Proč neustále srovnávat něco, co je vždy jedinečné a individuální? Proč se bičovat tím, že ve Vídni to bylo prý lepší? Možná mají dražší dekorace, výraznější světla, kvalitnější zvuk. Jedno ale určitě nemají – nemají Evu Burešovou, jejíž hlas si i její malý syn plete s Whitney Houston.

Ve škole se tomu říká kombinatorika: dvě role a ke každé dvě alternace. Výsledkem jsou právě čtyři možnosti: Eva Burešová s Dashou nebo Natálií Hatalovou a Tereza Mašková s Dashou nebo Natálií Hatalovou. Viděl jsem a slyšel jsem je všechny. Každá je jiná, každá je svá, každá je dobrá, ale za mne jednoznačně nejlepší pěvecky, herecky i lidsky vítězí dvojice Eva Burešová Natálie Hatalová. Natálie vyznívá, jako upřímný dokonalý klidný a trochu nesmělý protiklad k uragánu emocí představujících její sestru Rachel.

Evin fenomenální cit pro techniku a detail každičkého tónu je již dostatečně dlouho znám a proto její obsazení do příběhu, který má až mystický přesah do všemožných opravdových reálií jejich životů, jak Whitney tak Evy, je tudíž přirozené. Pouze teď škarohlídi po Slunečné a ZOO zase mohou triumfovat a křičet – vždyť ona vlastně neumí hrát a nehraje a nemusí, neboť zase jen předvádí sama sebe.

Že ve vypjatých scénách, které, bohužel, převládají, umí malá a vzteklá Eva Burešová dostatečně přesvědčivě zastrašit nejen diváky, ale i kolegy na jevišti, není nic divného, ale pozornost režisérů hledajících vhodné typy do dalších rolí by se měla na ni zaměřit i v těch několika málo vtipných kreacích, které scénář obsahuje. Zejména při zvaní Franka na rande vychází najevo i její nesporný komediální talent a publikum se upřímně baví. O jejím zpěvu, kdy i nemocná zpívá s až sebezničujícím nasazením, jen pro to, aby nezklamala diváky, netřeba polemizovat a jen suše konstatovat: ano je prostě nejlepší.

Je pravda, že některé texty jsou možná trochu násilné a kostrbaté, ale je třeba si uvědomit, že tady se nejedná o osamocený text písničky, který si může solidně vymyslet každý, kdo měl na základce jedničku ze slohu, ale musí vyhovět původnímu libretu a plně zapadnout do děje, což je někdy úkol nadlidský a občas opravdu nesplnitelný. Stejné množství kritiků jako těch navrhujících ponechat anglické texty, ba možná ještě větší, by se vyrojilo, kdyby tomu tak opravdu bylo a navíc si nedovedu představit prolínání angličtiny a češtiny v místech, kde se písně s mluveným slovem potkávají a prolínají. Jsem přesvědčen o tom, že do divadla jde každý si odpočinout, zasmát se, podívat se na své oblíbené modly z televize, že opravdu žijí, existují a ještě k tomu pěkně zpívají, a proto je vcelku nepotřebné hledat kdejakou chybičku v režii, v kostýmech, scéně a ve všem. Stačí prostě mít to štěstí a sehnat lístek na neustále vyprodaný kus, přijít a užívat si zase jednou milé, laskavé a povedené představení stejně jako herci na scéně. A že to není žádná fikce o tom svědčí i velké množství diváků, kteří po shlédnutí hovoří o tom, že se určitě ještě vrátí.