K různým street-art, multimediálním nebo vůbec alternativním počinům přistupuju vždy s nedůvěrou. Tvůrci téměř vždy do anotací zamontují „více“ charakteristik, než co pak divák vidí. V budově vyšehradského Starého purkrabství bude nyní pravidelně uváděn multimediální expirience project choreografky Lucie Poláčkové nazvaný Světla stíny Vyšehradu, který kombinuje tři druhy umění: výrazový tanec, filmovou projekci a hudbu prostorového vjemu. Tak předně není to marný projekt a budete-li mít cestu na romantický Vyšehrad (jaro koneckonců vypučí za chvíli), dá se s ním strávit příjemných a zajímavých 45 minut, zvláště po neméně příjemném posezení v tamní kavárně. To jen neromantický hnidopich má k viděnému výhrady: filmová projekce až moc přebíjí „reálný“ rozměr představení, tj. tanečních kreací dvou aktérů (Václav Jílek a Adéla Hájková), kteří nedisponují potřebnou dynamikou, jež by se rovnala filmu a počítačovým animacím. Provozní nutností je též alternování tanečníků, a tak se na mém představení nesešlo obsazení s účinkujícími v projekci. V projekci veselý skokan Zbyněk Šporc, v reálu jiný veselý skokan Václav Jílek, u tanečnice to samé, ale v tomto případě za vše mohl vážnější zdravotní trabl u původního obsazení. Takže jaký to div, že se projekce s reálnem poněkud divně „prolínala“, jako že se to prolínat asi mělo. Nemluvě o tom, že Šporc je o x tříd jinde než Jílek. K tomu invence nápadů s každým obrazem scénosledu klesá - jak u dotáčky, tak v choreografii... Anotace zase slibuje víc, než uvidíme...

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 30 %.