Prvním ročníkem festivalu Šaldova šňůra ukončilo liberecké Divadlo F. X. Šaldy v termínu od 17. do 22. června 2023 sezónu 2022‐2023 na svých kamenných divadelních scénách. Nový festival, jehož podtitul zní „Týden, během kterého stihnete rok“, si klade za cíl právě zmíněné: nabídnout divákům i kritické obci v ideálním případě všechny premiérové inscenace pomalu končící sezóny najednou a seznámit tak s jejím průběhem a svým repertoárem i ty, kteří to mají do Liberce daleko.
Letos jich na programu festivalu z třinácti premiérových bylo hned dvanáct. Plánovaně neuvedená zůstala opereta Čardášová princezna, která měla v Divadle F. X. Šaldy premiéru 16. 12. 2022 a jejíž uvedení se v termínu festivalu s ohledem na množství v ní hostujících umělců nepodařilo zajistit. Co se však festivalu podařilo, bylo představit divákům všechny tři liberecké soubory – činoherní, baletní i operní – současně, čímž primárně nový liberecký festival vybočuje. 
Jaká tedy byla sezóna 2022-2023 v Divadle F. X. Šaldy v Liberci a jak se povedl a co vše z ní přinesl festival Šaldova šňůra? 

V sobotu 17. 6. začal v odpoledních hodinách jeho program autorským projektem operní sekce Cesta. Pod jeho námětem, scénářem i režií je podepsána ředitelka libereckého divadla Linda Hejlová Keprtová. S ohledem na jeho multižánrovost bude jediným projektem mimo činoherní inscenace, o němž si dovolím napsat víc. 
Vedle tří světově známých skladeb, které všechny zhudebňují vztah matky a dítěte, v něm totiž Linda Hejlová Keprtová spojila rovněž tři místa v Liberci, kde se inscenace odehrává, a několik účinkujících souborů. Společně se zmiňovaným operním souborem a orchestrem Divadla F. X. Šaldy v jejím projektu účinkují i Dětské operní studio a Baletní škola při DFXŠ, orchestr ZUŠ Jabloňová či dětské sbory Severáček, Plamínek Severáčku, Lesněnky a Karolka a s nimi v roli Člověka Petr Jeništa vnášející do inscenace k baletní a operní i činoherní složku. Cesta tak nabízí skutečně multižánrový zážitek, jehož námětem jsou dětské židovské transporty za druhé světové války.
Jednou z motivací vedoucích ředitelku divadla k vytvoření Cesty ostatně bylo výročí 80 let, které v letošním roce uběhly od premiérového uvedení dětské opery Brundibár Hanse Krásy v terezínském ghettu. Právě Brundibár tvoří zásadní pilíř inscenace Cesta. Doplňují jej skladba Kačena divoká Leoše Janáčka a první část proslulé kantáty Antonína Dvořáka Stabat mater. Společně tyto skladby s inscenovaným dějem vytvářejí velmi kompaktní dílo, a to ač se inscenace spojující je neodehrává na jediném místě, a ačkoli divákům nenabízí jasný, lineární a jediný konkrétní příběh. Místo něj v uměleckém provedení zobrazuje celý proces transportů a dětský holocaust. Předkládá v jednotlivých skladbách či scénách řadu obrazů, jindy pouhé jejich střípky odrážející se v předpokládaných životních osudech množství zobrazených dětí. Tvůrci diváky společně s nimi berou na nejistou a strastiplnou cestu, kde jednotlivá liberecká zákoutí a jednoduché scénické prvky představují nádraží, nákladní vlaky nebo samotný koncentrační tábor.

