75 %

Nová úprava Hamleta od Bezručů, v režii Dodo Gombára, loňská premiéra. Hodně těšení, ale ještě víc obav. Co když použijí "Lukeše"? Co když budou až moc škrtat a své škrty neobhájí? Co když tlak na modernu či naopak tradici způsobí nepotlačitelnou režijní či hereckou škytavku, může se objevit kostýmová či scénografická disbalance, inscenační klíč bude nečitelný či jen průměrný …

Čestně, nic z toho se neprojevilo. „Úrodně rozvodněné oči“ se nekonaly, škrtalo se sice hodně (a za oběť částečně padli i Rosencrantz a Guildenstern, kteří sice jsou, ale vlastně nejsou), ale i tak je klíčová linie zřetelná. Scéna je velmi prostá, ale s chytrými ukládacími prostory, do kterých je kromě změti kostýmů v jedné ze scén špiónsky vložen i král a královna.

Režisér Gombár zvolil jasnou cestu Hamletovy pomsty. Pomsta vraždy je sice cílem, ale důležitá je především iniciační cesta od prvního setkání s duchem (v zajímavé formě několikačlenných Lític) k vlastní tiché a smířené smrti. Hamletova cesta je jeho hledání, ne však přímo toho, kým je (přiznejme si, klasika…), ale čeho je schopný pro svou vizi pomsty. Když tedy začíná svou cestu, jeho nástrojem je jen agresivní vstupování do intimní zóny lidí, které chce vyprovokovat k neadekvátní reakci na veřejnosti, před zraky jiných lidí. Je však v téhle hře jen nováčkem, jeho protivníci ho buď odbydou hrstí žvanění (Polonius) či přehlížením (Claudius). Hamlet se ale rychle učí a první jeho obětí se brzy stane Polonius, nechutně a krvavě, žehličkou (fuj). A pak, každým krokem, se učí přitvrzovat, kličkovat, čekat a vyrazit ze zálohy…

                S mými favorizovanými scénami se Dodo Gombár střetl se ctí, odehraje se tak prastará Gonzagova vražda v jednočlenném podání, i sprostí hrobníci, i brutální souboj na nože, vše v nevídaně rychlém sledu…

Josef Trojan servíruje svého Hamleta neobvykle ztišeně, hlasitý a zdánlivě bez osobnostních limitů je jen v poryvech násilí, i vůči Oféílii (Barbora Křupková). Ani bláznovství mu dlouho nevydrží, Claudius (Ondřej Brett) jeho konání brzo prohlédne, Hamletova krvavá hra s Poloniem (Lukáš Melník) je tak jen jeho bojovou přípravou a broušením drápů na rozsáhlejší partii.  Pouze v několika chvílích v s Horaciem (Vít Hofmann) vtipkuje a používá svému věku vlastní jazyk a techniku (a jo, s tím nemám problém, spíš mi to posouvá děj k realitě).

Líbí se mi:

Hamletův osobní rituál pohřbu otce a vlastní smrti

Oféliina příprava "lodičky na věčnost“

skeč „Gonzagova smrt“

inscenace Oféliina pohřbu

A co říct nakonec:

Divadelní dokonalosti dosáhnout objektivně nelze. Do hry vstupuje příliš mnoho faktorů, od prostého "On se mi nelíbí", "Proč to sakra dělá?" až po "intelektuálně mě nenaplňuje umělecký záměr režiséra". Ne, nebude se to líbit všem. Ano, mně se to líbí tak, jak to leží a běží. Já dokonalost sice chci, ale vlastně nepotřebuji, už se s ní nedá dál diskutovat.