Rozhovor

Nesním o tom být slavný herec, chci být dobrý herec
vydáno: 14.8.2022, Pavla Haflantová
Daniel KrejčíkOsobnost herce Daniela Krejčíka nelze popsat v několika větách. Během našeho rozhovoru plynul čas rychlostí blesku a v Danovi postupně mizelo v různých formách asi kilo cukru, jehož energii však zase okamžitě vydával svými výraznými gesty, mimikou a neutuchajícím nadšením, když mohl mluvit o divadle. Obsáhli jsme spolu velkou část jeho klikaté herecké kariéry a odcházela jsem s pocitem, že jsem snad ještě nikdy nepotkala člověka, který by divadlo miloval více...

Dane, jak ses vůbec dostal k divadlu?
Souhrou náhod, bylo to primárně štěstí. Jako dítě jsem recitoval a z recitačních soutěží si mě vybrali na dabing, kde tenkrát pracovali i divadelní režiséři. Oslovila mě Blanka Zdychincová, která měla zájezdovou společnost Blama, s tím, že jsem se jí zdál šikovný a zda bych nechtěl zkusit divadlo. A já jsem opravdu chtěl zkusit divadlo. Soubor Blama hostoval v Divadle v Řeznické, kde mě viděla paní ředitelka Srbová.
V tamním ansámblu neměli žádného mladého kluka, tak za mnou jednou přišla a řekla mi: „Budeme dělat inscenaci Leni, bude to s Vilmou Cibulkovou a je tam role pro mladého kluka, tak si to pojď vyzkoušet, když už tady hraješ.“ Byla to jenom obrovská náhoda. Na konkurz jsem šel, měl jsem hrát o několik desítek let mladšího manžela Vilmě Cibulkové. A osud se vytáhnul a ukázal mi, kde mě chce mít. Vyšlo to. A díky Vilmě, která dostala za svou roli cenu Thálie, byla inscenace velice úspěšná a všichni, kdo jsme se na ní podíleli, jsme v Řeznické dostali na pár let naše divadelní doma.
Tenkrát jsem to tam miloval, bylo to moje divadelní hřiště. Když jsme tam přišli s kamarády, že bychom rádi udělali inscenaci Velmi shakespearovské vztahy a hráli si se Shakespearem, tak jsme mohli. Tenkrát i za pomoci pana Jiřího Joska, na kterého s láskou vzpomínám. Na to, jak nás v divadelním baru nakazil vášní pro divadlo. Najednou se celý můj svět smrsknul do nejmenšího pražského divadla a já o něm chtěl vědět všechno. Byl jsem tam víc než doma, viděl všechny inscenace milionkrát, paní ředitelka mi vyprávěla o dramaturgii, všichni herci, co tam tou dobou hráli - Hanička Maciuchová, Stanislav Zindulka, Vilma Cibulková, Martin Huba, mi vysvětlovali, co je herectví a já je s otevřenou pusou pozoroval každý druhý večer z přístavku. Tenkrát prožívala Řeznická zlatou éru, hráli tam skvělí herci, dělaly se texty, co měly přesah. Vlastně jsem tam vyrostl. A za úspěšnou Leni jsem po roce a půl dostal svoji první hlavní roli v inscenaci Cock, což byla moje první velká role v divadle. Všechno, co jsem se tam naučil, jsem do své první hlavní role chtěl promítnout. A po premiéře Cocka pak začaly přicházet další a další a to mi otevřelo dveře samo.