V perón se bez potřeby zásahů mění nádvoří Technického muzea v Liberci, na němž se děti v dobových kostýmech s kufry pod dozorem uniformovaného a řády ověnčeného dozorce řadí za zvuků Kačeny divoké v podání operního sboru k nástupu. V jednom ze sálů v interiéru muzea zase zabudovaná vrata připomínají vagóny nákladních vlaků. Malé jeviště v sále a orchestr posazený před ním v podstatě na dotek divákům simulují podobné jeviště v ghettu samotném, či na libovolném jiném místě, např. na zmiňovaném nádraží. Právě zde se odehrává zásadní část inscenace – zmiňovaný Brundibár v původní úpravě z roku 1943 – jehož nadějný konec však tvůrci nenechávají vyznít, naopak násilně jej přerušují, aby útrpná cesta dál mohla pokračovat.
Podobně neutrálně, a tedy jako kterékoli místo v příběhu, pak působí i louka před libereckým městským bazénem, kam diváky doprovází uniformovaný dozorce s amplionem, a kde za zvuků čtvrté skladby – Bugatti stepu Jaroslava Ježka – proběhne (za příznivého počasí) baletní intermezzo. To dějově i svou v podstatě radostnou atmosférou sice z Cesty poněkud vyčnívá, ovšem rovněž se k cestě jako takové úzce vztahuje a svou mrazivou pointou přes předchozí značné odlehčení nenechává diváky plně oddechnout před dalším putováním. To opět probíhá pod vedením dozorce, jenž předchozí německé a italské pokyny střídá za ruštinu, aniž by však na jeho jazyce jakkoli záleželo. Význam jeho křiku a povelů je jasný a využitý jazyk či jazyky na něm nic nemění, jen tvoří působivou připomínku vztahující se nejen k minulosti.
Jeviště Šaldova divadla, kde inscenace vrcholí, a na němž tvůrci v souladu s předchozím postupem rovněž po výpravné stránce šetřili a zůstali u zvolené jednoduchosti, pak pouhým svícením a opětovnou imitací vrat či brány diváky již finálně a neodvratně směřuje k očekávaně neradostnému konci. Představuje tábor, loučení nejbližších, přináší však i možnou katarzi: shledání, na místo loučení a současně jakési očištění a proměnu Člověka procházejícího inscenací v rolích ztělesněného zla zpět do postavy Člověka jako takového, a nadto člověka trpícího.

Cesta tak svým uchopením představuje zajímavý a rozhodně pozornosti hodný projekt. Nabízí schůdnou cestu k opěře i pro diváky běžně tento žánr nevyhledávající, nabízí i nosné téma dětského holocaustu. Její zásadní úspěch navíc tkví vedle podařeného žánrového propojení rovněž v zapojení dětských souborů. Tématu holocaustu, o němž toho bylo zpracováno již poměrně dost (a přeci nikdy moc), dodává právě účinkování takového množství dětí na autenticitě a působivosti, aniž by se inscenace vyžívala v nadbytečném patosu. 
Původně byla Cesta plánovaná jako v podstatě jednorázový projekt. Předpokládalo se odehrání několika repríz těsně před koncem sezóny. Díky jejímu úspěchu a zájmu o ni, však v této chvíli zůstává ve hře její znovuuvedení na přelomu jara a léta příštího roku. 

Cesta

 

Odpolední emotivní Cestu doplnila první večer festivalu první repríza nové adaptace známých Světáků, kteří měli v Malém divadle premiéru teprve předchozí den, v pátek 16. 6. V režii šéfky činoherního souboru Kateřiny Duškové a dramaturgii Jiřího Janků vznikla v Liberci adaptace (jejímiž autory jsou rovněž Kateřina Dušková a Jiří Janků) tohoto známého filmu, v níž se tvůrci rozhodli opustit „jednoduchou“, respektive tu snazší cestu prostého převedení filmu na jeviště, a namísto toho přenést známý děj z filmových let šedesátých do dnešní doby. 
S ohledem na to upravili reálie, postavy, styl a změnili i využitou hudbu. Jednoduchou scénografii, v níž vedle sebe rychlými přestavbami vznikají a střídají se potřebné lokace, připravil Pavel Kodeda, aktuální kostýmy Edita Kurková Kodeda, pod choreografií je podepsaná Eliška Jansová. Všechny tyto složky primárně slouží příběhu a inscenaci, jejímž základním účelem je pobavit, a jež se stala na konci sezóny pro účinkující i diváky tak říkajíc odměnou. Oddechovkou, od které není třeba očekávat víc. Po této stránce funguje. Je celkem příjemná, nenáročná, a soudě dle reakcí diváků, bude i úspěšná. Na první repríze se přitom pochopitelně ještě projevovaly počáteční nejistoty, které snad smaže další uvádění. Jak co se týče vyhranosti celého obsazení, byť se všem účinkujícím úspěšně daří najít vlastní cestu vedle všeobecně známého provedení a jen neopisovat z legendárního filmu, tak zejména pokud jde o veškeré vtípky. Liberecká inscenace přináší celou řadu těch velmi povedených a značné množství podařených komických situací, rovněž ovšem nemálo takových, které by bylo snadno možné vynechat, či by se lépe vyjímaly v mnohem lacinějších komediích, než na jakou aspirují Světáci. 
A stejně jako humorná složka navíc zůstala kdesi na půli cesty i zmiňovaná snaha přiblížit se dnešním divákům a dnešní době. Mnohé posuny a úpravy, jež v inscenaci nastaly, baví, jiné však nejsou dotažené a je škoda, že si s nimi tvůrci nepohráli víc a víc jich nepřidali. Inscenace kvůli tomu místy působí, jako by sice změnila šat, ale uvnitř zůstala stále stejně v šedesátých letech minulého století, čemuž příliš nepomáhá ani hudební stránka. Ta rovněž není právě aktuální. Jak bylo uvedeno, původní filmovou hudbu nahradili tvůrci novějšími populárními kousky. Onen výraz „novějšími“ je však poněkud problematický. Vedle pozdějších hitů totiž v inscenaci zaznívají i ty tzv. devadesátkové: Láska je láska, či ještě starší, skladba V penzionu svět z let osmdesátých, sedmdesátková Duhová víla či ještě o téměř deset let starší Lampa – rozhodně ne hudba aktuální. Obecně je navíc veškeré zapojení těchto nesourodých písní do inscenace poměrně problematické. Nejlépe se v ději vyjímají právě zmiňované šansony (a i ty jsou zbytné), oba ve výborném provedení Martina Stránského (V penzionu svět) či Markéty Tallerové (Lampa). Ostatní vložené songy bohužel působí vyloženě nadbytečně. Diváky zjevně baví, ale do děje jsou naroubovány uměle, nijak jej neposouvají, naopak zpravidla celkem svižným tempem příjemně plynoucí inscenaci dost často spíš brzdí a zbytečně rozsekávají.

