Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog návštěvníků i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Phoebe Zeitgeist: Lepší se bát, než necítit nic!
Subaudition, 14.1.2013
Narozeninová oslava se občas může stát noční můrou, zvláště pokud slavíte se schizofrenním nekrofilem, indickou bohyní a úchylným klukem, jehož matka zemřela ve vaně. „Všechno nejlepší, Phoebe!“ volají postavy jedna přes druhou a oslavenkyně v panensky bílých šatech se naivně usmívá.

Phoebe Zeit-Geist je hrdinkou amerického komiksu (The Adventures of Phoebe Zeit-Geist od M. O'Donoghua a F. Springera) ze 60. let. I když hrdinkou… Phoebe nevyniká super-schopnostmi a nezachraňuje svět. Je loutkou v rukou ostatních, unášená, znásilňovaná, týraná, vražděná a znovu ožívající. Všichni ji utiskují. Zeit-Geist je duch doby, díky ní se v nás probouzí a na povrch vystupuje vše, co je v nás špatné. Phoebe je magnetem pro všechny manipulátory, úchyly, vrahy a narušené osobnosti. Každý by ji chtěl mít sám pro sebe a užít si ji dle svého. Španělský dramatik a režisér Carlos Be na motivy tohoto komiksu napsal pro režisérku Apolenu Vanišovou a 4. ročník katedry alternativního a loutkového divadla hru „Všechno nejlepší, Phoebe Zeitgeist!“, kterou přeložil dramaturg Petr Gojda.* Premiéra hry se uskutečnila 11. ledna 2013 v pražské Meetfactory.

Jste loutka nebo manipulátor?

Zpočátku probíhá obyčejný ruch oslav: lidé si v hloučcích povídají, někdo znuděně postává v rohu, tu a tam cinknou skleničky. Po chvíli přichází Phoebe (Anne-Francoise Josephová), nevinná, naivní bytost s hloupoučkým úsměvem. Nepředpokládá, že by jí chtěl někdo ublížit, do poslední chvíle všem bezmezně důvěřuje. Phoebe je tak dobrá, tak hodná, mírná, laskavá, talentovaná, krásná a mírumilovná, že je… prostě na pěst.
Josephová v této roli působila poněkud unyle, její příchod na scénu byl mdlý, předtuchu pomalu se plížící hrůzy vytvořili jen její kolegové. Přestože herectví v této inscenaci není realistické a každá postava je jen jasně definovaným schématem, Josephová nezobrazila Phoebe jako loutku, věčně podřízenou a bezmocně přistupující na hru ostatních, ale jako nechápavou, hloupou holku, která každému naletí. Herečka si po celou dobu vystačila s doširoce otevřenýma očima, radostným výrazem, který se občas změní v úlek či údiv, a prostoduchým, nepřítomným tónem hlasu. Dobře zahraná byla situace, kdy se Phoebe ocitá ve vaně u Jean-Pierra, je roztomile lehkomyslná, strach ji začne docházet velmi pomalu, až v posledním momentně ji dojde, že si by raději sušenku než koupel. Přibližně polovinu inscenace je Phoebe mrtvá, její tělo je použito jako objekt pro potěšení ostatních.

Definuj mi hru...

Inscenací provázel Jan Cina v roli Markýze, uvaděče, vypravěče, od ostatních byl odlišený mikrofonem a hůlkou, jíž udával rytmus svých kroků. Cina se vžil do afektovaného moderátora, který při každé příležitosti rozhazuje třpytky, a povzbuzuje k další scéně. Jeho klapající chůzí a tanečními kroky celé představení rázem ožilo. Podobal se trochu Alexovi z filmu Mechanický pomeranč - ultranásilí zde také bylo v bizarní kombinaci s lehkostí radostného tance. Tento projev vždy vytrhnul z právě prožité hrůzy. Cina uváděl jednotlivé epizody a spolu s ním diváci cestovali časem. Vše vyprávěl s odstupem a jeho podivný úsměv na rtech a nestranný pohled ještě více prohloubil tíživou atmosféru. Jednotlivé postavy hry se objevovaly a zase mizely, jen Phoebe zůstávala, živá či mrtvá, na tom nezáleželo.

Pavel Blažek v roli schizofrenika Gabriela Witkoppa ztvárnil postavu slizkého, nadrženého nekrofila, který si své chování omlouvá větou: „Když trhám květiny, tak je přece neschovávám pod zem,“ a v protipólu k němu umírněného a solidního faráře, jenž si je vědom, že znásilňovat mrtvé tělo je přinejmenším neuctivé. V první poloze působil Blažek mnohem přesvědčivěji – zrychlený dech, zastřený hlas, chlípná dychtivost mísící se s nervozitou se po odhození farářského límce přirozeně přehoupla k tvrdému, neosobnímu sexuálnímu aktu, z něhož měl potěšení pouze on. Deviantní chování se střídalo s odmítáním, které však tolik propracované nebylo, a tak vedle vyšinuté roviny zaniklo. Blažek mluvil příliš rychle, což ztěžovalo srozumitelnost, jeho výkon působil spíše jako rozhodování a postupné odhodlávání než jako duševní onemocnění.

