Z tiskových konferencí

Snad žádný muzikál pocházející ze zemí s Českem zeměpisně sousedících u nás nezdomácněl tolik, jako dílo libretisty Ernesta Brylla a skladatelky Katarzyny Gärtnerové Na skle malované. Od doby, co se v roce 1972 odehrála v brněnském Státním divadle (tehdy pod názvem Zbojníci a žandáři) jeho úspěšná česká premiéra, hra opustila česká jeviště jen v 80. letech, kdy se Ernest Bryll ocitl pro své politické názory v nemilosti mocných. Pak však tento titul zažil nevídaný comeback, který (zdá se) s nástupem nového milénia jen zesílil. Jedním z nesporných impulsů pro to byl i nový překlad textu pořízený Jaromírem Nohavicou, který z hlavního hrdiny Jánošíka učinil Janíka a celý příběh lokalizoval do českých Beskyd s výrazným využitím lašského a valašského nářečí.

Asi nejúspěšnější představení Na skle malované se ovšem odehrálo na Slovensku, kde věhlasná inscenace Slovenského národního divadla v režii Karola Zachara s Michalem Dočolomanským coby Jánošíkem dosáhla téměř 650 repríz a hrála se od roku 1974 více jak dvacet pět let, byť s přestávkami.

Způsob, jakým Bryll nahlédl na slovensko–polský mýtus o Juraji Jánošíkovi (který v mnohém přesáhl skutečná fakta reálného zbojníkova osudu), je nám v čemsi stále blízký. Polský libretista se v mnohém nezakrytě inspiroval naivní divadelností lidového divadla, vnesl do hry jeho tradiční postavy – Anděla, Čerta a Smrt, vedoucí průběžný spor o moc nad Jánošíkovým osudem, i dvojici vypravěčů. Zachoval také epický charakter – muzikál je vlastně kolektivní „rekonstrukcí“ uzlových bodů Jánošíkova příběhu.

Druhou silnou devízou Jánošíka je samozřejmě hudba. Katarzyna Gärtnerova vyšla z polské lidové melodiky, ale vytvořila z ní řadu působivých songů jazzrockového ražení. Nová inscenace Městského divadla Brno se právě k této „bigbítové“ verzi vrací. Zcela nový je i překlad Jana Šotkovského. Inscenace se stane režijním debutem úspěšného a populárního herce MdB Stanislava Slováka.

„Známá muzikálová balada Na skle malované je jakýmsi rodinným stříbrem slovanského divadla, stejně jako muzikál Cikáni jdou do nebe, který také máme na repertoáru. O uvedení Jánošíka jsme usilovali již delší dobu. Přiznáváme, že lezeme do zelí Loutkovému divadlu Radost, které tento titul má na repertoáru. Ne snad že bychom si chtěli Jánošíka přivlastnit právem silnějšího, o všem jsme vedli debaty s ředitelem Radosti Vlastimilem Peškou a shodli jsme se na tom, že dvojí uvádění, a to z logiky věci ve zcela odlišných podobách, by mohlo obohatit brněnský divadelní život a možná vzájemně inspirovat diváky, tedy vytvořit zajímavou konstelaci pro uvádění v Radosti i u nás. Plánujeme například společný den „Malované na skle“, tedy uvedení obou inscenací po sobě,“ sdělil ředitel MdB Stanislav Moša.

Na adresu herce a již i režiséra Stanislava Slováka se pak od Stanislava Moši snesl příval pochvalných slov za dosavadní role v MdB (v inscenacích Kolčava, Babylon, Máj...), i vzpomínka na to, jak jej před patnácti lety přijímal na obor muzikálového herectví na JAMU a jak ho před pár lety přemluvil ještě ke studiu režie. „Disponuje takovými schopnostmi, že jsem rád, že padla volba právě na něj. Počítáme s ním jako režisérem i pro další inscenace,“ dodal Moša.

„Divadelní dítě“ Stanislav Slovák děkuje za milá slova a raději řeč přivádí zpět k nové inscenaci: „Na uvedení Jánošíka jsme se domluvili již v minulém roce, přišel jsem s tímto nápadem, neboť jsem zkrátka zamilovaný jak do tématu, tak hudby, která v té původní verzi užívá bigbeatových aranží. Nezaznamenal jsem, že by se snad někde tato původní jazzrocková verze hrála. Ke našemu nastudování mohu sdělit, že jsme si dovolili nesáhnout po velmi zdařilém Nohavicově přebásnění, ale pořídili jsme si nový a vlastní překlad. (Jan Šotkovský totiž skvěle ovládá mj. i polštinu.) Scénu připravuje Jaroslav Milfajt, který jeviště Městského divadla Brno zná dokonale. A že se vracíme k původním aranžím – rockový kabát Jánošíkovi zkrátka sluší.“

„No, když jsem tedy už byl osloven, tak jsem to přeložil,“ reaguje překladatel a dramaturg Jan Šotkovský. „Ukazuje to samozřejmě na silně hazardérskou povahu Stano Slováka, neboť jsme se vůbec neznali. První dávný překlad nám v každém případě přišel už poměrně zastaralý i jednoduše „popový“, a proto nevhodný, u Nohavici má vše lokální charakter, my Jánošíka vracíme na Fatru, resp. obecně pod Tatry.“

Jedním z inspiračních zdrojů pro inscenaci, jak uvádí Stanislav Slovák, je i stálá výstava ve Slovenské národní galerii s tematikou slovenských mýtů. „Staré fotografie nebo obrazy mě na výstavě uhranuly. A všem ji doporučuji zhlédnout, budete-li mít cestu do Bratislavy,“ říká mladý režisér. „Ano, Jánošík je legenda, je to mýtus. Byl – nebyl? Všichni ho milují. Dostáváme se tak do poměrně nevděčné pozice, jak tuto postavu prezentovat před diváky. Máme ho demytizovat? Má odpověď a koncepce vychází z toho, že nikdo neví, jak to bylo. Budeme se ubírat cestou lidové hry o dvou dějstvích, pokusím se přenést na jeviště některé vjemy, které jsem si odnesl ze zmíněné výstavy. Jánošík je mýtem a mýtem zůstane. Uvidíte, tedy kromě skvělého představitele Jánošíka – Dušana Vitázka, naši zhmotnělou kolektivní představu o mytickém hrdinovi. Konstrukce lidové hry ve spojení s nádhernou melodickou hudbou tomu všemu snad dá odpovídající vyznění.“

„To je teda hezké, že se tady vzpomínalo na rok, kdy Stanislav Moša přijímal Stanislava Slováka na studie, ale já, přátelé, pamatuju tu československou premiéru v Mahence! Nastoupil jsem tam jako mladý student nejdříve mezi zbojníky, po čase jsem převzal roli Čerta. Jánošíka tehdy hrál Josef Husník. Byla to velmi slavná inscenace. Ale jak tehdy, tak i teď při uvedení hry Na skle malované rozhodně nemyslíme na folklór, ale na bigbít, který ve své době byl převratný a platí to i dnes,“ rezolutně hlásí Zdeněk Junák, nyní jeden z představitelů Opovědníků.