Inscenace tak ve výsledku nepůsobí špatně: jako příjemná oddechovka, u níž se diváci rozhodně pobaví. Velmi dobré herecké výkony jí pomáhají, diváky zjevně uspokojují a baví i poněkud nadbytečná hudební čísla. V současné chvíli ovšem rovněž Světáci nepřestávají vzbuzovat otázky a pochyby o tom, co vše se s daným tématem ve zvolené cestě dalo dělat víc. 

Světáci

 

Druhý festivalový den začal prvním představením inscenace baletního souboru. V dopoledních hodinách tak měli diváci možnost zhlédnout Princeznu Hyacintu, celovečerní balet Oskara Nedbala, v úpravě Kateřiny Hanáčkové, doplněný skladbami Zbyňka Matějů, v režii a choreografii Mariky Blahoutové, který večer v programu doplnila opět činohra, tentokrát Marie Antoinetta Davida Adjmiho v režii Janky Ryšánek Schmiedtové. Jedna z nejvýraznějších činoherních inscenací celého festivalu a rozhodně nejvýraznější po výpravné stránce.

Marie Antoinetta, francouzská královna, jejíž osud je snad minimálně v nejhrubších obrysech známý snad každému, skýtá velmi vděčnou příležitost pro různá umělecká ztvárnění a nezřídka se proto stává předmětem filmového, divadelního i literárního zájmu. David Adjmi ve své hře tak jako mnozí před ním představuje francouzskou královnu nejprve jako rozmařilou, rozhazovačnou, od reálného světa zcela odstřiženou postavičku, aby ji pomalu ale jistě vedl krušnými cestami jejího života až k neodvratnému pádu. Nepříliš překvapivě. Kromě několika stěží uvěřitelných obratů (zejména, když jeho Antoinetta v závěru hry „procitá“ ze svého od reality odtrženého života a náhle plně rozumí všem politickým i filosofickým úskalím své doby) jeho text tak, jak je v Liberci inscenován, příliš nového v náhledu na ni nenabízí. 
Naštěstí se však Jance Ryšánek Schmiedtové velmi uspokojivě daří uvedená úskalí překonat. Její inscenace je, jak bylo již zmíněno, výrazná – hudebně, výpravně i herecky, přičemž po této stránce sází především na skvělý herecký výkon Karolíny Baranové v titulní roli – a výrazně povedená. 

