Počet komentářů: 0
Nový komentář

Za oponou

Síla slabého člověka
[vydáno: 3.12.2008]
Jedno z nejnavštěvovanějších divadel v České republice zařazuje do svého repertoáru komornější podobu nejhranějšího dramatu na světě, na téma být či nebýt a jak konat v morálním chaosu lidského společenství. Hru, která nepřináší příliš odpovědí, ale dává mnoho otázek... Hamlet Východočeského divadla Pardubice bude jedním z nás. Bude především Josefem Pejchalem, ale také trochu režisérem Jiřím Seydlerem, jistě i překladatelem Jiřím Joskem, v neposlední řadě i Mášou Málkovou – Ofélií. Protože tak ho Shakespeare napsal. I ty jsi Hamlet. Zejména pokud moc přemýšlíš...

„Nad nutností volby občas stojíme všichni. Viny s sebou neseme všichni. V bludišti náhod a nesrozumitelného světa se prodíráme všichni. Každé přicházející generaci se svět zdá zkažený. Proto jsme všichni Hamlety,“ zamýšlí se jeden z dramaturgů inscenace Tomáš Syrovátka.

režisér a překladatel aneb Jiří Seydler a Jiří Josek
režisér a překladatel aneb Jiří Seydler a Jiří Josek


„V našem divadle jsme dělali druhou nejhranější hru světa, Peer Gynta, nyní jsme se rozhodli uvést tu první. Alespoň se to o Hamletovi říká,“ uvedl režisér Jiří Seydler. „Přicházíme pro mnohé s překvapivou komornější koncepcí Hamleta. Rozhodli jsme se soustředit na děj a jeho pro dnešní dobu velmi aktuální reálie, jako jsou špinavé mocenské praktiky a pokroucené mezilidské vztahy. Opulentní výpravné pojetí od nás nečekejte. Osekáváme iluzivnost a zasazujeme Hamleta do našeho světa. Říká se, že každá doba si vytváří svého Hamleta nebo zmíněného Peer Gynta. Jednu věc mají obě hry společnou: kladou více otázek než odpovědí, a snad proto se drží na špici zájmů divadelníků, je to vždy velká výzva. Téma Hamleta je neobyčejně složité i pro mě. Snažím se vycházet ze základní teze dramatu, že špinavost jde překonat pouze ještě něčím horším. Kdo začne kázat morálku, že bývá ten potrestaný. Morálka jako taková se okamžitě stává zranitelným místem soupeře. To jsou témata, která bohužel Hamleta s dnešní dobou spojují. Hamlet však v žádném případě není slaboch, jen člověk slabý, protože moc přemýšlí... jak zasáhnout proti nepravosti, jestli pozvednout zbraň, a zamotá se do toho. Je to oběť, která je odsouzena ke konci, přestože děj i v naší koncepci mu dává mnoho možností, jak se osudu vyhnout. Strach a pochybnosti však vytvářejí jeho sílu, Hamlet objevuje sám sebe, je mladým pochybovačem – a pochybovači obvykle bývají ti rebelové doby. Sice prohrávají, ale jdou za svým cílem, i když ví, že to nemůže skončit podle jejich představ. V Hamletovi jde navíc o boj s protivníky opřenými o vražednou ideologii, jakousi mocenskou politiku. Hamleta můžeme chápat také jako boj malých dějin proti těm velkým.“

K inscenování režisér zvolil překlad Jiřího Joska, který se pod pardubické zpracování nejhranější hry na světě podepisuje i jako dramaturg.
„Text, ke kterému jsme sáhli, je tzv. první kvarto, první vydání hry, které vyšlo v roce 1603 bez autorova vědomí a zaznamenává zřejmě prvotní scénickou podobu hry předváděné snad pro vybrané univerzitní publikum. Shakespeare pak na své hře dále pracoval a výrazně ji rozšířil, takže už o rok později vyšlo druhé kvartové vydání, které je téměř dvakrát delší než to první, a text se pak i nadále proměňoval. Oproti propracovanější, tajemnější a jistě literárnější druhé verzi má tento „krátký“ Hamlet jistou výhodu v tom, že je to text divadelně autentický. Na rozdíl od standardní verze, v níž je Hamlet už třicátník, zde je Hamlet dvacetiletý mladík, zatímco ve „velkém“ Hamletovi jsou postavy hry psychologicky hluboké a nejednoznačné, zde jsou vykresleny jednoznačněji a mají blíže od slov k činům. Zkrátka řečeno, tento Hamlet je tak trochu „akční“ verzí známého příběhu, což nabízí i nové inscenační možnosti,“ popisuje text pardubické inscenace Jiří Josek.

Inscenace prvního kvarta, neboli „krátkého“ Hamleta je v Čechách spíše ojedinělá. Poznáte ji hned podle jiných jmen některých postav. Hraje se například v Dejvickém divadle, ale tam v silné dramaturgické úpravě Karla Františka Tománka a s ponecháním známější podoby jmen postav. Běžně realizované znění „dnešního“ Hamleta totiž bývá jakýmsi kompilátem ze tří dochovaných verzí původního alžbětinského textu.

Jak inscenaci vidí představitel titulní role Josef Pejchal? „Naše hra má rozhodně nevšední, jiné pojetí, než na jaké je publikum zvyklé nebo jaké se dá očekávat. Myslím si, že koncepce Jirky Seydlera je poměrně odvážná, provokativní, ale i přesto Hamlet zůstává pravdivým, uvěřitelným člověkem se současnými starostmi a radostmi. Má pochybnosti, váhá, ale řekl bych, že nejpodstatnější je jeho hledání sebe sama.“

Kdo to vlastně je Hamlet? Jiří Josek k tomu uvedl: „Shakespeare nevychází z předem daného názoru, pouze předloží problém a začne vést disputaci. Často je Hamlet škatulkován. Přitom se tato velká dramatická postava nedá jednoznačně charakterizovat. Bouřlivák, váhavec nebo podle doby intelektuál? Potíž Hamleta především je, že moc přemýšlí, tím ztrácí akceschopnost. Naší snahou je ukázat jeho existenciální problém, k čemuž snad ta zkrácená verze, která akcentuje okolní nepřátelský svět, napomůže. V takto odkrytém reálném světě je pak hrdina daleko větší obětí.“

Je-li řeč o náhledu současnýma očima na děj Hamleta, nutně přijde otázka, co si počít s Duchem Hamletova otce. „Žádné nadpřirozeno bych v tom nehledal. Zjevení můžeme vykládat jako pouhou Hamletovu fantazii. Na druhou stranu nezapomínejme na fakt, že v době vzniku dramatu duchové nebyli chimérou, tehdy to lidé brali jako reálné téma,“ vysvětluje Jiří Josek.



Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.