Z tiskových konferencí

Kainar – Kainar; Borna – Hanuš
vydáno: 21.11.2012
Divadlo v Dlouhé si první premiéru sezony nechalo až na konec listopadu. Důvodem je snad konečně poslední fáze rekonstrukce budovy, která se prostor divadla sice netýká, ale přesto mu znemožnila během prvních měsíců této sezony provoz v domácím prostředí. Za bariérou stavební techniky, složeného materiálu a nezbytnou dávkou špíny čeká na věrné diváky nová komorní inscenace Kabaret Kainar – Kainar aneb Pár dobrejch fláků od Pepíka Kainara. Jak podle názvu asi již tušíte, projekt navazuje na tradici malých a divácky velmi oblíbených kabaretů uváděných ve foyer divadla. Tento je v pořadí již čtvrtým! (Připomeňme, že prvním v Dlouhé byl Kabaret Richard Weiner - jakožto obnovené uvedení původně ještě dejvické inscenace Rovnováha), druhým Kabaret Vian-Cami a třetím Kabaret Prévert-Bulis.) Hrát se opět bude jen pro šedesát diváků, takže čekejte hodně komorní, zkrátka exklusivní záležitost... Sehnat vstupenky bude sice obtížnější, ale ne nemožné!

Režie se ujal Jan Borna a jak jsme v posledních letech zvyklí, vzal si k ruce pomocníka, herce a režiséra Miroslava Hanuše. Proč se Divadlo v Dlouhé znovu vrací k formě kabaretů? „Už nám dojely ty starý, přeci jen hráli jsme je deset let, a už to bylo neúnosný,“ říká Jan Borna. „Také jsme zestárli, a proto jsme se rozhodli po těch řachandách udělat něco poetickýho. A koho jiného si vybrat než právě Josefa Kainara.“ (Později ale tvůrci přiznali, že nejprve uvažovali o jiných českých velikánech, ale po různých antagonistických pnutích dospěli ke Kainarovi.)

„Celý život mám rád poezii a hledal jsem, jestli by se nadala udělat jako kabaret,“ pokračuje Jan Borna. „Protože vždycky to tak cejtim, že ty básně jsou jako čísla. Kabaretní. A tak jsme se rozhodli sestavit scénář, ve kterém je na roveň postavena poezie, písně a dramatická tvorba. Šanson střídá báseň a tu zase divadelní vsuvka. Vznikla nám taková koláž, se kterou nám hodně pomáhala dramaturgyně Ilona Smejkalová.“

Jan Borna
režisér Jan Borna


Všude je na pozici scénáristy uváděn Jan Borna, ale jak to bylo doopravdy? „Kdyby to bylo ve filmu, tak já jsem námět a scénář jsme pak všichni tři,“ uvádí informaci na pravou míru zřejmě nejskromnější režisér v celém vesmíru. Zdráhá se přiznat si větší podíl zásluh: „Mirek Hanuš je ten, kdo to všechno oddře, protože já na zkouškách jen sedím a divně se tvářím. Víc než režisér jsem spíš takový sedící supervizor.“
„Já řeknu, že herec má přijít zleva, Honza Borna se zamyslí a řekne, že má přijít zprava (a obvykle má pravdu). Tak vypadá naše společné režírování,“ s nadsázkou komentuje spolupráci Miroslav Hanuš. „Faktem ale je, že na základě dialogu a hledání se zpravidla dobereme toho optimálního, zkrátka dobrého řešení...“

Na rozdíl od předchozích kabaretů se název tohoto neskládá ze dvou jmen různým umělců. Jan Borna vysvětluje: „Kainar – Kainar je to proto, že dosud jsme měli vždy dvojice básník – muzikant, například Vian-Cami, Prévert-Bulis, ale tady máme básníka a muzikanta v jedné osobě.“ K tomu Ilona Smejkalová s úsměvem jazykozpytce poznamenává, že odborníci na gramatiku si mohou všimnout, že se změnil i znak mezi jmény z dlouhé pomlčky na spojovník.

„Dělal totiž úplně všechno: psal básně, skládal písničky, hrál na kytaru, psal i divadelní hry,“ vypočítává Jan Borna. Vedle toho Kainar ale měl velmi pohnutý osud. Jako většina umělců ani on si nerozuměl s tehdejším komunistickým režimem, přesto byl okolnostmi donucen napsat i sbírky budovatelských básní. „Tuto část jeho života jsme záměrně vypustili a rozhodli jsme se věnovat téměř výhradně básním z jeho posledních sbírek, nejvíce tedy z „Lazar a píseň“ a z „Moje blues“. Řekli jsme si: pojďme se setkat s tím krásným, co po něm zbylo, a nechtějme analyzovat ten smutný život a blbou dobu.“