Jsi tedy příkladem úspěšného herce, který nestudoval herectví...
Ale já jsem studovat herectví chtěl! Nebylo to tak, že bych si namyšleně myslel, že všechno umím a není to potřeba. Zkoušel jsem i konzervatoř i vejšku. Odněkud mě vyrazili, někam mě nevzali. Na DAMU jsem se hlásil dokonce třikrát! Když jsem se hlásil naposledy, bylo to v době, kdy už jsem hrál Cocka.
Předtím jsem se na přijímačkách dostal až do třetího kola, ale když jsem tam byl naposledy, vyhodili mě hned z prvního. Spolu s lidmi, kteří tam přišli s monologem z filmu Armageddon a herectví pro ně byla cesta, jak si zahrát roli v Ordinaci v růžové zahradě. Pamatuji si, že v úterý byly přijímačky a ve středu jsem měl hrát to představení, kde jsem hrál hauptku (hlavní roli – pozn. red.). Všichni mi volali, Petra Horváthová, Kryštof Rímský, Vilma, a všichni se ptali, jak jsem dopadl a já jim říkal, že nic. Strašně mi to tenkrát sebralo sebevědomí. Nedokázal jsem si představit, že den po nepřijetí budu mít tu drzost jít hrát představení, když nemám talent. Kousnout se a jít do divadla znamenalo tenkrát velký sebezapření. Ale touha být herec zvítězila a šel jsem.

Divadlo v Řeznické - Cock (foto: Alena Hrbková)
Divadlo v Řeznické - Cock (foto: Alena Hrbková)


Za pár měsíců jsem dostal širší nominaci na Thálii za Cocka. A jak dopisy z DAMU chodí později, tak mi vlastně v krátké době přišla nominace na Thálii a dopis o nepřijetí kvůli nedostatku talentu. Když vám přijdou dva tak odlišné názory na to, co děláte, je to ta lepší varianta. Mohl jsem se rozhodnout, kterému dopisu budu víc věřit. Nakonec jsem si řekl, že je oba zmuchlám a zahodím a budu poslouchat svoje srdce. Řekl jsem si, že herectví mě strašně baví, naplňuje, dává mi smysl, něco vytvářím a buduji. Ať si kdo chce myslí, co chce, budu svou práci dělat hlavně svědomitě sám před sebou, abych se za to nemusel stydět. A když to nepůjde a práce nebude, tak půjdu zpátky za svými rodiči do jejich pohřební služby a budu řečnit a zpívat na pohřbech. Rozhodl jsem se prostě, že půjdu vlastní cestou a že už DAMU zkoušet nebudu.

Kromě strohé informace o nepřijetí z důvodu nedostatku talentu, měl jsi i nějakou další zpětnou vazbu?
Když mě jednou vyhodili ze třetího kola, ozval jsem se tomu člověku, který si tenkrát nabíral ročník, a zeptal jsem se, proč mě nevzali, na čem mám do příštího roku zapracovat, abych prokázal zájem o studium. Tenkrát mi ten muž do telefonu řekl: „Danieli podívejte, vy jste teplej jak chcanky, jestli vás to divadlo zajímá, tak dělejte kritiku, ale jako herec byste byl nešťastnej.“ To bylo celý. Tohle mě strašně mrzelo.

Je něco takového vůbec možné?
Pevně doufám a věřím, že dneska už ne. Častokrát jsem si na to v životě vzpomněl, pak jsem toho člověka i párkrát potkal a chtěl jsem za ním jít a říct mu, jak velký blok dospívajícímu klukovi tenkrát způsobil. Nedokázal jsem to. Jen jsem se na něj díval, on na mě taky, asi vůbec už neměl tušení, že jsem se k němu někdy hlásil nebo co mi tenkrát jen tak mimochodem řekl.
Na přijímačky chodí člověk strašně křehký. Ukážete ze sebe sice maximum, ale pořád pod obrovským tlakem, jestli to všechno bude stačit. A když jsem se rok po tomhle stěru hlásil na DAMU naposledy, po té větě, kterou jsem si vyslechl, tak si myslím, že jsem byl extrémně špatný, protože mi šlo jen o to, aby nepoznali, že jsem gay. Přišel jsem před komisi a největší úkol, kterej jsem si tenkrát předsevzal, bylo hrát to, aby nikdo nepoznal, že jsem gay. Myslel jsem jen na to, abych měl široká ramena a fotbalové nohy a mluvil nejhlubším hlasem, kterého jsem byl schopný. Absolutně jsem potlačil, kdo jsem, a hrál jsem pro ostatní něco, co jsem si myslel, že bych měl být, aby mě vzali.
Herec by měl mít nějakou osobnost, charisma, příběh. Dost bylo škatulek plných svalovců, krasavic, ošklivek a komiků. Dnešní herectví je o individualitě, kterou je na DAMU asi těžké si udržet a nenechat se přetvořit v něco, co bych spíš měl být, než pracovat s tím, co jsem. Tohoto boje se sebou jsem byl ušetřený a vše je, jak má být.

