Z tiskových konferencí

Ani pandemická situace a zavření divadel nezabránilo Ypsilonce v nazkoušení nové inscenace Národní tragédie aneb překrásný nadhasič pražský, jejíž dubnová premiéra byla zrušena, přesto, jak to bylo možné, se zkoušelo dál, takže mohlo dojít alespoň k předpremiéře 2. července, kterou Ypsilonka symbolicky (víceméně domácky) ukončila sezónu minulou 2019/2020 a konečně premiérami 10. a 14. září ve velkém sále divadla nadějně zahajuje sezónu novou 2020/2021.

„Přestože se na jaře vše zastavilo, my jsme si udělali předpremiéru. Zastavili jsme se jen na dva týdny. Diváci se nevrací do divadla, které bylo zakonzervováno a jenom teď vydezinfikováno. Celou dobu se zde zkoušelo, nebo natáčelo,“ ohlíží se za jarní situací scénograf Ondřej Zicha. (Připomeňme tímto úspěšný online cyklus pro děti nazvaný Škola Ypsilon.)

na tiskovém setkání v Café Ypsilon
na tiskovém setkání v Café Ypsilon


Zařadit do ypsilonského dramaturgického plánu divadelní hříčku Ivy Peřinové na téma vyhoření Národního divadla, vpravdě komedii na pozadí tragédie, prý Jana Schmida napadlo (možná už v předtuše současné celospolečenské krize) po přečtení diváckého dopisu, napsaného po zhlédnutí inscenace Spálená 16, která v časových skocích kaleidoskopicky a mnohdy nečekaně až objevně odkrývá genius loci domu a ulice, kde divadlo sídlí, včetně významů a hodnot, jež rychlému a většinou i povrchnímu dnešku zpravidla unikají. Divačka se v dopise zamýšlela nad devalvací hodnot a že se není čeho chytit, nad nesoustředěností, neschopností se domlouvat, natož koncepčně myslet.

Režie „Národní tragédie“ se ujal - ve Studiu Ypsilon již podruhé hostující - Peter Oravec, výpravy Ondřej Zicha a hudební adaptace Miroslav Kořínek a Dominik Renč. Vedle kmenových herců Jiřiny Vackové, Martina Bohadla, Lumíry Přichystalové, Martina Janouše, Kryštofa Mendeho, Lenky Loubalové, Renaty Rychlé, Miroslava Novotného, Jana Večeři, Veroniky Soumarové, Jana Bradáče a Dominika Renče si v Ypsilonce opět zahraje také Václav Helšus, dříve člen souboru v době ještě libereckého působení Ypsilonky.

Jan Schmid
Jan Schmid


„Mám tu čest pracovat v Ypsilonce podruhé a hledání titulu či tématu nebylo úplně hladké. Až na konci prosince se úvahy stočily k textu hry Ivy Peřinové a našli jsme i způsob, jak by se k této „pražské báchorce“, která vedle sebe staví kopec historické pravdy a možná ještě větší kopec mýtů, dalo přistupovat,“ říká režisér Petr Oravec. „Samozřejmě jsem vnitřně bojoval se základní otázkou: zdali hru o Češích a české povaze má režírovat Slovák. Byl jsem ubezpečen, že právě proto a že tak je to dobře.“ (smích)

Slyšíme-li jméno loutkoherečky, dramaturgyně a v neposlední řadě dramatičky Ivy Peřinové (1944-2009), nejspíše si každý vybaví řadu okouzlujících inscenací loutkového divadla. Odpověď na otázku, zdali v nové ypsilonské inscenaci tedy nebudou chybět loutky, zní: nebudou. Ale aby nebyla mýlka: „loutková hra o národním neštěstí“ Krásný nadhasič ještě před tím, než byla uvedena v libereckém Naivním divadle (2005), byla původně hrou rozhlasovou.

Příběh je inspirován skutečnou událostí – požárem Národního divadla. Tragédie! Co čert nechce, vznikla z toho znamenitá komedie, ve které se zřetelně zrcadlí i česká povaha. Zároveň hodně muziky! Hravě ironický příběh, který propojuje historická fakta a dobové souvislosti s fiktivním lidským osudem, s radostmi i strastmi, jež mladý, pohledný a odvážný hasič Čeněk zažívá v průběhu let stavby Národního divadla. Jímavě rozverný příběh o hrdinovi, kterého si historie připomíná jako toho, jehož vlastní pohřeb, pořádaný za účasti hasičských sborů právě v den vznětí Národního divadla, tj. 12. srpna 1881, se stane příčinou fatálního zpoždění pražských hasičů, pročež „Národní“, ovšem i shodou dalších nepříznivostí, lehne popelem.

