Lev Nikolajevič Tolstoj psal svůj poslední velký román Vzkříšení deset let a dokončil jej na sklonku devatenáctého století. Rozsáhlé dílo obsahuje velké množství témat, která by se dala jistě i aplikovat na současnou společenskou situaci, a to dost možná nejen v Rusku. V Divadle Na zábradlí použili dramatizaci německého divadelníka Armina Petrase, která si z předlohy vybírá především pocity viny a zodpovědnosti za své činy konkrétního člověka, knížete Něchljudova, který v mládí svedl služku Kateřinu Maslovovou. Záhy poté co se jejich životní osudy rozešly, se potkávají znovu. Dvojice Miloslav König a Kateřina Císařová, jež tvoří ústřední pár, a jejich precizní herectví, je bezpochyby tím hlavním důvodem, proč by si divák neměl nechat ujít tuto inscenaci, pod níž je podepsána dlouholetá sehraná tvůrčí skupina působící na této pražské divadelní scéně. Jedná se o scénografa Marka Cpina, dramaturgyni Doru Štědroňovou a režiséra Jana Mikuláška.

Výchozí motiv Vzkříšení, který jsem popsal v předchozím odstavci, by měl být doplněn pokračováním životních cest Něchljudova a Maslovové.  Mladá služka totiž po jejich aktu, který je zpětně popisován jako násilný, otěhotněla, následně byla vyhnána, a po smrti dítěte upadla do života prostitutky. Příběh hry začíná v situaci, kdy je obžalována za podíl na vraždě, ač se zjevně jednalo o nešťastnou náhodu, jelikož prášek, který Maslovová nasypala svému zákazníkovi do pití nebyl určen ke spánku, jak se domnívala, ale onoho muže otrávil. Podstatné však je, že u soudu se Kateřina po dlouhých letech náhodně setkává s Něchljudovem, a jelikož je ona odsouzena k nuceným pracím na Sibiři, začíná neutěšený souboj knížete se svým vlastním svědomím, neb si uvědomuje, že nebýt jeho tehdejšího konání v předvečer velikonočního svátku Vzkříšení, osud Kateřiny Maslovové by byl dozajista jiný, pravděpodobně méně krutý.

Něchljudov Maslovovou následuje i na Sibiř, aby jí pomohl například sňatkem, který ona ale vytrvale odmítá. Více a více se tak mezi nimi vytváří kontrast morálně čisté postavy na straně jedné, jež trpí fyzicky a zhýralého viníka, postupně uvadajícího ve své nedostatečné kajícnosti, což mu způsobuje utrpení duševní. Kam až příběh této dvojice dojde znalci předlohy asi vědí, ale i přes působivý závěr je to možná trochu jedno. Podstatný je totiž především onen vývoj postav, a způsob jakým dokáží divákům předat jejich vnitřní boje, které reflektují v širším měřítku i obecná témata zločinů, trestů, provinění, zpytování a odpouštění tak dobře známých především z ruské literatury.

Scéna Marka Cpina je především bíle obložená místnost a později se pracuje i dalším prostorem. Sterilní prostředí mělo zřejmě vytvořit pocit, že se děj neodehrává v konkrétním čase, což se podařilo. Vizuálně působivě také hraje bílá v kontrastu s černou, kterou mají postavy v motorkářských oděvech a helmách, symbolizující pravděpodobně státní moc, v tomto případě soudní, jelikož v druhém sledu se ve Vzkříšení nastoluje téma, v němž režim nespravedlivě utlačuje sociálně chudé. Nicméně tato linka, v níž jsou všichni trestanci nevinní, notně pokulhává. Mimo jiné i proto, že kromě Kateřiny se tu ostatní vězni jen mihnou. Více prostoru dostává jen Václav Vašák jako odsouzený Simonson, jenž chová ke Kateřině láskyplné city. I díky Vašákově podání se jedná o příjemně lidskou postavu, avšak opět především z hlediska mezilidských vztahů než jako nějaký symbol utlačovaných obyvatel. Mimochodem i všechny ostatní vedlejší postavy prochází představením spíše jen mimoděk a slouží ústřední dvojici formou jejího doplňku.

Jak jsem již zmínil, největší devízou Vzkříšení jsou výkony Miloslava Königa a Kateřiny Císařové. Něchljudov je evidentně nejistý, trápí se minulostí, přítomností i budoucností, což zdůrazňuje v mnoha monolozích i komentářích. Lepšího herce, než Miloslava Königa pro tuto roli jistě v Divadle Na zábradlí nemohli najít. Je to přesně jeho parketa, kterou zvládá naprosto bravurně a divák od něj neodtrhne oči až do posledního vyřčeného slova. Kateřina v podání její jmenovkyně Císařové je pevně ukotvena ve svém utrpení. Musím uznat, že onu vnitřní neochvějnou sílu Maslovové dokázala její představitelka podat přesvědčivě, což herečce přineslo mimo jiné i letošní ocenění v podobě Ceny Thálie.

Ačkoliv Vzkříšení hodnotím kladně a přineslo mi divadelní uspokojení, nemohu se zbavit pocitu, že výslednému tvaru cosi schází. I přes nesporné herecké mistrovství to může být fakt, že minimálně postava Něchludova není až zas tolik zajímavá a posouvá jí spíše právě jen výkon Miloslava Königa. Dost možná již svým způsobem vyčerpané postupy tvůrčího týmu nemohou jejich častého diváka strhnout. Nebo se snad mi jen Tolstého předloha a dramatizace Armina Petrase nezdála natolik aktuální, abych byl vtažen do děje více intenzivněji? Rozhodně i přes menší rozpaky je Vzkříšení hodno doporučení.