Představení po scéně s nekrofilem poněkud ztratilo spád a rytmus. Navrátila mu jej až Soňa Páleníková v roli Vegy, nevlastní dcery seňora Gonzálese, majitele železářství (Filip Šebšajevič). Páleníková sršela nadšením a energií, když mohla mučit Phoebe v železné kleci. S obrovskou, skoro až dětskou radostí a nedočkavostí od otce přijímala železné tyče, které sunula do klece napříč, aby se Phoebe nemohla hýbat. Vše probíhalo přirozeně, děsivá situace byla podpořena zvuky svařování a odlétajícími jiskrami. Po zaslechnutí zpěvu z úst Phoebe, Páleníková ve vteřině změnila své chování a skvěle zobrazila, že i násilník má city - propukla v pláč, při kterém zapomněla na svůj dosavadní záměr.

Phoebe pod stroboskopem

Jednotlivé scény oddělovalo světlo stroboskopu. Divák mhouřící oči do blikajícího světla (epileptici hlavy v dlaních) rozeznával měnící se scénu a příchody herců. Atmosféra rychle střídající se světla a tmy je nepříjemná, pohyby jsou sekané, trhané. Stroboskop by tudíž fungoval skvěle i přímo při násilných scénách – např. při znásilňování mrtvého těla Phoebe. Zdůraznila by se syrovost, tvrdost a rytmus přírazů. Autoři nicméně zvolili světlo-tmu jako předěl k další scéně, což se po chvíli stalo rutinou. Nakolik je stroboskop silnou emotivní záležitostí, není ho třeba používat přes příliš, jeho funkce vyprchá a pocit z něj se namísto svíravého stane spíše otravným. Autor lightdesignu Petr Krušelnický se světlem se v inscenaci pracoval hojně a nápaditě: jemně prosvětlené plastové závěsy skrývaly za nimi stojící herce, stínohra úchylného Jeana-Pierra probíhající ve vaně připomínala film Psycho, ostrý kužel světla ozařující jen obličeje herců zdůraznil jejich příchody na scénu.

Vizuální stránka byla výborná, i co se týče scénografie Prokopa Vondrušky. Hodně ji napomohl industriální a syrový prostor potemnělé Meetfactory, který Vondruška nijak nepřikrášloval, ponechal jej holý a drsný, doplnil jen plastové závěsy po stranách, jež zdůrazňovaly sterilitu a odstup. Po odhrnutí závěsů vynikla jednotlivá okénka, v nichž se odehrával děj – stejně jako v komiksu. V inscenaci se dále pracovalo s velikou plastovou nádrží, koženou sedačkou ze starého vlaku na kolečkách, závěsnou židlí a železnou klecí – objekty byly použity jako hračky násilníků, Phoebe zavěšená ve výšce s nohama doširoka roztaženýma byla předmětem aukce, zatímco zájemci stále rychleji a rychleji běhají dokola okolo ní. Jako divocí psi ji poté začnou kousat, když je spuštěna dolů.

Každá postava v sobě skrývala jisté tajemství, úchylku, která na první pohled nebyla zřejmá. Kostýmy Terezy Bartůňkové fungovaly principiálně stejně a podpořily tak vyznění celé inscenace. Jednoduché, rovné střihy v černé a šedé působily nekompromisně a přísně, ostře kontrastovaly s bílými, až na zem dlouhými šaty Phoebe, z nichž ovšem vepředu vykukovaly celé nohy. Vše bylo navíc podpořeno líčením, Phoebe – pobledlá naivka s nalepenými řasami připomínala mrkací panenku, ostatní s černě podmalovanýma očima a neupřímnými úsměvy byli již od první scény předzvěstí blížící se katastrofy. Postupem času vyšlo na povrch, že slušně vypadající Jean-Pierre nosí pod svetrem jen límeček připevněný gumičkami k podpaží, nekrofil Gabriel po sundání kalhot nepůsobí děsivě, ale spíše směšně díky trenýrkám s komiksovým potiskem, pod nenápadnými knihovnickými šaty bez výstřihu se skrývá pravá podoba indické bohyně Sarasvátí Déví. I Phoebe je svlečena a téměř celou inscenaci pobíhá po scéně v tělovém body, jež stvrzuje její cudnost a nevinnost, ale přesto působí lascivně a vyzývavě.

Jak se chováme, když vidíme něco nespravedlivého?

I přes všechno násilí byl v inscenaci přítomný odstup a vtip. Drastické scény se tak zlehčily, což v divákovi vyvolalo nepříjemný pocit: Smál se, protože situace byla vtipná, ale zároveň si byl vědom, že sleduje kruté a bezohledné chování. Předtím než nekrofil zneužije svou oběť, prdí jí pusou na břicho, Pheobe je ve vlaku svými řečmi tak otravná, že jí revizor ucpe ústa jízdenkou, mrtvá matka Jeana-Pierra se ptá, jestli si dvojice ve vaně dá sušenky. Pokřivené situace se střídají: tyranie, zneužívání, vražda… A divák se přesto směje. A občas to dokonce Phoebe přeje. Kdo by dokázal hodiny a hodiny poslouchat její žvanění o výstřizích do Y?

Zároveň jsme svědky toho, jak dalece můžeme pohltit osobu, když se nebrání a plně se nám odevzdá napospas. Co v nás probudí nově nabytý pocit, že někoho vlastníme? Jakými majiteli budeme? Pohrajeme si s hračkou a poté ji odhodíme? Nebo si ji schováme do železné klícky?

* Vanišová, Carlos Be a Gojda již spolu vytvořili inscenaci Valentýn (v níž hraje Petr Krusha Krušelnický).

Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.