Politického divadla je u nás pomálu, ačkoli je ho třeba. Proto s velkým napětím jsme čekali na další projekt Viktorie Čermákové a Divadelního studia Továrna. Název má složitý: Políbila Dubčeka (1968 - Čas utopie). A tvoří jej tři nesourodé části. Koláž z dávného revolučního či beatnického nadšení kdesi na západ od nás + umírněná snaha o vybudování socialismu s lidskou tváří (ano, parádně absurdní teze) u nás v roce 1968 + po přestávce jakási utopistická (no, spíš perverzní) hříčka, která konotacemi možná na předchozí dění navazuje, ale její přičlenění do koncepce večera je dramaturgickou chybou, neboť spolehlivě zabije finále stěžejní Steigerwaldovy (fakt povedené) metaforické balady a vůbec zkazí dojem z nápaditých tragigroteskních obrazů, které ani tak neodkazují k politickým hráčům (i zrádcům) své doby, jako k fenoménu uťápnutého nebo zbabělého češství. Nebo k věčnému snění o velkých věcech?

Režisérka Čermáková nemodelovala karikatury politiků té doby „zmařených nadějí“, ale prezentuje povahy, které mají obecnou platnost v utváření malých „dějin“ kdekoho z nás doby (excelentní Ondřej Pavelka jako Dubček, kreativní David Prachař v postavě Biľaka a další). Steigerwaldova koláž je jedním slovem přesná. Nevadí ani trochu ujetý styl a triviální metafora s kulinářskou akcí českých soudruhů politiků, když se jim ten koláč ve tvaru „lidské tváře“ poněkud připálí... (Významem na druhou může ale být i tvář Jana Palacha.) Nesluší se však prozrazovat další vtipné akce a momenty představení. Jenom je škoda prologu, během něhož jsou v podstatě dost nezáživně ilustrována surrealistická hesla jakési rebelující mládeže, a epilogu rozmáchlého na desítky nudných minut po přestávce. Navíc za užití neopodstatněné „estetiky“ herců pobíhajících jen ve slipečkách. Asi je to moderní v Německu.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 60 %.