Extravagance, zhýralost, povrchnost, konec světa v podobě, v jaké jej znají, a naprosté nepochopení toho nově vznikajícího ze strany titulní hrdinky i jejího muže a jejich nejbližšího okolí provází její vynikající první polovinu. Svižnou, hravou, ilustrovanou analogicky extravagantními kostýmy a výpravou i expresivní hudební složkou (Vladivojny La Chia). O výpravu se postaral David Janošek a vytvořil skutečně velmi efektní vizuální stránku. Temná scéna je lemována zrcadly, v jejím popředí se vyjímá pohovka s potahy v neonově žlutozelené barvě shodné s obřím nafukovacím psem v pozadí Antoinettina budoáru a shodné s barvou kostýmu Antoinetty i jejího muže, krále Ludvíka XVI. I ty jsou zářivé, žlutozelené neonové. Tak, aby v příhodném nasvícení na tmavé scéně zůstaly o to zářivějšími a výraznějšími (pod light designem, který ve výpravné stránce inscenace hraje rovněž podstatnou roli, je podepsán Pavel Hejret). Oblek v případě Ludvíka, nařasené krátké šatičky a různě dlouhé a mohutné sukně a vlečky v případě Antoinetty. U obou samozřejmě doplněné o vysoké paruky jasně odkazující na dobovou zvyklost. Podobně opulentní, řasené, sytě barevné šaty a paruky nosí i zbývající postavy, Antoinettiny dvorní dámy, Axel Fersen, či Josef II., jen na rozdíl od titulní postavy a jejího manžela v méně křiklavých barvách. Hvězdy inscenace jsou jasné: rozmařilý královský pár. Ostrý žlutozelený neon v ostatních případech proto nahrazuje růžová či fialová. 
Křiklavým kostýmům pak odpovídají i velmi expresivní herecké výkony. Zejména Karolíny Baranové v hlavní roli a jejích dvorních dam. Neustálé chichotání, výkřiky, pobíhání, přehnaná gesta; plně v souladu s obdobně výstřední výpravou. V případě titulní hrdinky to vše dokonale zakrývá nejistotu na „cizím“ dvoře ve vzrůstajícím množství nepřátel, s nulovou mocí a možnostmi a s nepoužitelným manželem po boku. Ludvík (ve výborném podání Ondřeje Kolína) je proti Marii dětský, víc než vláda jej zajímají jeho hračky, představa drobné operace umožňující královskému páru konečně počít dědice jej děsí, s manželkou v mnoha konfrontacích nenachází společnou řeč. A té se stýská. Po rodném Rakousku, po blízkých a přátelských tvářích. Její stesk a nejistota se projevují již od počátku inscenace, byť pouze v drobných náznacích. Výrazněji při setkání s bratrem, Josefem II., při poněkud tragikomickém budování vesniček ve Versailles, či v rozhovorech se zjevujícími se ovcemi. Tyto nenápadné momenty činí z extravagantní uhihňané královny na pozadí rozmařilého francouzského dvora bytost velmi lidskou, jen dobře skrytou za vytvořeným barevným pozlátkem, a Karolíně Baranové se mistrně daří všechny tyto polohy ztvárnit. Stejně jako následující opožděné zmoudření a dospění této postavy ve stínu revoluce. 

Jak inscenace postupuje a královské manžele podemlívá dějinný zvrat, dostávají se ke slovu čím dál častěji vážnější, psychologičtější momenty. Bohužel s tím však v druhé části inscenace rovněž mírně ztrácí na v úvodu slušně nastoleném tempu. Efektní katarzní finále, v němž silnou roli vedle ústřední postavy opět hraje výrazný světelný design a kostýmní složka, sice v tomto ohledu inscenaci opět pozvedá, slabší vyznění druhé části již ovšem zcela nezachrání. Tam, kde hra sází na dlouhé monology a zamyšlení nad stavem věcí, namísto rozehrání situací, namísto konfliktů a interakcí hlavních postav, mezi nimiž manželské rozhovory a půtky mezi Marií a Ludvíkem hrají prim, prostě drhne. V první části, kde zásadní témata, jež mají co říct i k dnešku, jako postavení Marie Antoinetty v předem určené pozici, neporozumění změnám, k nimž ve světě kolem dochází, a snaha se před nimi schovat i ta „nejobyčejnější“ lidská (rodinná a partnerská) promlouvají jen tak mimochodem mezi řádky, je inscenace mnohem působivější. I tak nicméně zanechává výrazně pozitivní dojem, na němž se nemalou měrou vedle úvodní hravosti, výpravné opulentnosti a skvělé hudby podílí Karolína Baranová podávající v titulní roli nesmírně strhující výkon, a to i v kontextu celé řady vedle ní obsazených, a velmi přesvědčivých, herců v dalších rolích. 

