Ohlasem hry BRENPARTIJE podníceni tvůrci Tomáš Vůjtek a Janusz Klimsza se vrátili k tématu života vyděděnců na haldě, tentokrát svůj záběr rozšířili o události, které se odehrály či mohly odehrát v Ostravě jednoho dubnového dne roku 1932. Premiéra inscenace hry nazvané CHACHARIJE podle hanlivého ale i frajerského označení typu "chachar" se uskutečnila v KS Aréna 24. března.

Text původně zamýšlený pro televizi přepracovali pro divadlo a pojali jako sled scének, v nichž se prolínají osudy party tuláků na haldě s osudy ostravských obyvatel z různých vrstev společnosti. Jejich inspirací byly události z dobových kronik a tisku, jako byla městská vyhláška, návštěva skladatele Hindemitha či Gottwalda nebo také cikánského krále, Bratrství spiritistů v Radavanicích a dění kolem prostituce. Jsou to perličky z pestrého světa, kde se na malém prostoru stýkali a potýkali Češi, Němci a Židé. Z těch dnes už zmizelých etnik se tu objevuje postava Němce a židovské rodiny.

Marta Roszkopfová výstižně navrhla kostýmy charakterizující postavy stejně jako scénografii s rekvizitami vyznačujícími půdorys prostředí. Střed je ohrazen nízkým laťkovým plotem s drátěnou sítí, odehrávají se tu výstupy z haldy a ulice, nábytek vlevo patří obchodu, vpravo stojí stůl policejní stanice, úplně vpravo postel v bytě, na pozadí upoutají pozornost velké, flikované dveře. Děj provází zvuková kulisa s monotónními šumy a zvuky, ojediněle se ozve gramofon, autorem hudby je Vladislav Georgiev.

Hra začíná rozhlasovým vysíláním městské vyhlášky o bezplatném stravování nezaměstnaných a postupně diváka seznamuje s postavami, které procházejí dějem mezi ulicí a haldou, vynořují se před hostincem U Rady, ocitají na policejní stanici, scházejí s prostitutkou, handrkují v krámu, setkávají před jiným hostinem, kde řeční Gottwald, účastní seance spiritistů. Přes časovou vzdálenost jsou postavy blízké tím, jak se domlouvají či střetávají, mají moc či jsou jí podrobeni, kradou i smlouvají, milují i nenávidí, mají své potřeby a zájmy, vášně i neřesti jako dnešní lidé.

Dramaticky rozvolněná stavba děje přenáší váhu na tvořivost každého z herců. Postavy jsou jim šity na míru a díky tomu mohou skvěle využít své (nejen) komediální dispozice. Celou hrou prochází služka a lehká děva Mariana, kterou Tereza Cisovaská obdařila vyzývavým dekoltem a velkým srdcem, ale i sebevědomím, jímž ovládá muže. Taková asi byla i životem otlučená Majdalena Dany Fialkové, která se umí vemluvit a ohradit. Herečka krom toho zvládla i roli spiritistky. Umouněné, křiklavé cikáně Zuzany Truplové je nezkrotný živel, obtěžuje žebrotou i diváky, čte z ruky a smlčí neblahou věštbu.

Na haldě se obratně prosazuje vůdce Švenda Petra Panzenbergera i silácký frajer Ferda Josefa Kaluži, slovo tu má Majdalena, méně už zběhlý páter Panaček Pavla Cisovského i Čapkův Valenta s protézou. Před hostincem se Kaňa Jana Chudého chlubí, že falšují žebračenky a tím, jak zatočí s pány. Policejním náčelníkem je uvážlivý Hlavatý Vladislava Georgieva, službu mu komplikuje horlivý a žárlivý Kořínek Vojtěcha Lipiny. Nacionalistický inženýr Kubitschek Šimona Krupy je při vyšetřování směšný, potenciálně však nebezpečný. Divácky vděčně je pojata rodina Silbersteina, prohnaný kšeftař v podání Marka Cisovského vše usmlouvá a přitom stačí klamat fintivou a žárlivou manželku Sáru Aleny Sasínové-Polarczyk.

Každá postava je typ, který má v mozaikovitém portrétu doby a místa význam. Postavy z lepší společnosti používají správnou češtinu, zato lid a vyvrženci mluví ostravským dialektem, byť formou posunutou k nynější podobě. Zřetězené scénky volně procházejí divadelním prostorem a jsou spojeny výraznějším dramatickým obloukem až v druhé části. To poněkud tlumí napětí a vyznění hry, které by prospěl sevřenější tvar. I přes tuto výhradu jde o inscenaci přínosnou díky zdejšímu tématu a jejímu provedení herci, kteří z perliček vylovených z dávné doby vytvářejí životné, rázovité typy. Použití dialektu působí osvěživě a potěší oko i ucho nejen zdejšího patriota.