MartinaN

Po skončení jsem nedokázala vůbec s nikým mluvit; jen se zavřít do sebe a svých myšlenek a prožitků...
Úchvatná inscenace o svobodě i nesvobodě. Je dechberoucí a srdcervoucí, a přitom tak moc duši hladící a uvnitř hřející.
Inscenace o naději i beznaději, o síle i slabosti, o něze i krutosti, o křehkosti i pevnosti, o jemnosti i drsnosti, o kráse i hnusu, o moci i bezmoci, o lásce i nenávisti, o spravedlnosti i bezpráví, o radosti i smutku, o pochopení i nepochopení, o úlevě i bolesti, o lítosti i bezlítostnosti, o dobru i zlu v nás všech a okolo nás všech.
Jedno z nejlepších spojení slova a tance, jaké jsem kdy viděla. Druhé Sólo pro tři.

Příběh o bratrech, kteří se snaží žít ve světě, kde se nemohou opřít o žádná pravidla, hranice a dokonce ani o svého otce, je v DISKu inscenován tak, že je nadčasový a třeskutě aktuální. Všichni herci podávají nadstandardní výkony a především mužská část souboru působí jako by jim jejich postavy byly psány na tělo. Ze zvrácenosti a prohnilosti otce Karamazova tak, jak ho brilantně ztvárňuje Pavel Čeněk Vaculík, běhá mráz po zádech.
Celou inscenaci podtrhuje působivá hudba, která ještě umocňuje sílu jejího vyznění.

Po prvních třech minutách vás Jan Fanta vtáhne do děje a už nepustí. Dýcháte s ní, prožíváte s ním radost, ale i bolest a hlavně... pláčete s ním. Protože prostě musíte... Protože jeho Johan je zcela pravdivý a uvěřitelný.
Inscenace, která se vám vryje do paměti, inscenace, ze které vás až mrazí, když cítíte to, co je prožíváno na jevišti, inscenace, která má hloubku. Jsem dojatá a děkuji!