V nové inscenaci Městských divadel pražských sledujeme osudové okamžiky člověka – váženého lékaře na vrcholu kariéry, jemuž se během kratičkého časového úseku zhroutí celý život. Za vcelku banálních okolností, jimiž jsou nevěra jeho mladé manželky a k tomu spletenec zákoutí duší ostatních postav, které profesora obklopují a které může prožívat kdekdo kolem nás. Předvídatelný děj a konstruování zápletky skrze zdánlivou všednost se zprvu zdá být prosté fatálního rozměru.

Až emoce začnou vtahovat diváka do „banálního“ dění. A poznání charakteru profesora, jeho neobyčejná schopnost predikace věcí příštích, musí vnímavého diváka pohltit už zcela. Hledám nějaké vhodné označení pro profesorovy psychoanalytické schopnosti a moudré sebekontroly. Jakoby ta postava disponovala něčím nadpozemským a řídila sama sebe, jak by jednal Bůh. Hra Dobrodružství mi v Rokoku nabídla pohled na Člověka, který by v současném morálním marasmu působil jako zjevení. Nikoli však nereálné zjevení. Je klíčem k povznesení a návratu k duchovním silám, které začínají ne nahoře, ale u těch nejmenších jednotek, u sebe samého. Pokud volba tématu předložila v postavě profesora tak nádherný axiom pro východisko z marasmu, jsem pak na divadle maximálně spokojený divák. Klidně přiznám, že v některých momentech hry mi docela padala čelist údivem. Profesorovy postoje i ta predikace, vlastně i ten banální příběh jsou docela „síla“...

V roli profesora Oldřich Vízner. Šílená kvanta textu. Dobrodružství jsem viděl dvakrát, poprvé (II. prem.) to bylo s velkými problémy, po měsíci si to už sedlo. Výkon Oldřicha Víznera po technické stránce byl na druhé premiéře takový, jaký byl, ale i přes ne zcela zdařilou interpretaci jsem pořád viděl herce, který je na jevišti živoucí uvěřitelnou bytostí, kterou má ztvárnit. Herec nehraje postavu, ale je postavou. Kritika dala Oldřichu Víznerovi výpadky textu patřičně sežrat, aniž by si všimla, že v paralelně uvedeném oslavovaném Saturninovi měl jeden z účinkujících textu ani ne desetinu a přežbleptů srovnatelně. Zatímco Oldřich Vízner na své roli ještě zapracoval, opačnou cestou se vydal Lukáš Jurek: představení měsíc po premiéře odehrál, aby patetičnosti hry bylo učiněno za dost, tlačil na pilu, přirozenost a uvěřitelnost figury profesorova asistenta byla ta tam.

Je pravdou, že zpracování hry Dobrodružství mohlo být nápaditější, chcete-li rafinovanější, ale co s nešvarem honění termínů ve stávajícím systému (často plus dojíždění režisérů) naděláme, že?

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 70 %.