Marie Antoinetta

 

Třetí festivalový den, pondělí 19. 6., přinesl inscenace hned tři. Nejprve dvě činohry a na závěr dne pak opět balet. Jako první se divákům v dopoledních hodinách představila inscenace Kdo se bojí Virginie Woolfové v režii Petra Štindla. Dnes již klasický text Edwarda Albeeho vyprávějící o setkání dvou manželských párů po večírku, jehož se všichni zúčastnili, o setkání vedoucím k nelítostnému souboji všech proti všem, kde se snad každý snaží ostatní zraňovat jen proto, aby nakonec všichni prohráli. – Text, k němuž jsem si nedokázala najít jakkoli pozitivní vztah dosud, a liberecká inscenace tento můj pocit z něj a problém s ním nijak nezměnila, bohužel, i přes všechny klady, jimiž oplývá. Ať už jde o scénografii, nebo povedené herecké výkony.

Autorka výpravy Petra Krčmářová před diváky vytváří jediný pokoj v domě staršího manželského páru, Marthy a George, v němž se všichni scházejí. Do středu scény přitom staví jeden z jeho rohů, do jej svírajících stěn dvoje dveře a směrem k divákům tak otevírá v podstatě celý obývací pokoj v zajímavé trojúhelníkové koncepci. Efektně a přitom jednoduše. Nebýt tmavé tapety a těžkopádné a staré výtvarné stylizace, jednalo by se o scénu v podstatě geniální. Tmavé tapety evokující starou Anglii, od níž se ovšem tvůrci zase odchylují vzhledem k dalším použitým rekvizitám, jako je robotický vysavač, či chytrý systém přehrávání hudby, mě bohužel v celém průběhu inscenace spíš rozčilovaly, než že bych způsob, jakým navozovaly atmosféru staroanglického domu, skutečně ocenila. 
V rolích Marthy a George, tedy staršího manželského páru, se představili Markéta Tallerová a Martin Polách, kteří (ostatně v souladu s hrou samou) se stali tahouny inscenace, když před diváky vytvořili precizní studii manželského páru, jemuž se společné soužití místy mění v nelítostný boj, o to urputnější, oč bližší si jeho účastníci jsou. Kateřina Kornhäuserová a Stavros Pozidis jim v rolích Honey a Nicka,  druhého manželského páru, jenž se místo na přátelském posezení po večírku náhle ocitá v palebné linii, poměrně slušně sekundovali. Zejména Stavros Pozidis jako Nick bojující o svou pozici v novém městě a na novém místě podal velmi přesvědčivý výkon.
Je to však především Martin Polách, který v roli George září, a to ačkoli jsem v úvodu inscenace výrazně bojovala nejen s jeho obsazením. Ani on, ani Markéta Tallerová mi v prvních chvílích do určených rolí – poněkud hysterických, neustále se urážejících, vzájemně si ubližujících dlouholetých manželů, uštvaných životem a dštících síru nejen na sebe vzájemně, ale i na příchozí návštěvu, již zatahují do vlastních bojů, a přitom se nepřestávají předvádět – příliš typově neseděli. O to víc jejich herecké výkony oceňuji. Ocenila jsem i méně zmiňované hysterie, která se v jiných inscenacích této hry objevuje v nemalé míře, a k níž je zejména v postavě Marthy snadno možné sklouznout. 

Ani díky liberecké inscenaci si nicméně hra Kdo se bojí Virgine Woolfové mé sympatie nezískala. 

 
Kdo se bojí Virginie Woolfové

 

Na odpoledne plánovaná repríza Molièrova Tartuffa, který měl v Malém divadle premiéru 7. 10., musela být z důvodu nemoci v souboru nahrazena, divákům tak bylo místo ní představeno již starší monodrama Orten!, autorská adaptace deníků Jiřího Ortena, která vznikla v koprodukci s Divadlem 3+kk a premiéru měla již 28. 8. 2020. O její scénář i režii se postaral Adam Steinbauer, který za režii streamované verze této inscenace získal Cenu Divadelních novin za (covidem poznamenanou) sezónu 2020/2021 v kategorii Online.
Jeho inscenace, v níž se v roli Jiřího Ortena představuje Ondřej Kolín, je působivou koláží z textů autora: jeho básní, próz, úvah, útržků korespondencí a především z jeho deníků. Ty společně vedle silného svědectví o komplikované době přinášejí i intenzivní a jímavý vhled do života Jiřího Ortena, jehož přibližují jako obyčejného mladého člověka, navíc v herecky i pohybově efektní interpretaci Ondřeje Kolína, kterou provází výrazný moderní hudební doprovod i světelná výprava. 

