Název hry - #nejsemrasista_ale - napovídá, že nás zavede do prostředí nechvalně známých internetových diskusí. Režisér Braňo Holiček má ovšem širší záběr a ve své hře se snaží postihnout jednání současníků, kteří pobývají více ve virtuálním světě než v tom reálném. V záplavě protichůdných informací se jen těžko mohou orientovat a rozeznat, kde leží pravda, o to vášnivěji však zastávají své názory. Inscenace měla premiéru v Divadle Petra Bezruče 18. května.

Děj se odehrává na pláži, v pozadí se tyčí kulisa moře a nebe, na písku leží čtyři muži a žena, někteří z nich tu jsou už deset minut před začátkem. Přilepeni k mobilům nevnímají okolí a pochechtávají se, náhle ztratí signál a bezvýsledně jej vyhledávají. Odkázáni na vlastní společnost se snaží nějak zabavit, koupání jim vystačí jen na chvíli. Mezitím korektně oblečený muž pronáší reklamní slogany a nepozorován postupně donáší pomazánkové máslo, vakcínu, kočku v přenosce, PET láhev, mrtvé dítě. Kolem toho pak dojde ke konfrontaci názorů na bruselské předpisy, očkování, přenosné nemoci, rodinu a homosexualitu, znečištění prostředí, divadlo, uprchlíky. Protikladné názory přerostou v nepřehledné a často vulgární hádky, dojde i k fyzickému napadání.

Braňo Holičko je známý z pražské Ypsilonky, kde uvádí vlastní hry formou autorského divadla. Zajímají ho témata manipulace a komunikace, závislost na virtuálním prožívání, prolínání online a offline světa. Téma nejprve prozkoumává a improvizovaně rozvíjí s dramaturgem a herci a pak zafixovává do dramatického tvaru, který mohou herci ozvláštnit jen v daných mezích. Podobně postupoval v případě hostování v DPB, přitom předpokládané téma internetové diskuse se smrsklo do několika minut a na objemu nabyl reálný svět, do něhož jsou postavy vrženy poté, co se jim nedaří vrátit do virtuální reality, ke sledování her, písniček, zábavy. Můžeme prozradit, že nakonec se jim to podaří, když uhodnou heslo wi-fi potvrzující jejich přesvědčení o neexistenci pravdy.

Volná dějová linka nemá výraznější dramatické vrcholy, napětí udržují herci dialogem, mimikou, gesty a akcí či reakcí během zírání do mobilu. Postavy nemají jména a pro daný účel, kdy vyjdou ven z ulity umělého světa jen aby se zabavily a utloukly čas, to ani nepotřebují. Řízená improvizace není hercům DPB cizí. Jejich chování odpovídá zadání i poloze, kde se cítí nejvolněji. Ondřej Brett je tu jako výřečný, hlasitý suverén, převyšující ostatní zjevem, Lukáš Melník je ten přemýšlivější, co nerad uhne, Michal Sedláček je těžkopádnější a má blízko k násilí, Jakub Burýšek se prosazuje spíše nenápadně, křehká Magdaléna Tkačíková dovede zapůsobit ženskou obratností. Dohromady vytvářejí charakterové a názorové typy, které se různě spojují a napadají. Mimo jejich svět stojí neosobní reklamní agent a doručovatel Miroslava Kudely.

Inscenace hry - #nejsemrasista_ale - je šťastnou volbou na závěr sezóny vedené ve znamení společenskokritických témat. Ukazuje lidské vztahy a konflikty v postfaktické době, kdy se v protichůdných tvrzeních těžko hledá pravda a při prosazování názoru nerozhodují informace, ale emoce. Provádí to vyostřeně a přitom zábavně. Prostě divadelní jednohubka trvající malinko přes hodinu.