Zní to, jako že nakonec nelituješ, že jsi herectví nevystudoval...
Dneska už vůbec, mám za sebou dlouhou praxi, spoustu velkých rolí v krásných divadlech. Jsem vděčný za svoji cestu, která byla komplikovanější, měla víc oklik, ale možná i díky tomu si každé práce a toho, že můžu být herec, vážím bezmezně.
Ale přesto... Nedávno se mě někdo ptal, jak to udělat, aby se stal hercem bez školy. A já, i přes svůj postoj k této škole, jsem mu řekl, ať jde na DAMU. Protože spousta lidí, kteří tu práci dělají a nemají školu, řeší fakt, že ztratili několik let života tím, že o nich – a tedy i o mně – nikdo nevěděl.

Ale ty jsi byl zjevení. Rok 2016, Cock, všichni se divili, kde jsi se vzal?
Skoro osm let jsem byl jen kluk, co sice hraje hlavní role všude po Praze, ale nikdo z oboru ho vlastně pořádně nezná. A lidé se často bojí toho, co neznají, takže se se mnou třeba báli pracovat, nevěděli, co za mimozemšťana jsem. Ale to mě zase přivedlo k tomu, že jsem si řekl, že mě Řeznická naučila číst texty a měl jsem kolem sebe kolegy, herce, co mě měli rádi, věřili mi a chtěli se mnou pracovat.

Máš přelomovou inscenaci? Kdy sis řekl „Teď jsem divadelní herec!“
Měl jsem štěstí na spoustu velkých rolí, ze kterých se jich dá označit za přelomových spoustu. První taková ale byla asi John v Cockovi. První hlavní role, pořád na scéně, pak nominace na Thálii, Cena divadelní kritiky, Talent roku. Bylo mi dvacet let a zcela logicky jsem měl pocit, že se ze mě zblázní svět. A ono ne. Místo scénářů s novými rolemi mi chodily do schránky různé herecké nominace za cokoliv, ale nová práce nepřicházela žádná. Hodně jsem dělal dabing, který mě držel ekonomicky, ale jinak jsem nastoupil za pakatel omývat nádobí a dělat tousty s kafem do kavárny Prádelna a jakmile mi skončila směna, běžel jsem dabovat a pak jsem párkrát týdně hrál divadlo. Nezapomenu na jeden bizarní moment, kdy jsem prosil vedoucí kavárny, jestli bych si nemohl s někým prohodit směnu, že jdu na předávání cen Thálie, protože jsem nominovaný. Tam mi poprvé začalo docházet, jak tahle překrásná práce funguje podle zvláštních pravidel.

A jak ses tedy z této pozice dostal ven?
Moji kolegové mě z toho vytáhli. Petra Horváthová, spoluherečka z Cocka, přinesla text V hodině rysa. Překrásný text, divadlo, které jsem chtěl obrovsky dělat. Radim Špaček kývnul na to, že to bude režírovat a všichni vysypeme úspory a staneme se producenty. Přidala se Zuzka Bydžovská a vznikla inscenace V hodině rysa.

