Počet komentářů: 0
Nový komentář

Za oponou

Titanic připlouvá do Brna
[vydáno: 8.1.2016]
Téměř dvě stě sedmdesát metrů na délku, třicet metrů na šířku, osmnáct metrů na výšku, padesát dva tun oceli, dvacet devět kotlů, čtyři impozantní komíny, z toho jeden falešný, podtrhující megalomanství rejdařské společnosti White Star Line, která stvořila nejznámější loď v dějinách, Titanic, navěky symbol zkázy, spolu s nímž na dně oceánu zůstalo mnoho nesplněných snů, nevyřčených přání a promarněných možností.

Úvod patří tradičnímu exkursu, jak muzikál TITANIC, který Městské divadlo Brno uvede v české premiéře, vůbec vznikl. Dramaturgyně Klára Latzková říká: „Není divu, že se k této nešťastné události často obracejí i různí tvůrci, aby se příběhem údajně nepotopitelné lodi zabývali. Již zesnulý americký divadelní, televizní i filmový scénárista Peter Stone, kterého diváci znají jako tvůrce muzikálu Sugar!, byl tématem Titanicu prý inspirován dlouho. Přání napsat muzikál v něm ovšem v roce 1985 probudilo nalezení vraku lodi. Touha lidstva po překonání sama sebe a osobní příběhy všech pasažérů – od příslušníků posádky přes cestující třetí třídou, kteří věřili, že odjíždějí za lepšími životy, druhou třídu, která chtěla poznat život těch nejbohatších, až po první třídu, která si nemohla ve svém postavení při podobné události dovolit chybět – se zdály být vynikajícím tématem pro nové, moderní hudební drama. Ve spolupráci se skladatelem Maury Yestonem napsal muzikál, který měl na Broadwayi premiéru v dubnu roku 1997 a zaznamenal zde 804 repríz a získal pět Cen Tony. Jeho jedinou „smůlou“ byl fakt, že půl roku po divadelní premiéře měl premiéru i filmový hit Jamese Camerona, který slávu muzikálového zpracování stejného příběhu zastínil. Diváci od divadelní verze očekávali totožný milostný příběh jako ve filmu a toho se jim ovšem nedostalo.“

Raději ještě jednou: o divadelní recyklaci slavného amerického filmového trháku se opravdu nejedná. „Scénáře vznikaly nezávisle na sobě,“ zdůrazňuje Klára Latzková. „Muzikál TITANIC vypráví příběh Titanicu z mnoha úhlů pohledu různých pasažérů. Některé postavy jsou všeobecné známé – jako například kapitán E. J. Smith, pro kterého měla být tato plavba poslední pracovní povinností před odchodem do penze a který setrval na kapitánském můstku až do poslední chvíle, než se jeho loď potopila; konstruktér Thomas Andrews, který se na plavbu s Titanicem vydal, aby jej zažil v praxi a mohl nadále pracovat na jeho vylepšování; či majitel lodi Bruce Ismay, který toužil po úspěchu natolik, že nutil kapitána ke zbytečně riskantnímu zrychlování. Objevují se zde ale i skuteční důstojníci, topič Fred Barrett či radista Harold Bride, který až do poslední možné chvíle vysílal z telegrafu volání o pomoc. Ovšem i ostatní postavy muzikálu, obyčejní cestující, zástupci všech tříd, mají svůj předobraz ve skutečných pasažérech a je tedy možné jejich reálnou identitu i životní osudy najít v mnoha dokumentech a záznamech, které lze o Titanicu nalézt. Nutno dodat, že autoři s postavami nakládali velmi volně, až chybně: majitel lodi se podle všech dostupných faktů ve skutečnosti nezachoval tak, jako v příběhu muzikálu, ba právě naopak. Záměrem autorů pochopitelně bylo vybudovat nosnou dramatickou stavbu a tuto jejich uměleckou licenci je třeba i v tomto směru chápat.“

Stanislav Moša, který muzikál ve spolupráci se Zuzanou Čtveráčkovou také přeložil, jej již režíroval v létě ve švýcarském Walenstadtu, kde měl TITANIC premiéru na břehu Walensee. Režisér zde připravil premiéru ve své úpravě, se svým týmem a švýcarským obsazením. Ve stejné koncepci se nyní chystá i česká premiéra tohoto díla. V širokém obsazení není větších či menších rolí...

na tiskovém setkání v klubu MdB (foto: Michal Novák)
na tiskovém setkání v klubu MdB...Dan Kalousek, Zdeněk Junák, Zdena Herfortová, Klára Latzková,
Stanislav Moša, Igor Ondříček, Jiří Horký, Karel Škarka (foto: Michal Novák)


„Za to, že muzikál Titanic nasazujeme na náš repertoár, patří dík především dirigentu Danu Kalouskovi, který též stojí za hudebním nastudováním,“ říká režisér Stanislav Moša. „Když jsem před dvěma lety obdržel od švýcarské produkce nabídku na realizování, trošku jsem se zdráhal. Bez úprav, na kterých má právě Dan Kalousek velký podíl, bych asi nebyl svolný. Máme za to, že naše úpravy přispěly k tomu, že vznikla inscenace koncizní, a tedy odehraná v lepším temporytmu, než původní broadwayská verze. Ani na chvilku mě nenapadlo realizovat dílo, které by se jen zabývalo katastrofou. Zde však silně promlouvá téma smysluplného naplnění života, vždyť všichni na palubě před tou kolizí žijí očekáváním krásných věcí příštích, nic netušíce, že může dojít k něčemu tragickému. To je velké téma i pro nás. Věřím, že Titanic můžeme hrát s pozitivním nábojem.“

