidat do něj své poselství, a zase jej dát dohromady tak, že výsledek je kompaktní a pozoruhodné dílo. Rovněž výprava Adriany Černé tentokráte pomohla velkou měrou tomu, že se jedná o výraznou inscenaci. Především ale budete mít rozhodně po skončení nad čím přemýšlet.