Z tiskových konferencí

Divadlo Ungelt uvede českou premiéru inscenace hry amerického dramatika Roberta Caisleyho Lucky me (v českém překladu pod názvem To mám ale kliku). O čem pojednává? Čtyřicetileté Sáře se nic nedaří. Vůbec nic. Naštěstí si ale na své neštěstí už zvykla. A zvykla si i na to, že kvůli němu nemůže mít jiný vztah než se svým majetnickým otcem. Dokud se neobjeví muž, který se rozhodne kletbu zlomit…

„Zkušený dramatik, původem z Anglie, a univerzitní profesor tvůrčího psaní Robert Caisley byl pro mě velký objev. Když jsem před rokem četl jeho zábavné inteligentní hry, divil jsem se, že ho evropská jeviště ještě skoro vůbec neznají. Divil jsem se taky, že žádná jeho hra ani nebyla přeložena do češtiny. A tak jsme jednu přeložit nechali. Mám radost, že to bude právě Ungelt, který českému publiku vůbec poprvé tohoto zkušeného autora představí,“ říká umělecký šéf Divadla Ungelt Pavel Ondruch.

Divadlo Ungelt tak pokračuje v nastolené linii, že co premiéra, to česká premiéra. Zaujetí Pavla Ondrucha pro vyhledávání her je skutečně silné. A Robert Caisley ho překvapil ještě v jiném směru. „Je nesmírně komunikativní, dopisujeme si. Velice se zajímá o to, jak zkoušíme, jak to bude vypadat. Poctilo ho, že v zemi Václava Havla a Milana Kundery bude uvedena jeho hra. Je aktivní i na sociálních sítích, kde už se stačil pochlubit, že jeho hra se bude hrát v Praze.
Ale hlavně: Poslal jsem mu několik otázek, abychom měli něco do programu. Požádal jsem ho, aby si vybral ty otázky, které ho inspirují k nějaké odpovědi. Jenže on se rozpovídal tak, že máme materiál na knihu. (smích)“
Část rozhovoru bude zveřejněna v programu k inscenaci.

na tiskovém setkání v klubu Divadla Ungelt: Pavel Ondruch, Klára Sedláčková-Oltová, Janusz Klimsza, Milan Hein

„Robert Caisley většinu mladých let strávil psaním pro publikum, kterému v Americe říkají „Young Adult“, a psaním pro univerzitní soubory. Na dramatiku pro dospělé se začal zaměřovat až později. Prorazil trilogií her o štěstí, smůle a štědrosti,“ přiblížil Pavel Ondruch. „Vybrali jsme si tu o smůle…, o níž si osobně myslím, že je to jeho nejlepší hra. Autora zajímala otázka, proč někdo má štěstí a neustále působí, že se narodil pod šťastnou hvězdou. A proč naopak někdo jiný má neustále smůlu. Takové otázky mu stačí k tomu, aby téma rozvinul v divadelní hře. Robert Caisley je autor mimořádné erudice, umí vytvořit pečlivou strukturu, dialogy mají šmrnc a co je důležité, má to hlavu a patu. Vedle toho jeho hry nemají monstrózní obsazení, takže pro Ungelt jsou naprosto ideální.“

Inscenace vzniká pod režijním vedením Janusze Klimszi, jenž v Ungeltu už pomalu zdomácněl. Nejvíce se do jeho historie zapsal svými Deštivými dny s Richardem Krajčem a Davidem Švehlíkem, která už překročila dvoustou reprízu. Nejnovější spolupráce je už čtvrtá v pořadí.

Ladislav Hampl, Klára Sedláčková-Oltová

Do inscenace byli obsazeni bard František Němec a spolu s ním Klára Sedláčková-Oltová a Ladislav Hampl – v rolích, které předpokládají už poměrně velkou hereckou zkušenost. Doplní je Zdeněk Dušek v alternaci s Jindřichem Hrdým. „O postavě Lea, kterou hraje František Němec, vám říkat nic nebudu, protože bych mohl něco neuváženě prozradit a zkrátka to musíte vidět,“ usmívá se Pavel Ondruch.

Podmínka režiséra byla, aby roli Sáry Fineové ztvárnila Klára Sedláčková-Oltová. Ta vzpomíná: „Potkali jsme se před deseti lety při práci na Hrdinovi západu v Divadle v Dlouhé…“ („…před patnácti,“ opravuje Janusz Klimsza) „…a kromě toho máme společné známé, tak jsem ráda, že jsem byla podmínka,“ dokončila větu Klára Sedláčková-Oltová, a pak se naoko těžce smiřuje s faktem, že to utíká nějak rychleji a již patří mezi zkušené a ostřílené herečky.

Co ke hře uvedl režisér Janusz Klimsza? „Nechci nic říkat, nemám to rád, hlavně nesnáším média. Ale jedno řeknu: smekám před Divadlem Ungelt za to, že neváhá hledat a objevovat nové, zajímavé hry a že uvádí nekomerční tituly, což je ve světě soukromých divadel nebývalé,“ prohlásil respektovaný režisér. „(…) No, dobře, něco řeknu, hra Lucky me je fakt pěkná a patřím k těm, kteří se diví, proč její autor není u nás uváděn. Stejně jako třeba Will Eno. Zůstáváme spíše kolonií německého divadla nebo se tady dokola sekají dramatizace románů. Většinou s blbým výsledkem. Proč, když je tolik skvostných her, i pro komorní obsazení, a my to nehrajem.“

Na otázku, jestli bude na jevišti legrace, Janusz Klimsza rezolutně odpovídá: „Ne! Je to smutný, protože se tam některý věci řeknou nahlas. Když je něco smutný, může to vlastně být i docela směšná prda, v žádném případě však ne prvoplánová. Víte, v tom nejsoučasnějším anglosaském dramatu mě serou vynikající dramatici, jako třeba Tracy Leets nebo Sam Shepard, kteří začali teď psát s pocitem, že musí být politicky korektní. Byli skvělí, když pojmenovávali věci tak, jak jsou. Podle mě naprosto selhali. Toto naštěstí není případ dramatiků, jako jsou WIll Eno, Neil LaBute nebo právě Robert Caisley, kteří to v sobě nemají…“

S roztomilým detailem se hlásí Pavel Ondruch: „Přesně o tomhle jsem si s panem Caisleym také psal. On si myslí to samé. Podle něj v současné době je ve Spojených státech vyvíjen obrovský tlak (nejen) na dramatiky, aby psali „korektně“. Caisley se nad tím strašně rozčiluje a říká: pokud přestaneme zvát do divadla své nepřátele, tím divadlo umře.“

„Dramatici, kteří se z ničeho neposrali a odolávají mainstreamovým tlakům, jsou ti nejlepší. Jednoduché. Tečka.“ dodal Janusz Klimsza.

Debata se stáčela i dalšími směry, ale neměla by zaniknout následující informace: V roce 2020 oslaví Divadlo Ungelt čtvrtstoletí své existence. „Žijeme už ve znamení blížících se oslav. Bylo to v roce 1995, kdy divadlo slavnostně otevřel pan Miloš Kopecký. K výročí se pokouším sepsat knihu, už mám i nakladatele. Česká televize připravuje dokument o našem divadle a výročí si připomeneme i dalšími způsoby nebo akcemi. Buďte u toho s námi,“ těší se ředitel divadla Milan Hein.

.....
foto: Michal Novák