SpoluHra - V hodině rysa (foto: Alena Hrbková)
SpoluHra - V hodině rysa (foto: Alena Hrbková)


Pronajali jsme si divadlo La Fabrika, udělali jsme vše sami, kostýmy, sestavili jsme scénu, prodávali lístky. S Péťou jsme tam celou dobu hráli zadarmo, protože jsme měli fakt drahý nájem, a i když jsme měli plno, tak peníze nezbyly. Věděl jsem, že musím strašně moc dabovat, abych se uživil, vrazil jsem do té doby na uživení se svoje stavební spoření od rodičů a dělal divadlo. Zadarmo. Chválila mě kritika, přišly další nominace za to, jak jsem svoji roli Chlapce v představení zahrál. A já si řekl, že nebudu herec, co sedí se založenýma rukama a čeká na příležitost. Budu číst texty, hledat si lidi kolem sebe a budu se pouštět do projektů, kterým budu věřit. A budu si je produkovat s kamarády nebo sám. Když si to člověk vydře od píky, má ke svým rolím a k práci úplně jiný vztah. Naučil jsem se dávat divadlu všechno a milovat ho nade všechno.

Za svou kariéru máš na kontě i další významné role. Dokážeš některou vybrat jako zásadní?
Důležité je asi ke každé přistupovat jako k zásadní. Asi nejlíp funguji, když mám velký úkol a velký zápřah. Když si můžu sáhnout zase trošku za hranice svých možností, stoupnout si na špičku a drápat se k dokonalému výkonu. A nespadnout přitom z těch špiček na hubu. Zásadní rolí byla ta ve Všech báječných věcech v H2O - bytovém divadle v Košické – monodrama, spousta improvizace, těžký téma, ale zároveň spousta humoru, dojetí, komunikace s divákem, emoce, kterých se každý může dotknout. Opravdovost. Dal jsem do nich sebe a bál jsem se, jestli na mě někdo do divadla přijde. Nebylo se za co schovat a nikdo mě neznal. A pak se stal zázrak a Věci se hrají dodnes, diváci se na ně vrací, jsou tací, co je viděli třicetkrát, v říjnu oslavíme stou reprízu. Mám pocit, že ta inscenace je víc moje, než že je to text, který říkám – už jsme s ní hodně srostli. Další je Dánská dívka, která mi na dlouhou dobu po zkoušení ještě ovlivnila život tím, že mě úplně rozložila a pak jsem se musel po kouskách skládat zpátky. A nakonec Kdo zabil mého otce ve Venuši ve Švehlovce. Dělal ho, stejně jako Dánskou dívku, můj idol, režisér Jakub Čermák. To představení je daleko za hranicí mojí duševní hygieny, bolí mě ho hrát a to, že na konci si rvu střepy do pusy je asi tou nejmenší bolestí, kterou během hraní pociťuji. Zároveň je ohromně očistný. Je o vztahu otce a syna, celé téma je pro mě obrovsky osobní, stejně jako bylo pro režiséra Kubu. Navíc tam hraji francouzského spisovatele Éduarda Louise, se kterým jsme se během zkoušení propojili na Instagramu. Bylo hodně zvláštní povídat si s někým, koho představuji na jevišti, velká zodpovědnost a vzhledem k tomu, že jsem jeho největší český fanoušek, tak i obrovská čest.

Značná část tvé divadelní kariéry je spjata s režisérem Jakubem Čermákem. Jak jste se potkali a kudy se ubírala vaše společná cesta?
Kuba je moje nejkrásnější výhra v mém profesním životě. A vlastně i v osobním. Viděl jsem jedno jeho představení, napsal jsem mu, jak mě nadchnul a on mi pár dnů na to nabídnul záskok a poznal jsem ho osobně.
Když jsem pak měl souhrou osudu možnost vybrat si režiséra do inscenace Úplné zatmění, volba padla na Kubu. Byla to jeho první profesionální režie. Do té doby dělal jen s Depresivními dětmi (soubor Depresivní děti touží po penězích – pozn. red.), s poloprofesionálním divadlem – i když co by za to lecjaké profesionální divadlo dalo, mít věci, které tam Kuba dělá.
A na Úplném zatmění se stal zázrak. Fascinoval mě každý jeho nápad, zamiloval jsem se do toho, jak přemýšlí, jak svou práci miluje, jak zbožňuje herce. Inspirovali jsme se, respektovali a všechno nám fungovalo. Kuba mi jednou říkal, že ho moc baví moje odvaha zkusit cokoliv, přehnaná emocionalita, která je vzrušující a zároveň na režiséra klade velký úkol s ní pracovat opatrně, společný humor…