O Divadle v Dlouhé je známo, že disponuje hudebně velmi nadaným souborem. Kromě profesionálního muzikanta Milana Potočka má řadu herců, kteří ovládají nepřeberné množství hudebních nástrojů a navíc jim nechybí ochota učit se novým věcem. „Ta hudba je opravdu moc těžká, asi nejtěžší, co jsme kdy dělali,“ poznamenává Jan Borna. „Už jsme dělali všechno možný. Šansony, country, první republiku, ale na jazz jsme si nikdy netroufli. A to, že jsme si troufli tentokrát, je jen díky Milanovi Potočkovi, protože to je skutečný jazzman, který tu hudbu cítí a dokáže ji i předat.“

Ani malý kabaret se neobejde bez kulis a kostýmů. „Scénu dělal Jarda Milfajt, náš starý známý spolupracovník, tentokrát jsme klíč k ní hledali mnohem déle. Nechtěli jsme, aby to byl takový ten kabaret francouzského typu, jako ty před tím, spíš jsme hledali takové typicky české prostředí. Ale to bych nerad prozrazoval...,“ chytá se za ústa Jan Borna. Garderoby se ujala Katarína Hollá. „Původně jsme mysleli, že to bude taková drobná práce, a nakonec máme 72 různých kostýmů!“ Nedílnou součástí inscenace jsou i loutky. „Stavíme je na rovnocennou úroveň jako herce. Navíc většina našich herců jsou původně loutkáři, i když na to už možná zapomněli,“ směje se Jan Borna.

Ilona Smejkalová nakonec shrnuje, co všechno uvidíme a především uslyšíme: „Básně jsme si vzali především z posledních jeho sbírek. Písně jsme vybrali jak ty původní od Kainara, tak i například původní americké šlágry, které on přetextoval, ale nezapomněli jsme ani na písně, které jsou zhudebněním původních Kainarových básní. Celým kabaretem navíc prostupují ukázky ze hry Ubu se vrací. Ty mají trošku takový kazivý charakter, ale nechceme úplně prozrazovat, jakým způsobem se projeví.“

Miroslav Hanuš se podílí nejen na režii, ale v inscenaci také účinkuje, jako takový průvodce, chcete-li, kabaretiér. „Taky tam obsluhuju, takže za jízdy je povolena konzumace. Máme klasicky rum, červenou limonádu a dršťkovou polívku. Ta ale zpravidla hned na začátku dojde.“ Tím zároveň prozradil to, co se Jan Borna snažil utajit.

Daniela Šálková, Miroslav Hanuš
ředitelka Divadla v Dlouhé Daniela Šálková a Miroslav Hanuš


Miroslav Hanuš také zmínil důležitou úlohu generální zkoušky, není tajemstvím, že Divadlo v Dlouhé, veřejné generálky zařazuje málokdy. „Vždy se o tom vedou dlouhé diskuze, jestli už můžeme diváky na generálku vpustit, ale tentokrát jsme se rozhodli, že ano. Protože při recitaci potřebujete mluvit do plného sálu, a na zkouškách mluvíme jen do zdi. To je v některých chvílích vyloženě brzda. Takže radši to riskneme i s tím, že se generálka nepovede, hlavně že ty básničky budeme konečně někomu říkat!“

Na závěr Jan Borna dodává: „Jde o luxusní inscenaci. Díky paní ředitelce, které tímto děkuji, můžeme v divadle s kapacitou 2500 diváků“„jen 450“ opravuje ředitelka Daniela Šálková – „uvádět inscenaci pro šedesát lidí.“


Ale nesmíme zapomenout ani na další listopadovou událost z Dlouhé. Na konci měsíce bude probíhat už čtvrtý ročník festivalu 13+, zaměřený, jak už z názvu vyplývá, na náctileté publikum. Karola Štěpánová, která festival tradičně dramaturguje, o něm říká: „Začali jsme ho pořádat, když jsme zjistili, že na náš známější festival, Dítě v Dlouhé, který už má za sebou mnoho ročníků, se nám tlačí inscenace vhodnější spíše pro děti starší a náctileté. Navíc jsme zjistili, že mimo Prahu se hned několik divadel věnuje tvorbě pro tuto věkovou kategorii, dělají velmi dobré divadlo, a tak je vždy s radostí pozveme právě na tento náš druhý festival, který pořádáme v Divadle v Dlouhé obvykle na podzim.“ Letos čeká mladé diváky Klicperovo divadlo z Hradce Králové s Figarovou svatbou ve svérázném nastudování Davida Drábka nebo Zkrocení zlé ženy od ostravských Bezručů. Tato inscenace možná zaujme už jen tím, že v ní hrají pouze muži. Vaší pozornosti by nemělo uniknout ani Divadlo Športniky, svérázný česko-slovinský soubor.

-ff-
[foto: Michal Novák]