Z tiskových konferencí

Stroupežnický je český Gogol
vydáno: 5.1.2011
Naši furianti patří do zlatého fondu českého dramatického odkazu. Je to hra, která s nadhledem nahlíží naše národní kořeny a s humorem evokuje ony ošemetné otázky po národním charakteru. Text inscenace, který Divadlo v Dlouhé uvede, vychází z úpravy Miroslava Macháčka pro legendární nastudování Národního divadla. Objevuje se zde však další zajímavá charakterizující anotace: gogolovská groteska s prvky italského neorealismu.

Proč právě Naši furianti na scéně Divadla v Dlouhé? Odpovědí je celá řada a volba titulu měla poněkud zvláštní vývoj, jak přiblížil Štěpán Otčenášek: „Nejsem sice dramaturgem inscenace, ale samozřejmě jsme s Janem Bornou konzultovali titul, který bude dělat. Hledali jsme dlouho něco menšího vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, a skončili jsme u Našich furiantů, což je celoansámblovka...“

Karola Štěpánová
"telemost" s Janem Bornou zprostředkovává tisková mluvčí DvD Karola Štěpánová


Režiséru Janu Bornovi jeho nejistý zdravotní stav neumožnil účast na předpremiérovém setkání s novináři, a tak byl operativně vytvořen telemost mezi klubem Divadla v Dlouhé a Bornovic kuchyní. Všichni se zaposlouchali do slov Jana Borny: „Vítám vás pouze na dálku z mobilizačního telefonu, omlouvám se, že nejsem s vámi, ale jsem rád, že jsem se při svém roztroušeném stavu nemusel trmácet ven v tomto mrazivém nečasu. Náš soubor se pokouší o hru, o které si myslím, že by se o ni měla pokusit každá divadelní generace. A herci Divadla v Dlouhé do věku Našich furiantů právě dospěli. To znamená, že z těch mladých veselých laškujících herců jsou dneska zralí čtyřicátníci, věk už je opravňuje k tomu si tuhle klasiku zahrát a zkusit se skrze ní vyjádřit ke stavu dnešní společnosti. Naši furianti je divadelní hra, která má velkou schopnost vypovídat o nás. Jenom doba se proměnila, musel se proto proměnit i pohled na tuto hru. Její případná aktualizace by měla být spíše v tom výkladu než vnějších znacích. Tak třeba kostýmy, což je významově důležitá věc, zařazují inscenaci do určitého času, nebudu říkat do kterého, ale rozhodně se nebojte, není v nich žádná aktualizace. Neudělali jsme žádné ČSSD vs. ODS, nebudou to ani skinhedi vs. pankáči. Máme jiná východiska, o kterých vám jistě řekne Mirek Hanuš. Zásadním pro naši inscenaci je také intuično Milana Potočka, neboť jeho písně, které procházejí dějem, vytvářejí velmi zajímavý kontrapunkt k té řekněme grotesce, kterou se pokoušíme hrát. Na vzniku inscenace se podílejí i další důležití lidé, třeba Honza Vondráček, který mi pomáhal hlavně ve zkušebně, a již zmíněný Mirek Hanuš, který je polorežisérem všeho, co na jevišti uvidíte. Já jsem už jenom taková jezdící houba, nejsem schopen té akční režie na jevišti, té je schopen Mirek. Pod inscenací by proto měl být podepsán i on. Byl bych rád, kdyby se diváci přišli na Naše furianty podívat, protože se nám v Dlouhé klube něco, co by mohlo lidi zvlášť v dnešní době zajímat. Něco, co je na jednu stranu legrační a na druhou stranu to má v sobě schopnost vypovídat o nás a době, kterou žijeme.“

Poněkud s rozpaky, jako by Jan Borna přeháněl, se k této technologii režijní spolupráce vyjádřil Miroslav Hanuš: „Je to taková zvláštní věc, která vyžaduje velmi přátelský postoj, Honza už nemůže být zcela u všeho, protože ho to vyčerpává, snažím se v jeho intenci režírovat, ale i když se podrobně domluvíme (a já se opravdu snažím nic nekazit!), často se pak na mě dívá udiveně, co jsme to zas udělali. Není to snadné, ale jsme přátelská grupa a Jan Borna je naštěstí velmi shovívavý. Všichni tak nějak sdílíme práci a život s člověkem, který by v kterémkoli jiném zaměstnání byl dávno vyřazen. Tělo ho neposlouchá, ale hlava mu jede, má spoustu myšlenek. Celá koncepce je jeho nápad!“

Miroslav Hanuš, Štěpán Otčenášek, Miroslav Táborský
Miroslav Hanuš, Štěpán Otčenášek, Miroslav Táborský


