Z tiskových konferencí

Poprvé jako režisér a příznačně ve svém předchozím domovském divadle a s vlastní hrou, která mu dlouho ležela v šuplíku, se představí Tomáš Dianiška. (Pomineme-li režijní přípravu scénického čtení hry Googling and Fucking nebo kolektivní práce v rámci Divadla F. X. Kalby.) Ještě příznačnější pro uvedení hry Atomová kočička v libereckém Malém divadle je její zasazení do místních reálií, zejména do prostředí harcovských kolejí. Místní fenomén studentského života má za sebou jistě leccos a dost možná i to, co je obsahem Dianiškovy hry. Kdo zažil, z paměti mu asi nevymizí unifikované postele a peřiňáky, všudypřítomný umakart, zná zkazky o bujarých večírcích a přísných vrátných, výpravách studentů s každým podzimem na houbičky do okolních lesů... Na druhou stranu, v 80. a 90. letech se jednalo asi o nejlépe vybavené studentské koleje u nás. Právě do doby nedávno minulé Tomáš Dianiška hru také zasadil. Děj začíná ovšem dnes, zavede nás mezi studenty mechatroniky na harcovské koleje v Liberci (to není autorský novotvar, tento obor skutečně existuje).

na tiskovém setkání v Malém divadle (foto: Michal Novák)

Atomová kočička je bláznivá sci-fi komedie. Anotace uvádí do této situace: V budově A, v pokoji číslo 512 se dnes dějí podivné věci. Prostitutka Lujza prožije svou noční můru, když jen o vlas unikne smrti. Mixér se točí, i když není připojen k elektřině. Studenti jsou v nebezpečí, jde po nich šílenec, který sbírá lidské malíčky. Navíc se zdá, že za všechno je zodpovědný starý kocour. Jak z toho ven? Jediným řešením se zdá být vytuněná automatická pračka, jejíž buben rotuje rychlostí světla. Čili je jakousi černou dírou, pomocí níž se dostanete trochu zpátky do minulosti. 80. léta jsou pro setkání s dnes již těžko představitelnými absurditami jako dělaná.

Tomáš Dianiška prozradil, že Atomová kočička je jeho prvotina, ale že tento svůj dávný text nyní přepracoval a aktualizoval. Milovníci sci-fi žánru se mohou těšit na putování do minulosti, konkrétně před rok 1989. „Současní studenti jsou díky cestě do minulosti bezprostředně konfrontováni s absurdními reáliemi předlistopadového Československa,“ říká autor hry. O Tomášovi je známo, že je milovníkem hollywoodských hororů, thrillerů či sci-fi filmů a jeho ambicí bylo napsat pro divadlo „hollywoodský trhák na český způsob“.

Tomáš Syrovátka, Tomáš Dianiška, Eliška Jansová (foto: Michal Novák)

Zájem o novinku Malého divadla má především mladé publikum a to je jistě dobře. „Inscenace stojí na třech osvědčených pilířích. Tím hlavním je samozřejmě Tomáš Dianiška, v jeho humoru najdete téměř vždy koktejl vědy, sexu a bláznivé absurdity. A tentokrát taky trochu do nadsázky zabalené nostalgie po osmdesátých letech. Zazní dokonce naživo zpívané hity z té doby. Pro Tomáše to je doba dětství, pro jeho diváky – často mladší než on – možná poměrně exotická výprava do minulosti. To je druhý pilíř, který se v našem Malém divadle osvědčil už v inscenaci Srnky, která také pracuje s někdejšími hity popmusic. A třetím lákadlem je lokalizace do libereckého prostředí. Věříme, že právě studenti liberecké Technické univerzity se na komedii o sobě vypraví v hojném počtu. Bude to každopádně legrace...,“ naznačuje dramaturg inscenace Tomáš Syrovátka.

I scénografie by se Harcovu měla trochu přiblížit, jenže už bylo poměrně těžké najít původní artikl, neboť před MS v běžeckém lyžování, což byla také zajímavá černá díra v historii města, se na Harcově usilovně rekonstruovalo a flikovalo, aby výpravy sportovců měly komfort. Nedávno vyřazované postele z herecké ubytovny však svou „patinou dobovosti“ poslouží úplně stejně, nechali se slyšet tvůrci inscenace. „Takový malý vtip té inscenace je i v tom, že studenti v tom pokoji 512 vlezou do stroje času, vylezou z něj, a ten pokoj je stále stejný. Nic se v něm za třicet let nezměnilo, což je možná obrázek řady kolejních zařízení.“

Eliška Jansová, Matěj Nechvátal (foto: Michal Novák)

Zábavný příběh vůbec neskrývá, že je postaven na situacích, hláškách z sci-fi filmů a odkazech na ně. „Prý se tomu říká postmoderna...,“ směje se Tomáš Dianiška, „ale to je jen žánrová pomůcka, děj a zapojení stroje času je zcela svébytné. Moje babička by to asi neocenila, ostatní si to doufám užijí. Jen musíte první část si odžít a hodně dávat pozor, abyste pak pochytili dramatické obloučky a souvislosti.“ (smích pokračuje)

„Tomášova dramatika mi připomíná poetiku filmů Christophera Nolana, který pracuje s tím, že hrdina udělá nějakou chybu a teď se to celé s ním veze, zároveň je tam přesah k nějakému vědeckotechnickému přístupu a sci-fi žánr tam má určitý realistický základ,“ zamýšlí se Matěj Nechvátal, který si zahraje postavu Martina Šmíca alias Mártyho. Zkoušení si pochvaluje, Tomáš Dianiška prý nechává hercům velký prostor a až pak je driluje v tom, co ze zkoušení vzešlo a co on pokládá za důležité.

Zbývá vysvětlit, co je to „atomová kočička“. Jde o název elektrokapely, která v příběhu vystupuje.

-mys-