V kontextu dalších inscenací, které vznikly v poslední sezóně na jevištích českých i moravských divadel a podobně jako Orten! se věnují životním osudům, vztahům a dílům známých básníků a autorů, působí toto monodrama velmi osvěžujícím dojmem. Jak s ohledem na scénickou jednoduchost, když výpravu tvoří v podstatě prázdná scéna, temná, která diváky neubíjí barevným přehršlem expresivních kostýmů a scénických prvků, mezi nimiž pak horko těžko vyniká jakékoli slovo, tak prostým zaujetím a zaostřením na samého autora a jeho pohled na svět. Monodrama na něj jednoznačně upíná plnou pozornost. 
I tak se osobnost Jiřího Ortena v některých místech inscenace Orten! proti výraznému hudebnímu doprovodu a v neupadajícím tempu hlavního představitele mírně ztrácí a probleskuje poměrně složitě. Silný účinek však inscenace zanechává.  

Orten!

 

Večerní představení baletu Šach Mat / Carmen přineslo na závěr dne zajímavý kompilát dvou poměrně odlišných částí propojených a spojených hrou – fenoménem hry – v režii a choreografii Mariky Mikanové. První baletní suita, Šach Mat Benjamina Brittena, byla takříkajíc jednohubkou inspirovanou oblíbenými Šachy, která během své kratičké stopáže snadno strhla hravou poetikou. V druhé části večera ji pak doplnila Bizetova a Ščedrinova Carmen, jež svůj vášnivý příběh roztančila v hříšném casinu. 

 

Čtvrtý festivalový den Šaldovy šňůry nabídl divákům nejprve činoherní inscenaci Audience a Příjem v režii Břetislava Rychlíka, která se (alespoň z mého pohledu) stala jednoznačně nejlepším festivalovým příspěvkem. 

Světoznámou aktovku Audience Václava Havla v ní Břetislav Rychlík doplnil druhou, navazující aktovkou, Příjmem Jiřího Dienstbiera a současně básněmi Ivana „Magora“ Jirouse a několika dobovými audio a video nahrávkami. Zatímco Audience a Příjem předkládají v podstatě dva díly jednoho příběhu, Jirousova poezie a dokumentární vsuvky mezi nimi tvoří most a současně prostupují zejména druhou, dramaticky méně sevřenou částí inscenace. 
Ta se až na krátký úvodní vstup v první polovině odehrává výhradně za zdmi pivovaru, kde se postavy Sládka a Vaňka setkávají v prvním absurdním rozhovoru. Scénu Svatopluka Sládečka v této části tvoří místnost dokola obskládaná basami piv a pivními sudy, jež vyvolává snad klaustrofobičtější dojem než v druhé polovině ji střídající vězeňská kancelář. Její uzavřenost a uzavřenost onoho prvního dialogu proti druhé polovině pak rovněž zdůrazňuje rozdíl mezi oběma texty. Do druhé části již totiž kromě ústřední dvojice vstupují i postavy další, spoluvězňů, bachařů, jež dotvářejí vězeňské prostředí a narušují jejich sevřený dialog, a současně s nimi i postava Magora.

Jeho básně velmi efektně ve své civilnosti interpretuje Václav Helšus, který tak známého autora zbavuje aureoly vyšinutého buřiče a ve spojení s oběma jednoaktovkami i dokumentárními materiály inscenaci doplňujícími o to intenzivněji ilustruje podivnou nesvobodnou dobu. Jeho velmi uměřený a o to působivější herecký výkon, jenž dává plně vyznít poetice Jirousových textů, patří k vrcholům inscenace, která je po herecké stránce obecně velmi povedená. 
Hercům v hlavních dvou rolích v ní zdatně sekundují i další členové souboru s přesvědčivou drobnokresbou jednotlivých figurek, mezi nimiž zvlášť vyniká Náčelník Zdeňka Kupky. A ústřední role samozřejmě po celou dobu drží Tomáš Váhala jako Vaněk, mlčenlivý intelektuál tak výrazně svými postoji a chováním vyčnívající z vyšinuté doby a prostředí, a zejména Martin Polách v roli Sládka. Ten vytváří dokonalou studii obyčejného člověka, jenž by nejradši svým životem a zupáckým režimem bez potíží proplul, ale není mu to umožněno. Tragikomický osud postavy, jejíž přízemní obludnost jen místy vykukuje z absurdních požadavků a promluv, aniž by výrazněji narušila její v podstatě dobrácký obraz. 