Depresivní děti touží po penězích - Kdo zabil mého otce (foto: archiv souboru Depresivní děti touží po penězích)
Depresivní děti touží po penězích - Kdo zabil mého otce (foto: archiv souboru Depresivní děti touží po penězích)


Předtím jsem si myslel, že největším štěstím herce je, když dostane Thálii, Radoka a Českého lva k tomu. Prdlajs. Největším štěstím pro herce ale je, když potká režiséra, se kterým si absolutně rozumí a se kterým se pořád překvapuje a baví.
Naše poslední společná inscenace Očistec si zaslouží každý je, když počítám i ty záskoky, naše desátá spolupráce. A vlastně jsme si na konci zkoušení říkali, že je to pořád strašně dobré, že se víc a víc chápeme a je nám spolu strašně dobře. Kuba je mým největším štěstím v celé kariéře a doufám, že naše společná cesta nikdy neskončí. Přál bych mu víc práce ve velkých divadlech, protože i když odhlédnu od toho, že je to jeden z mých nejbližších lidí v celém svém životě, zároveň jsem jeho největší fanoušek. Viděl jsem jako divák jeho Werthera, Hamleta, Poklad Arkádie a vždycky jsem na něj byl obrovsky pyšný za to, jak skvělé divadlo dělá a jak si ho vždycky všichni herci do jednoho zamilují.

A jak se stalo, že v Dánské dívce hraješ právě ty a režíruje to právě on?
Další souhra náhod, v tomhle případě osudových. Já hrál na Fidlovačce v muzikálu Šakalí léta a najednou přišla od Kateřiny Jonášové nabídka na Dánskou dívku, o které jsme předtím uvažovali, že by nás ji bavilo dělat už v La Fabrice. Kateřina se šla podívat do La Fabriky na Úplné zatmění, kde jsem pod Kubovou režií hrál a byla z něj tak nadšená, že v ten moment bylo jasné, že Kuba je pro Dánskou dívku ideální režisér.
Pro Kateřinu to byl velmi osobní projekt, je maminkou trans dítěte a přesvědčila celou Fidlovačku, aby se tam Dánská dívka uvedla, že ji bude režírovat režisér z alternativního divadla, hlavní roli nebude hrát hvězda z nekonečného seriálu, ale já, a k tomu tam s námi bude pan Jiří Korn. Od Fidlovačky to byl strašně odvážný tah, Dánskou dívku nasadit. A vyplatil se. A to i přesto, že nás těsně po začátku postihnul covid a sotva se Dánská dívka nadechla, musela jít na dva roky spát. Dneska se ale znovu hraje, má druhý dech a plné hlediště. Děkovačka Dánské dívky před aplaudujícím publikem, které vidělo v komerčním divadle takhle těžké představení a na konci vždy stojí, je sen. Cítím obrovský vděk. Jak Fidlovačce za to uvedení, tak v důvěru mně, Kateřině a Kubovi.