Jak píše v programu ke hře Jan Schmid: „Zajímavé, že se o tom, co nás potkalo – vyhoření Národního divadla – hodně mluvilo, psaly o tom všechny noviny, až událost začala nabírat i jiné obrátky, a protože byla záležitostí všech, celého národa, stala se i komedií, kterou můžeme chápat i jako projev v dějinách vzácného sjednocení.“

Peter Oravec, Jiřina Vacková, Martin Bohadlo
Peter Oravec, Jiřina Vacková, Martin Bohadlo


„Mně to připadá, jako bychom nevystupovali jen do nové sezony, ale vstupovali před velice záludné momenty, které se možná budou obtížně překonávat. Na vztahy věcí to hodí jinakost v každém případě. Doba nás nutí dívat se na věci jinak a když nepřijdeme na to, jak z toho ven, tak jsme hlupáci. Budeme muset asi revidovat, co si o věcech myslíme, protože většinou si myslíme, že o věcech všechno víme, přitom my to víme ne dokonale, nebo úplně chybně. Musíme se vyvarovat zafixovanosti,“ nabádá Jan Schmid.

„Tou naší ulicí (inscenací Spálená 16) začala nová etapa Ypsilonky, divadlo vzájemnosti, které se dotýká ducha místa, proměn času, historie naší povahy v jejím setrvalém mentálním nastavení. Už v době kolem premiéry Spálené 16 jsme cítili, že musí nastat vzájemnost, protože různé předzvěsti zlomu byly ve vzduchu a možná jsme to i věděli, ačkoli nevěděli jsme nic o příčinách nebo možných důsledcích. Než nám doba ten zmatek tady skutečně udělala. Dříve, než asi kdo čekal. Jenže ti jiní lidé už tu byli a teď jich je ještě víc, zvyky, co byly, najednou neplatí, lidi se chovají tu hůř, anebo také líp. Určitě se chovají jinak. V indikaci posunů nemusíme chodit daleko: my si už nějaký čas všímali toho, že diváci se smějí na jiných místech než před tím. A nebo úplně stačí poslouchat hovory v hospodě, jsou jiné. Něco nám naznačuje, že než uměle nastavenými zákonitostmi je pořád nejlepší řídit se těmi přírodními, a proto jsme u nás v divadle nechali zaměstnat zahradníka…“
„Zde!,“ hlásí se Ondřej Zicha.
„…neboť na divadlo je dobré se dívat jako na pěstovanou ušlechtilou zahradu,“ zakončil Jan Schmid.

„Hlavním pěstitelem je ale stále Jan Schmid. My máme v naší zahradě velice legendární stromy, pamatující 60. léta, ale i mladé až úplně ty nejmladší výhonky. Musíme hnojit, občas i něco pohnojit, aby vznikly takové skvělé věci, jako třeba byla Spálená 16, nebo jako bude naše Národní tragédie,“ doufá Ondřej Zicha.

„Společný jmenovatel těchto dvou inscenací je v otázkách, které si klademe a ke kterým bychom se měli vracet, abychom se sami v sobě vyznali. Budete vždy chytřejší, když budete takto přemýšlet, to platí pro jakýkoli obor,“ dodal Jan Schmid.

Hra o překrásném pražském nadhasiči se pohybuje někde na tenké linii mezi tragédií a komedií. Podobnost s naší situací nechť každý vyhodnotí sám. Přestože průvodce hrou (Principalle v podání Jiřiny Vackové) zprostředkuje divákům faktografická data, celou dobu vám bude jasné, že jenom o fakta nejde. Co se děje v pozadí, je totiž úplně jiná věc. Vzniká tak polemika (o nás).

Také Ypsilonka v nynější situaci cítí prodejní strach, ale není to tragédie. Dokonce některá představení jsou zcela vyprodaná. Jenom se zcela proměnily návyky lidí, nakupují vstupenky spíš na poslední chvíli, mění se strategie nákupu. Dlouhodobé předprodeje by teď ani nemusely být. Rozhodování je zkrátka ovlivněno momentální situací. O řediteli Studia Ypsilon Janu Schmidovi je známo, že nikdy nechtěl sestavovat program na 3-4 měsíce dopředu, „protože divadlo má hrát podle toho, jaká ta doba zrovna teď je.“

.....
foto: Michal Novák