V čem tedy spočívají úpravy proti původní broadwayské verzi? Stanislav Moša přibližuje: „Předně jsme vrátili některé pasáže z not do mluvené řeči. Původní verze totiž nechává zpívat i příkazy k naloďování, což působí divně (nebo jako nepovedená opereta). Další zásadní úpravou je, že některá čísla jsou zkrácena. Například 16minutový obraz pohody na lodi jsme bez milosti zkrátili na čtyři. Jako informace pro diváka to stačí a odpadá docela šílená rozvleklost obrazu.
...I ve Švýcarsku podstatná část diváků přišla s očekáváním, že uvidí divadelní podobu slavného Cameronova filmu. Na rozdíl od filmu muzikál nemá žádné ústřední postavy, žádný kvazipříběh, je spíše kaleidoskopem různých malých příběhů či lidských osudů. A není to o tom, že zemře přes 1500 lidí, což by z muzikálu s přehledem činilo nejtragičtější dílo v divadelní historii. Celé to dílo je psané naopak s vírou ve smysl života, na těch mikropříbězích tematizuje různé typy lásky, ať je to láska mladého páru či starších židovských bohatých manželů. Vidíme tu i lásku ke své práci, kterou reprezentuje poněkud bláznivý radista fascinovaný technickými novinkami své doby, nebo konstruktér, který je až fanaticky zamilovaný do toho svého obrovského železného dítěte. Jsou tu i lidé plně odevzdáni službě na lodi, jako steward nebo topič - právě v jeho postavě jsme svědky konfrontace toho, co v životě chtěl a kde skončil. V jeho sebeobětování pak nacházíme obrovský étos, zkrátka nic, co by se dalo označit jako umělecké parazitování na katastrofě. Toto dílo je nabito optimismem ve vztahu ke smyslu lidského života. V podtextu nacházíme i imperativ - autoři celkem otevřeně kritizují lidskou touhu být lepší a rychlejší za každou cenu nebo obecnou honbu za vymoženostmi, které nakonec mohou způsobit katastrofu. Muzikál se dosti kriticky rovněž staví ke kastování lidí, podle toho, jestli mají prachy.“


Na břehu Walensee tvůrci pracovali s obrovskou 27metrovou dekorací, velikostí tedy asi desetinou skutečné lodi. „Logicky pro interiérové uvedení jsme prostor museli zcela změnit. Nevyužíváme ani točnu jako v případě švýcarské inscenace a vytváříme prostor pouze připomínající části lodi. Scénograf Christopher Weyers to ale vymyslel šikovně, jednotlivé části lodi řeší segmenty v celistvé scéně, jenž v tu kterou chvíli dokážou vymezit místo, které významově potřebujeme. Docela jsem rád, že nemusíme pracovat s tou monumentalitou, loď vcelku na jevišti se stejně zobrazit nedá, vše maximálně přibližujeme divadlu,“ zdůraznil Stanislav Moša.

„Schody jsou asi mým prokletím,“ nechal se slyšet Zdeněk Junák, který ztvární postavu E. J. Smithe. „Kdybyste viděli to schodiště na kapitánský můstek! Nehledě na to, že pro mě z fyzikálního hlediska každé železo se musí potopit...“
„Současné moderní lodě se dělají z přepjatého betonu, taky jsem to nechápal, když jsem se to dověděl,“ pobaveně dodal Stanislav Moša, který jinak trval na tom, aby herci neřešili reálie. „Hercům jsem dokonce zakázal nahlížet do připravovaných faktografických textů, které najdete v programu. Reálie, jako třeba že ledovec ocelové pláty neproříznul, ale protlačil, mají sílu zavádět myšlenky zcela jinam. My chceme odehrát obecné podobenství o potrestání lidské pýchy, pokusit se o umělecké ztvárnění tématu, ne o prezentaci reality.“ Ostatně téma je stále živé, otevřené, s řadou nezodpovězených otázek, včetně konspiračních teorií, ...že to nebyla úplná náhoda.

„Určitě za tím není Bůh, jak ve hře zazní, za vším je lidský faktor, megalomanie a pýcha, a to je to neštěstí,“ uzavřel spekulace Zdeněk Junák.

Umně napsaný kaleidoskop je položený na úžasné hudbě. „Má klasickou symfonickou sazbu, odkazuje na dobu, přesto zní moderně a svěže. Je myslím všem přístupná, avšak ani zdaleka ne banální,“ charakterizoval hudbu k muzikálu TITANIC Dan Kalousek.
Uslyšíme 26členný orchestr v plné síle. V této souvislosti připomínáme, že Hudební scéna Městského divadla Brno byla vybavena zbrusu novou mixážní technologií a jak potvrdila řada diváků po návštěvě podzimní muzikálové premiéry, Pískání po větru, je to obrovský posun a velké přiblížení nejen k hudbě, ale i hereckému vyjádření emoce.

-mys-



Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.