Divadlo na Fidlovačce - Dánská dívka (autor: archiv Divadla na Fidlovačce)
Divadlo na Fidlovačce - Dánská dívka (autor: archiv Divadla na Fidlovačce)


Je role v Dánské dívce tou nejtěžší, kterou jsi kdy hrál?
Rozsahem, studiem, přípravou a i změnou, kterou jsem si kvůli ní prošel, určitě. To nevím, jestli ještě něco překoná. Ale já výzvy miluji a tahle byla životní. Bohužel skoro až doslova. Cítil jsem obrovskou zodpovědnost za to, že nesmím zklamat. A tím si zpětně i vysvětluji celé to zkoušení a celý můj půlroční život mimo Dana Krejčíka v Dánské dívce. Chtěl jsem být tak dokonalý, pokořit hranici toho, co český herec je schopný vydržet pro roli….obarvil jsem si vlasy, oholil všechny chlupy na těle, scházel se se spoustou trans lidí, sexuologů, učil jsem se doma chodit na podpatkách, hledal svůj ženský hlas a zhubnul skoro 20 kg za necelé tři měsíce. Dánská dívka najednou tvořila devadesát procent mě. A po premiéře jsem na to dojel.

Myslíš, že bys po této zkušenosti přistupoval ke zkoušení jinak?
Pořád si pokládám otázku, jestli to za to stálo nebo ne. Trochu si myslím, že v ten moment bych to neuměl udělat jinak. Vlastně si teď uvědomuji, že Dánská dívka je nejvíc mou průlomovou inscenací. Došlo mi, jak je pro mě herectví důležité. Jak si v něm bořím vlastní hranice. Divadlo je jed a já jsem tu jedovou číši vypil celou. I když rozum říká, že ne, tak mě vlastně leckdy to hraní a ty role úplně požerou.
Když jsem se z Dánské dívky snažil dostat zpátky k Danovi, měl jsem umělou výživu v ruce a bojoval s mentální anorexií, tak jsem došel k závěru, že nemám duševní hygienu. Což je zároveň můj velký klad, a proto si myslím, že diváci moje herectví často popisují jako zážitek, kdy se mohou dotknout i těch nejtemnějších a nejbolestivějších emocí na blízko. A zároveň je ta nedostatečná duševní hygiena ten největší nedostatek, který na jevišti mám. Svoje role žiju. Se vším, co v sobě obsahují. Vlastně asi neumím moc hrát. Nebo nechci, když v sobě tohle člověk objeví. Poslední roky je pro mě otázka, jak najít ten balanc. Zároveň se bojím, že když ho najdu a budu ty věci dělat technicky, tak co když vlastně najednou přestanu být dobrý. Co když můj talent tkví v tom, že jsem ochotný té věci dát oběť.

V únoru měla na Fidlovačce premiéru další inscenace, jejíž příběh mohou znát diváci ze slavného filmu: Absolvent, ve kterém hraješ opět hlavní roli...
Absolvent je pro mě výjimečný hlavně tím, že já bych se do něj neobsadil, fakt jsem se toho trochu bál. Vždycky jsem říkal, že si chci zahrát nějakého milovníka a najednou to stojí přede mnou a říkám si „ Počkat! A mám na to? Jsem na to dost hezký? Jsem na to dost vtipný? Mám nějaké charisma, sexappeal…?“ Možná všechny ty pochybnosti mě dohnaly k tomu, že jsem řekl, že si Absolventa zahraju. A když to bude průšvih, zamknu se na zámek a jako správná princezna nevylezu z věže, dokud mě nějaký princ režisér nepostaví po sto letech spaní na prkna.

Divadlo na Fidlovačce - Absolvent (foto: archiv Divadla na Fidlovačce)
Divadlo na Fidlovačce - Absolvent (foto: archiv Divadla na Fidlovačce)


