Prokop Dveře

Vidět na Šaldově šňůře během jednoho dne na jednom jevišti Romea a Julii a West Side Story bylo výjimečné. Dvě adaptace téhož příběhu, každá jiným jazykem, jinou formou, ale se stejnou emocí v jádru. Silný zážitek, který umožnil srovnávat, propojovat a znovu si uvědomit, jak nadčasové je téma lásky, která vzdoruje světu kolem. Díky za tuhle dramaturgickou odvahu a výjimečný divadelní den.

Vidět na Šaldově šňůře během jednoho dne na jednom jevišti Romea a Julii a West Side Story bylo výjimečné. Dvě adaptace téhož příběhu, každá jiným jazykem, jinou formou, ale se stejnou emocí v jádru. Silný zážitek, který umožnil srovnávat, propojovat a znovu si uvědomit, jak nadčasové je téma lásky, která vzdoruje světu kolem. Díky za tuhle dramaturgickou odvahu a výjimečný divadelní den.

Silná forma, silný obsah. Čermákova stylizace inscenaci sedí, je vizuálně výrazná, energická, má tah. Vulgární jazyk sem zapadá, působí přirozeně. Užíval jsem si napětí mezi postavami.

Divadelní verze Musíme si pomáhat se drží filmové předlohy velmi těsně, téměř doslovně. To jí ale nijak neubírá na působivosti. Scénář je natolik pevně vystavěný, že i bez zásahů a výraznější stylizace dokáže na jevišti fungovat s plnou silou. Prolínající se osudy postav, gradace napětí i jemná rovina humoru a lidskosti dělají z inscenace silný zážitek. Režie Petra Svojtky nechává prostor hercům a jejich přirozenému projevu. Ústřední trojice nese hlavní dramatickou váhu s jistotou a souhrou, která udržuje pozornost po celou dobu. Poctivá a herecky zdatná adaptace.

Opavský Macbeth v režii Vladimíra Morávka je temnou, snovou inscenací, v níž se realita mísí s halucinacemi a šílenství prostupuje celý jevištní prostor. Dušan Urban podává silný výkon jako Macbeth, který se z váhavého muže mění v paranoidního tyrana, zatímco Hana Vaňková vytváří sugestivní portrét Lady Macbeth zmítané vinou. Výrazné jsou i démonicky pojaté čarodějnice. Scénografie Reného von Ludowitze zapojuje celý prostor divadla a umocňuje pocit všudypřítomného zla. Inscenace nabízí intenzivní psychologický zážitek, který se divákovi dlouho vryje do paměti.

Opavská inscenace Lov na losa potvrzuje životnost absurdní hry Michała Walczaka, ale zůstává rozkročená mezi groteskou a hlubší výpovědí. Režisér Jiří Seydler zachovává přepjatě komediální tón, který však místy naráží na kolísavé tempo a mechanické využití vulgarit. Minimalistická bílá scénografie vytváří zajímavý kontrast s narůstajícím chaosem a násilím. Herecké výkony jsou nevyrovnané ? vedle výrazných momentů chybí pevnější dramaturgický tah. Inscenace otevírá aktuální témata viny a přetvářky, ale zůstává spíše u jejich konstatování než skutečné rezonance.