Audience a Příjem

 

Večer Šaldova šňůra představila operu Francise Poulenca Dialogy karmelitek v režii Lindy Hejlové Keprtové a hudebním nastudování Ondreje Olose. Poměrně těžký příběh inspirovaný skutečnými událostmi z období Velké francouzské revoluce, vykreslující tragické osudy karmelitánských řeholnic, je v České republice uvedený teprve potřetí, přitom v původní francouzštině vůbec poprvé. 
Náročnou (jak po hudební, tak po příběhové stránce) inscenaci provází hlavně v druhé části celá řada výrazných režijních nápadů. Ty dodávají na působivosti jednotlivých scén, přičemž zejména ta poslední diváky plně zasahuje, a posilují vyznění tragického příběhu i jeho nejsilnějších momentů. Mezi nejzajímavější prvky pak patří opětovné zapojení libereckého sboru Severáček vedle operního souboru Divadla F. X. Šaldy.

 

Předposlední den festivalu přinesl událost poněkud netypickou, a sice červnové uvedení vánoční inscenace. Komedie o narození Páně, vánoční hra plná známých i méně známých koled, měla svou premiéru na jevišti Malého divadla 2. 12. 2022 a okamžitě si získala velkou pozornost. Mimo jiné i s ohledem na to, že činoherní vánoční inscenace se na repertoáru libereckého divadla neobjevila již hodnou řadu let. 
V režii Kateřiny Duškové a dramaturgii Jiřího Janků, Lenky Chválové (tito tři jsou rovněž autory nové hry) a Vojtěcha Balcara tedy nyní vznikla pro předvánoční dobu inscenace vycházející z tradičních pochůzkových her. Vypráví, jak název ostatně předjímá, příběh o narození Ježíše. Do toho však původně ne zcela záměrně zasahuje dvojice Anděla a Čerta, když jeho prosté a bezproblémové převyprávění zarazí hned v počátku, aby následně diváky celým příběhem, který se Anděl snaží dát znovu dohromady, zatímco Čert jeho snahy tu nápadněji, tu nenápadněji sabotuje, provedli. Samozřejmě pod dozorem Pána Boha (jehož ztvárnil Václav Helšus) a za zvuků koled, jež s herci společně interpretuje opět obsazený dětský sbor Severáček. 

Především první polovina inscenace, v níž se s klasickým vánočním příběhem protkaným značným množstvím koled umně pojí komická složka představovaná především postavami průvodců, tedy Anděla v podání Elišky Jansové a Čerta Jakuba Kabeše, působí velmi poeticky a vánočně a navozuje kýženou sváteční atmosféru (a dokázala to i v parném červnu). V druhé polovině převládá složka humorná a ono v titulu zmiňované žánrové ukotvení – tedy komedie. Příběhem čím dál více a výrazněji prostupují místně specifické narážky, vtipy přizpůsobené libereckému divákovi, vztahující se ke známým lyžařským závodům, konaným mistrovstvím atp., i odkazy na aktuální politickou situaci a společenské půtky. Vděčnější, pravděpodobně, pro dospělého, než dětského diváka a především pro diváka místního. Za sebe jsem z pozice diváka, jenž do Liberce míří z jiného kraje, dost možná mnohé lokální poznámky nepochytila a spoustu dalších prostě neocenila. Poetičtější rovina první poloviny mi právě s ohledem na to, že se jedná o vánoční inscenaci, která se navíc v druhé polovině trefně vysmívá mnohým zlozvykům spojeným s adventem, kazícím jeho tradiční podobu – honbě za cukrovím, dárky, úklidem atp., namísto pokojného prožití a zastavení se – přišla výrazně lepší. 
Komedii o narození Páně nicméně i tak oceňuji. Hru samotnou, která se nesoustředí pouze na klasický vánoční příběh, ale přináší i vlastní nápady, navíc celý děj sympaticky situuje primárně do oblasti Liberecka. I inscenaci, která působí velmi příjemným, pohodovým dojmem, zdobí ji vydařená výpravná složka, herecké výkony i hudební doprovod, který jí poskytli herci sami, prostřednictvím hereckého orchestru NE-KLIŠÉ. 

Komedie o narození Páně

 

Večerní program následně doplnila Pucciniho opera Madama Butterfly v režii Kateřiny Duškové a hudebním nastudování Paola Gatta. Známému příběhu provedenému v efektní výpravě a s využitím celého prostoru divadla, nikoli jen jeho jeviště, dominovala precizním pěveckým i hereckým výkonem Jana Šrejma Kačírková v hlavní roli.

 

Závěr festivalu pak patřil poslední den dopoledne inscenaci Želary Jakuba Nvoty, který se postaral o režii i úpravu předlohy Květy Legátové (s dramaturgií Lenky Chválové). Vycházel přitom právě z Legátové povídkové knihy Želary, nikoli z novely Jozova Hanule, již interpretovaly dřívější inscenace na českých jevištích i známý film Ondřeje Trojana z roku 2003. Vytvořil tak inscenaci, která nabídla prostor celému libereckému činohernímu souboru i několika hostujícím hercům, a ti jej všichni beze zbytku využívají a přináší divákům silný kolektivní výkon. 