Absolventa režírovala Natálka Deáková jako klasickou velkou činohru. Nikdy předtím jsem nic tak klasického nedělal. Byl jsem za poslední dobu spíš zvyklý hrát obalený v igelitu v alternativním divadle a teď dobovka na velkém jevišti. A role, co nesleze z jeviště. S Jitkou Schneiderovou po boku, herečkou, kterou jsem jako malý miloval. Natálka je režisérka, kterou všichni herci milují. Ze mě ale byla asi trošku na větvi. Jak jsem nechápal, co je vlastně klasická činohra, přicházel jsem pořád s bambilionem přehnaných nápadů, říkal jsem jí: „No tak když odcházím od svojí rodiny, tak by mě mohla Dana Černá jako moje maminka chytit za nohu a já ji potáhnu po zemi přes celé jeviště, protože se mě nechce pustit, to je ta opičí láska...“ nebo „Tak když tu holku tajně sleduju, mohl bych si před jejím bytem postavit stan a celý vyznání lásky by se na tom obřím jevišti odehrávalo v tom zavřeným stanu, co?“. A Natálka pořád trpělivě odpovídala „Ne, budete vedle sebe jen stát, budete si povídat, budete prostě hrát ten text, kterému budeme absolutně rozumět. Žádný berličky!“. Pak jsem najednou zjistil, že to funguje. To klasicky dobře udělané divadlo je vlastně strašně těžké. Ale funguje.
Natálka má ráda herce, moc dobře, v klidu a s porozuměním se s ní pracuje. Vzniknul mezi námi taky moc hezký vztah, kde mi pořád dodávala důvěru. A najednou z Absolventa vznikla inscenace, kterou mám moc rád. Přijede zájezd z Kopřivnice, jdou se tam podívat hipsteři z Letné a všichni jsou spokojení a baví se. Je to prostě dobrý text, krásný příběh a kopa skvělých herců kolem mě. Vyprávět příběh je vlastně hrozně těžké. Ale když se to podaří, jsou nadšení opravdu všichni.

Sníš o herecké slávě?
Na dobré herce lidi chodí do divadla stejně tolik jako na ty slavné. Sním o tom, že se mnou budou lidi chtít pracovat. Sním o tom, že se mi bude pořád dařit kolem sebe na zkoušeních vytvářet dobrou atmosféru, přenášet na všechny ostatní svoje nadšení, říkat jim všechny nápady, sním o tom zůstat v divadelním prostředí upřímný a vřelý. Možná to zní pitomě, ale pro mě to je strašně důležitý. Alespoň pro mě. Sním o tom mít pořád dost odvahy pouštět se do pokořování sebe samého. Sním o velkém zápřahu a velkých úkolech. A taky o práci, co má smysl. Nesním o tom být slavný herec, chci být dobrý herec.

Všechny báječné věci
Všechny báječné věci


Ale přeci jen, i díky nedivadelním aktivitám je tvé jméno čím dál známější...
Ano, mám na Instagramu téměř 60 tisíc sledujících, kteří mě znají odevšad. A já si toho vážím, že věnují svůj čas tomu, aby si četli věci, co píšu na sítě. Ale ještě víc si vážím toho, že jsem naučil těch několik desítek tisíc lidí chodit do divadla. Za poslední půlrok byla skoro všechna představení se mnou vyprodaná. Hodně jsem o nich psal na Instagramu, probíral jsem tam herecký život a vyprávěl o jednotlivých představeních a ejhle, lidé se zvedli a najednou začali jezdit. Všechny báječné věci se vyprodaly na půl roku dopředu, Dánská dívka chytla pocovidový druhý dech, Absolvent vstoupil vyprodaný do svého divadelního života. Ale lidi na mě začali chodit i do alternativního prostoru Venuše ve Švehlovce, nejvíc na Kdo zabil mého otce. Hodně otevřeně s nimi mluvím o tom, co pro mě ta představení znamenají a rozebírám je s nimi. Fakt nepoužívám sociální sítě k tomu, abych lidem cpal reklamy na vůně do záchodu, ale ukazuji jim, jak se opravuje zámek, jak je krásný chodit do divadla, do kina, jak se z těch kulturních zážitků dá dlouho žít…a najednou zjišťuji, jak se lidem dá i to alternativní divadlo otevřít.
Nedávno jsem šel hrát představení na Fidlovačku a měl jsem pocit, že toho mám plný brejle. Měli jsme u nás doma na zámku už skoro půlrok ubytovaných 12 uprchlíků z Ukrajiny, spousta věcí se stala, fakt jsem jen šoural nohama a měl jsem pocit, že se na to jeviště ani nevyškrábu. Snad poprvé se mi do divadla fakt nechtělo jít hrát. Tenhle pocit jsem neznal. A najednou, další náhoda…jsem před divadlem potkal tři dámy, které tam už v šest hodin seděly a říkají: „Jééé dobrý den, můžeme se s vámi vyfotit? My jsme přijely z Krnova a pak jedeme zpátky, my jsme přijely jenom kvůli vám, jsme trochu utahaný po tý cestě, ale na Dánskou dívku se strašně těšíme, vy o ní na tom Instagramu tak krásně mluvíte, že jsme si vzaly volno a přijely jsme…“ Chvíli jsem si s nimi povídal, do divadla jely tyhle dámy ve středním věku poprvé od návštěvy Národního divadla na základní škole. Za mnou. Tak mě to dojalo, že jsem v sobě najednou našel ještě triliardu tun energie a ten večer hrál pro ně. Napsali mi pak na Instagram, že příště pojedou do Venuše na Kdo zabil mého otce a že divadlo je super.

