Novinkou, která měla premiéru letos v lednu, divadelního spolku Lachende Bestien a jeho principála Michala Háby v pozici režiséra je původní česká hra Romana Sikory Jako lvi aneb Sestup a vzestup pana B.. Tento kus nastudovalo již v roce 2014 Divadlo Letí, ale i vzhledem k jemu jepičímu životu, jsem jej nestihl zhlédnout, takže inscenace uváděná v prostorech Divadla X10 byla i pro mě první příležitostí seznámit se s tímto textem. A musím říct, že se jedná o pozoruhodný text formou i obsahem. Vzhledem k dřívějším inscenacím spolku Lachende Bestien a Michala Háby bych neznaje skutečnost se snad i vsadil, že byl tento text napsán přímo pro toto uskupení. Téma sociální nerovnosti s přímou či nepřímou obžalobou fungování kapitalismu je totiž hned pro klimatické krizi nejzásadnější téma Lachende Bestien. A jelikož právě o tomto Jako lvi aneb Sestup a vzestup pana B. mimo jiné pojednává a to jazykem, který je specifický a uzpůsoben pro hravost, je tato inscenace dalším dílem, které potvrzuje jedinečnost tohoto divadelního spolku a troufám si tvrdit i důležitost, neb má svoji nezastupitelnou roli na české divadelní scéně.

Pan B., kterého hraje Kryštof Bartoš, s nímž Michal Hába už několikrát spolupracoval a v nejbližších dnech je oba čeká premiéra Peera Gynta v Činoherním studiu Ústí nad Labem, je bankéř. Respektive v představení je vykreslen spíše jako klasický šmejd využívající důvěřivost klientů, což evidentně zajistilo jeho materiálně uspokojující bytí zproštěné zátěží lidských vztahů. Už z prologu je však patrné, že jak také samotný název napovídá, prožije s ním divák jeho životní vzestup i pád. Příčinou úpadku bylo zvoleno zranění a následná platební neschopnost, což by samozřejmě v reálném životě dosti pokulhávalo, ale nejedná se o dokumentární divadlo. Naopak jde o hru plnou ironie a nadsázky prezentovanou leckdy až kabaretní formou. Každopádně autor tím dostal hlavní postavu kam chtěl, tj. do pozice bezdomovce, který však svoji novou roli přijme překvapivě bez emocí a velmi rychle se i v tomto prostředí snaží prosadit.

Zatímco pád pana B. tedy v představení proběhne celkem rychle, vzestup má daleko pomalejší tempo. Je to dáno především tím, že se divákovi servírují různá zákoutí této sociální skupiny, a také hlavní postava představuje své přizpůsobení se, které zahrnuje i specifické přátelství, fungování v komunitě, získávání peněz a dojde i na samotnou lásku. To vše nenápadně zobrazuje posun v postavení pana B.. Jeho vzestup je tedy především zdůrazněním, že v každé části společnosti existuje určitá hierarchie, a kromě naplnění onoho otřepaného úsloví, že každý se může po pádu opět zvednout, také slouží k posunutí děje, protože kromě apelu a poslání inscenace se pořád také jedná o normální příběh, který potřebuje i nějaký zásadnější vývoj a připravit si též promyšlený konec. A ten tedy tato hra má takřka kouzelný.

Jako lvi aneb Sestup a vzestup pana B. nese také klasické znaky inscenací uváděných pod značkou Lachende Bestien. Je to pochopitelně nezaměnitelná hudba Jindřicha Čížka, který však po určité době také dostal výraznější prostor uplatnit i své herecké kvality. Především jeho bezdomovkyně mu poskytla dostatek možností uplatnit svůj všestranný talent. Ačkoliv zvukový doprovod jeho erotických služeb je v představení na hranici lascivnosti. I když zřejmě zaslouženě zaujme především výborný výkon Kryštofa Bartoše, jenž se s každou další rolí dere mezi hereckou špičku, podstatné především je, že kompletní kvarteto tvoří dobře fungující celek. Standardně kvalitní je i výprava Adriany Černé. Ač si účinkující vystačí jen s několika málo rekvizitami, jsou především kostýmy a jejich barevná kombinace příjemně křiklavé, což koresponduje s celkovým pojetím hry. O samotné režii Michala Háby asi ani není potřeba příliš dlouze psát. Jako vždy ví přesně co chce říct, jak to chce říct a co vše si může dovolit, aby představení nepřešlo v neúnosnou agitaci. A i přes pozvolně uvadající tempo dokázal i tuto inscenaci dovést k cíli, v němž se vznáší nad jevištěm možnost katarze. To, zda ji divák přijme pak záleží čistě na něm, protože herci mu jasně sdělí, že tato hra je bez ponaučení.

Unikátní je také jazyk hry. Všechny postavy mluví zadrhávaně, zpřehazují slova ve větách a často některá slova opakují. Dokáži si představit, že ne každému může tento specifický projev být po chuti. Pokud v něm hledám nějaké opodstatnění, napadá mě možné poukázání na primitivnost postav, ale to mi přijde poměrně laciné. Další možností je, že i v životě máme leccos zpřeházené a leckdy nekráčíme souvisle a dle pravidel, což se děje i v samotné hře. Možná to je však ničím nepodložená zvláštnost, která má jen ambici text prezentovat vtipnější formou. V každém případě jsem si alespoň já na tento styl poměrně rychle zvykl a během představení se mi dokonce zamlouval více a více.

Jako lvi aneb Sestup a vzestup pana B. je dle mě další kvalitní inscenace z dílny Lachende Bestien, která je hravá, má myšlenku a obsahuje řadu závažných témat, jakými je třeba otázka nakolik si za své štěstí či neštěstí můžeme sami nebo jestli jsme schopni přizpůsobit se jakékoliv životní situaci. Pan B. je sice postava vykazující egoismus a na první pohled vyniká především absence empatie, ale pokud se divák pokusí dostat pod jeho kůži, možná objeví i jiné jeho vlastnosti. Ano, je to lev a ten prostě musí být silný. A možná zaujme, jak přirozeně životní peripetie vnímá a přijímá. Jako kdyby kráčel z pohádky do pohádky, a to i přesto, že život rozhodně pohádka není, a jak je obsaženo ve hře, můžete se dostat i do pekla. To, jak ho budete vnímat, je zase jenom na vás. V každém případě hra nabízí, jak jsem již napsal, řadu momentů, nad nimiž lze vést dialog se sebou samým, protože i tohle je odraz společnosti, které jsme součástí my všichni. Zaslechl jsem i názor, kdy velká dávka všudypřítomného cynismu a dělání si legrace z konkrétní všeobecně vnímané sociálně slabé skupiny je pokleslé či dokonce přímo zlé. Už jenom fakt, že vyvolá představení i takovýto názor je známka užitečnosti inscenace. Osobně jsem zastáncem, aby v umění de facto neexistovaly hranice. Možná hranice vkusu, ale pokud bychom nedokázali se zdravě vysmát konkrétní skupině, byli bychom brzy v zajetí přílišné korektnosti. Koneckonců vtipy o policistech také nedehonestují jejich práci, v níž mohou pro občany obětovat i život a sice hloupé, ale přesto anekdoty o blondýnách také nejsou znakem společnosti, která by byla proti rovnoprávnosti. Tedy alespoň v to doufám. Jako lvi aneb Sestup a vzestup pana B. je totiž hlavně povedené divadlo o společnosti, které jsme součástí, ať se nám to líbí nebo nikoliv.