Inscenace zpracovávající mozaiku osudů spojených v jediné horské vesnici, která se ani nevyskytuje na mapě, potěší silnou atmosférou, již společně s hudbou Davida Rottera a obecně výraznou zvukovou složkou i světelnou režií (Pavel Hejret) působivě dokresluje i scénografie Pavla Andraška. Prostou scénu tvoří zchátralá dřevěná stěna s okny v podstatě jen opticky rozdělující prostor na dva – jakési uvnitř a venku, přičemž však ono uvnitř a venku se nahodile střídá nejen v jednotlivých scénách, ale i s tím, jak se střídají pohledy jednotlivých postav. Okna, zabírající více než polovinu této stěny, slouží všem postavám k tomu, aby se neustále vzájemně sledovaly, kamkoli se pohnou, jak to ostatně v tak malých a uzavřených komunitách bývá. Její upadající vzhled pak jasně evokuje, že kdokoli zvenku již o tuto polozapomenutou obec dávno ztratil zájem a ani společenství v ní žijící na tom není výrazně lépe.  
Efektní je i přidání vnitřních monologů postav vedle klasických dialogů, jež má ovšem rovněž své negativní stránky. Inscenace se i kvůli němu odehrává v pomalejším tempu, náročném na diváckou pozornost. To je dáno jednak postavením zmiňovaných vnitřních monologů naroveň klasických dialogů, aniž by jednotlivé úrovně byly od sebe jakkoli výrazně oddělené (což za sebe kvituji, ale divácky vděčné to opravdu není), ale zejména tím, že velká část dramatických situací probíhá mimo scénu. V synopsi mají své místo často ještě před začátkem syžetu a divák se o nich dozvídá pouze z promluv o nich. Tento způsob vyprávění, vycházející přímo z předlohy Květy Legátové funguje pochopitelně lépe tam, na literárním poli, než na jevišti, kde dramatická akce prostě chybí. 

Nejvýraznějším a nejsilnějším dojmem tak (z mého pohledu podobně jako v knize) působí jeden z prvních příběhů, do Želar se navrátivšího Vojty Zálešáka a jeho cesty za pomstou s paradoxním a tak lidským, až nelidským koncem, který Jakub Nvota ve své inscenaci plně rozehrává a jemuž dopřává patřičný dramatický náboj. Alespoň podobně účinně se mu pak daří předvést i příběh Julišky, její sestry a švagra. Mnoha dalším situacím, jež by si říkaly o dramatické ztvárnění, se ho však bohužel nedostává. Je to škoda, protože zmiňovaná silná atmosféra, jíž se inscenaci daří velmi úspěšně navodit, by si zasloužila i podobně podařenou dramatickou linku. 

Želary

 

Co říci o festivalu Šaldova šňůra závěrem? Že jeho první ročník přinesl celou řadu povedených a působivých inscenací, mezi nimiž nebyla žádná vyloženě slabá a některé zaujaly i v celorepublikovém měřítku a mohou pravděpodobně samy, či minimálně některé herecké výkony, jež přinesly, figurovat i mezi nejoceňovanějšími inscenacemi této sezóny. 

Vedle nich nabídl první ročník nového festivalu i lehký doprovodný program a zejména na konci každého dne přínosné debaty s tvůrci, jejichž v počátku snad trochu nervózní průběh se s uplývajícími dny stal čím dál hodnotnější a víc obohacující složkou celého festivalu. Do příštích let bych i s ohledem na ně festivalu přála větší zájem kritické veřejnosti, a to nejen z řad autorů věnujících se primárně činohernímu divadlu, ale i kritiků operních a baletních, kteří by mohli dodat vlastní kritické postřehy k představeným inscenacím těchto žánrů.
S ohledem na vlastní chabou diváckou zkušenost s těmito i absentující vzdělání v oboru klasického zpěvu a tance jsem se ostatně sama ani v tomto článku do výraznější reflexe (ani prostě divácké) zhlédnutých baletních a operních inscenací nepouštěla a soustředila se pouze na činoherní záběr festivalu. Čtenář, doufejme, promine, a snad alespoň na základě obsažených krátkých vsuvek o těchto bezpochyby zajímavých inscenacích sám zváží jejich návštěvu.