Potlepa

75 %. Vlaštovka má zajímavý text a herecky je opravdu silná, ale tentokrát jsem měl problém s tempem i délkou. Scéna mi přišla bez nápadu, místy až kýčovitá, a paruka se šaty Jitku Čvančarovou zbytečně posouvají do polohy matrony. Nejvíc mě ale rušilo natahování hry za moment, který už působí jako pointa. Tady bych raději skončil, nebo nechal situaci otevřenou nebo vlastně v tomto případě uzavřenou a prostor divákově fantazii. Herecky velmi dobré, ale kratší Vlaštovce by to podle mě slušelo víc.

75 %. Chtěl jsem, aby se mi to líbilo víc. Dějiny násilí ve Švanďáku mě zasáhly přeci jen silněji. Přitom je tu spousta skvělých nápadů: Tomáš Dalecký chrlí text, herci přeskakují mezi rolemi, do toho živá kamera, projekce, vulgarita i agrese. Všechno funguje, jen je toho moc najednou, že se pozornost tříští a člověk si musí vybrat, čemu se na jevišti věnovat. Tu roztěkanost skoro symbolizovala i neposednost Tomáše Loužného sedícího pár míst ode mě. Náhoda? Jeho Dějiny násilí u mě vyhrály. Ale co mě hodně zasáhlo? Eva Salzmannová jako syrová ale i dojemná matka. A kamera jí neskutečně sedne. Až se divím, že před ní nedostává víc příležitostí.

55 %. Tohle se se mnou opravdu nepotkalo. Chápu, že pomalé tempo a zdánlivá nehybnost mají svůj záměr, ale na mě už to bylo jednoduše příliš. Na scéně se toho moc neodehrává, Magdaléna Sidonová je téměř neviditelná a já ji nedokázal ani pořádně vnímat. Což k postavě vlastně asi sedí, jenže celé se to nesmírně vleče a dvě hodiny jsou pak hodně znát. Některé obrazy mají atmosféru, ale jako celek mě inscenace nedokázala vtáhnout. Prostě další připomínka, že i divadelní vkus je ryze individuální. A tady se naše cesty evidentně dost rozešly.

90 %. Silný životní příběh Vlasty Kálalové-di Lotti mě v Rokoku dostal hlavně svým zpracováním. Režie Michala Dočekala mě i na malé scéně přenesla do Bagdádu. Skvěle fungují projekce, živá kamera i zmenšené modely. Působivý je hudební podkres Ivana Achera včetně orientálně laděného zpěvu. Beáta Kaňoková jako odhodlaná lékařka Vlasta (čekal bych alespoň širší nominaci na Thálii) skvěle střídá urputnost se zranitelností. Přesný je tentokrát i Tomáš Milostný coby její místní pomocník. Vlasta se přes všechna příkoří znovu a znovu zvedá. A právě když uvěříte, že ji nic nezlomí, přijde otázka: Opravdu ne?

85% - Chlípnice navazují na osvědčené spojení Kobr-Kern-Špinar z Homo 40 a znovu balancují mezi divadlem a stand-upem. Z první řady jsem byl dění opravdu nablízku a zapojení diváků tomu ještě pomohlo. Mně o trochu víc seděl Kobr; jeho humor, timing i způsob mluvy, Kern zase exceluje ve fyzické komice. Závěrečná scéna mě dostala natolik, že si pořád nejsem jistý, zda byla připravená, nebo spontánní. Daniela Špinar po The Black Rider znovu skvělá, tentokrát jako autorka adaptace i režisérka. Předsudky raději nechte doma a nechte se vtáhnout do téhle velmi vtipné a nemilosrdně přímočaré jízdy s dvěma "tetkami" z parku.

80%, viděno 11.1.2026. Autentický vhled do života výjimečné zpěvačky. Stejně jako Eva Olmerová nepodlehla tenkrát nátlaku STB, tak teď Bára Hrzánová nepodlehla rozdílnému pohledu na vedení divadla Viola pod novým managementem. Jak jsme se dozvěděli v úvodu z jejích nebo spíš zpěvaččiných úst, bylo to poslední představení ve Viole. Za mě se Bára Hrzánová opravdu věrně sžila s postavou. Co mě osobně rušilo, byly neustálé komentáře členů kapely k Eviným manýrám a zlozvykům. Vzhledem k tomu jsem se do takto rozkouskovaného představení a postavy Evy Olmerové nedokázal úplně vcítit. Ale zahrané přesně. A příště už v jiném báru....