Pověz nám o benefičním festivalu, který pořádáte na svém zámku v Osečanech. Kolikátý ročník letos probíhá a jak to celé vzniklo?
Letos máme 4. ročník. Na začátku byla poměrně velká ambice. Úplně prvotní cíl byl ten, že jsme si říkali, že na zámku, který jsme si pořídili, budeme v létě dělat divadelní festival a zisk půjde na transparentní účet zámku a z živého umění se bude náš zámek opravovat. Přišlo nám to jako hezký koloběh… A tak jsme začali.
První rok to bylo úplně na zelené louce, lidé si chodili čepovat vodu k nám do kuchyně a do toho chodili do naší koupelny na záchod, bylo to hodně rodinné. Mysleli jsme si, že přijde třeba 30 lidí a ono jich bylo 180. Nikdy jsem k sobě domů nepozval na domácí párty tolik lidí! Zjistili jsme, že další roky to nemůžeme dělat takhle na koleni.
A tak jsme se do toho pustili se vší vervou. A vzniknul festival, který letos čítá 22 divadelních večerů, už jsme letos přivítali skoro 5 000 diváků a je pořád plno. Jezdí za námi lidi z celé republiky. Sousedi si na nádvoří udělali divadelní bar, děti z vesnice řídí parkoviště, Fidlovačka nám půjčila praktikábly na divadelní jeviště, řemeslníci, co opravují zámek, nám ho pomáhají stavět, my s Matesem a naši kamarádi na nádvoří celé léto hrajeme a já vybírám repertoár.

Co bys chtěl závěrem vzkázat čtenářům, divadlu a světu?
Já na tyhle závěrečný mementa mouli moc nejsem. Jestli chce někdo něco vzkázat světu, ať za mnou přijde do divadla a já to obtisknu do nějaký další role. Nebo aspoň do rozhovoru.
.

Další rozhovory

Mám zdravý herecký nadhled
(rozhovor s: Nina Horáková, 2.9.2022)
Kašpar bude vždy moje srdcovka
(rozhovor s: Lenka Bočková, 12.8.2022)
Na pražskou misi vyrážíme s hororem i komedií
(rozhovor s: Michael Sodomka, 1.8.2022)
Beru věci takové, jaké jsou
(rozhovor s: Jan Hrušínský, 1.6.2022)
Byla jsem nejmladší ředitelkou divadla
(rozhovor s: Romana Goščíková, 5.4.2022)
Když se zrodila María, byl Bůh opilý
(rozhovor s: Nina Horáková, 30.3.2022)