„Dříve mi, a jistě nejenom mně, Furianti připadali jako barvotiskový obrázek, na Kladně jsem v jednom kdysi také hrál,“ vzpomíná Miroslav Hanuš. „Honza přišel se zcela jinou koncepcí. Vyšel z toho, že ve své době Stroupežnického hra způsobila značný skandál. Je známo, že dobové kritiky hřímaly, jak si někdo může dovolit zobrazovat českého člověka jako idiota, který myslí jen na to svoje. Právě toto Honza označil za hlavní téma hry, která po mnoho let – kromě slavné Macháčkovy inscenace – se hrála zanesená všelijakými klišé. Místo toho Honza vyhlásil směr gogolovské grotesky. Mě to nikdy nenapadlo, dokonce jsem si říkal, že je to docela odvážný posun. Ale když si pak tu hru čtete...je to český Gogol! Vztahově i situačně je to, bohužel, velmi aktuální hra. To je úplně hrozný, jak na té venkovské radnici sedí pět blbců a vůbec to není jiné, jako když nedaleko od našeho divadla sedí v podobných křeslech taky pět blbců (nebo víc?). Jako by se nic nezměnilo, neřku nezlepšilo, možná se to i zhoršilo. To, co Stroupežnický napálil jako model, platí zkrátka i dnes. V celé hře nenacházíte nikoho, kdo by byl nositelem nějakých vyšších hodnot, každý se snaží se svým ubohým sebevědomím vyrůst na tom, že poníží druhé. A ti samí lidé žijí ve strachu, že budou poraženi někým, kdo zrovna jde okolo. Můžeme to nazvat furiantstvím, ale v podstatě vidíme pouhou ubohost vycházející z malého sebevědomí lidí, kteří nemají vyšší ideu. Samozřejmě – protože je to groteska – tento obrázek společnosti je zjednodušený do několika modelových typů. My se dokonce snažíme jít až k černé grotesce, možná to bude legrační, ale vlastně krutý, vždyť ti lidé jsou naprosto bezohlední, chtějí-li dosáhnout svého. Přitom vedou spor o malichernosti.“

Miroslav Táborský, představitel Dubského, k tomu doplňuje: „Malost figur ze hry také vyplývá z toho, že se porovnávají mezi sebou, jejich měřítkem je jen ta jejich vesnice. Za humny už by se na ty malichernosti dívali určitě jinou optikou. Jinak i mne samotného překvapilo, jak se ta hra vůbec nevzpírá gogolovské hořké grotesce. I v Našich furiantech platí známé ´Komu se smějete? Sami sobě se smějete!´“

„To budete vyděšení, co všechno tam je!,“ varuje Miroslav Hanuš.

„Stroupežnický dal klíč k postavám skrze jejich jména, přesto často nebyl dodržovaný. Velmi dobře se dá zjistit, proč se starosta jmenuje Dubský, proč ten vzteklej radní je Bušek, trochu potíž je s Markýtkou, která obvykle byla zobrazována v kroji, jak jezdí po vesnicích a prodává zboží, přitom její jméno pro tuto postavu ne náhodou vychází z markytánky,“ přidává teatrologický postřeh Miroslav Táborský.

„Jediný problém je Habršperk. Toho jsme nerozluštili. Tady bude klíč k inscenaci!“ (vsuvka Jana Vondráčka)

Inscenaci doprovodí několik písní, jejichž texty jsou od Karla Jaromíra Erbena, Ladislava Čelakovského, Jana Jeníka z Bratřic nebo další pramen jsou „lidové texty“ Miroslava Hanuše. Jak Jan Borna poťouchle poznamenává v programu k inscenaci, divák stejně nerozezná, co je Erben a co Hanuš. Písní nebude moc, čekejte jich pět. Miroslav Hanuš k tomuto tématu uvedl: „Milan Potoček tohle dostal do zadání, a přinesl čtyřhlasé sbory jako od Janáčka! Nechápal jsem, co s tím budeme dělat, ale nějak se to zvláštně vyvinulo. Postavy jsou neustále naježené na struně konfliktu a my to kombinujeme s lyrickými tóny. Budete překvapeni (i my byli), jaký to dělá kontrapunkt – rytmický i významový. Prosím vás, není řeč o tom, že z Furiantů děláme muzikál!“

V nové inscenaci Divadla v Dlouhé všichni budou na něco hrát nebo zpívat. „Zapojili se i takoví jako já, kteří se tomu patnáct let úspěšně vyhýbají,“ na oko úpí Miroslav Táborský. „Já věřím všem,“ klidně pronesl Milan Potoček.
Nikoho nepřekvapí, že na jevišti Divadla v Dlouhé budeme svědky živé hudební produkce. Malému orchestříku přitom bude záměrně dominovat stará česká křídlovka, na kterou hraje Jan Meduna. „Je to velice hezký...,“ zasněně říká Milan Potoček.


Již mimo téma připravované inscenace, je tu ještě jedno ožehavé téma – budoucnost Divadla v Dlouhé. Žádné prudké změny v případě této příspěvkové organizace Hlavního města Prahy zatím nenastávají. Pokud by byl schválen stávající návrh transformace, tak Divadlo v Dlouhé by mělo patřit až do druhé vlny. S celou transformací se počítá v letech 2012-2013.

-mys-