Netradičně uchopené téma zneužívání chlapců, a to nejen ze strany církve. Začíná se překvapivě přímo v kostele, kde za zvuku sboru člověk prvních 20 minut rozjímá hlavně sám se sebou. Pak se diváci přesunou do sálu. Scéna vlastně žádná, jen stůl a dvě židle. A sešit a archy papírů, ze kterých dva herci po celou dobu čtou. Zní to nudně? Ale ono to mu je přesně naopak! Nikdy jsem nezažil tak procítěně odehrané čtení. Chvíli v sedě, chvíli v pohybu. Neskutečné! To, že je pan Lábus v projevu tak uvěřitelný, jsem věděl. Ale že Martin Dejdar nebude zaostávat ani o píď, na to bych si předem nevsadil. Husina mi běhala po zádech tam a zpět. 90%!

S touto inscenaci jsem se opravdu nepotkal a podle zívání sousedů ostatní taky moc nezaujala. Scéna jednoduchá a působivá, hudba zajímavá, ale zbytek se minul účinkem. Herci přehrávají, gestikulují jak pomatení, a to včetně i v jiných hrách skvělého M. Koeniga. Herci chvílemi koktají, chvílemi si něco šeptají, aby v zápětí po sobě začali řvát. Připadal jsem si spíše jak na zkoušce. Nejlépe by to asi shrnul citát z jednoho českého filmu. "Možná tím chtěl režisér něco vyjádřit." "To těžko...." I když bych v tomto případě radši použil. "Co nás stály lístky?" "Nic." "Ještě že tak." Lístky jsme zaplatili a v půlce odešli. Ale i o tom je divadlo.

95% Jeden z nejsilnějších hereckých zážitků z posledních let. Pomalý a téměř nenápadný rozjezd. Z počátku netušíte, v jaké drama se hra postupně vyvine. Na konci úplný divadelní "masakr", kdy sotva dýcháte. Značně pokašlávající a vrtící se publikum rázem ztichlo a hltali jsme každé slovo a pohyb obou aktérů. Emoce s Vámi cloumají, tu chápete pohnutky jedné postavy, tu se snažíte vcítit do té druhé a za chvíli začínáte pochybovat i o tom, co je to vlastně spravedlnost a jestli lze někdy plně odpustit. Viděl jsem dvakrát a oba herci prostě skvělí. Finger civilní, Rimský více teatrální, což ale postavě rádoby sebevědomého dirigenta příslušelo.

85% Nedokázal jsem si představit, jak T. Dianiška uchopí román psaný jako kroniku o útrapách, nástrahách, ale i milostných a dost často hodně erotických vzplanutích. Redukce postav byla zjevná, z Pravomila například udělala věrného milence jedné osudové dívky. Erotické scény, kterými je román protkán, byly vyškrtnuty, snad aby bylo přístupné i mladším. Jinak ale zvládnuto režijně i herecky bravurně. Herci tak dobří, že nikdo nevybočoval a nebo pak téměř všichni (Pavel Neškudla, Jan Sklenář, Tomáš Turek, Magdalena Zímová, pro mě překvapení - Samuel Toman). Scéna byť téměř neměnná, tak skvěle vymyšlená. Dokonalé nasvícení a geniální hudba.

Geniální!!!

Vše prostě funguje. Od úvodní scény, kdy jsem si myslel, že jsem se ocitl na historizujícím velkofilmu a la Království nebeské, přes groteskní prvky s "candid" smíchem V. Buriana, absolutní nasazení a to i fyzické VŠECH herců (zejména patrné ve scénách z ústavu), po dojemné chvíle ze života Franty. Hudba I. Achera pro mě ještě silnější než v AinA a v R.J. a tmě. Spolu s útržky z knihy Frantíka namluvenými geniálním J. Hartlem vyvolala první "kožní orgasmus":-) J. Albrecht jede jak buldozer. Pokud T. Dianiška sní o takovýchto věcech, když spí, už se těším na Anthropoid. Je zaděláno na kultovku.

Z mého pohledu velmi reálně popsané téma zmatku ve vlastní orientaci a pocitech. Zároveň je v inscenaci silně zastoupeno téma manipulace a citového vydírání okolím. Minimalistická scéna napomáhá soustředit se pouze na dialogy a monology. Velmi dobře sehraní herci (hodnocení po první repríze), Daniel Krejčík v roli naprosto bezchybný. Víc nemá smysl prozrazovat.