Z tiskových konferencí

To je ale kočka!
vydáno: 27.4.2013
V prapočátku cesty, která vedla k proslulému muzikálu Cats Andrew Lloyd Webbera, byla nenápadná knížka básníka, dramatika a novináře T. S. Eliota s nepřeložitelným názvem Old Possum´s Book of Praktical Cats z roku 1939. Tyto dětské verše a rýmovánky o kočičích hrdinech zcela zlidověly, každé malé dítě je ve Velké Británii dnes zná. „Tyto melodické, rytmické a obrazivé verše se svým dětstvím spojoval i Aldrew Lloyd Webber, ikona anglického muzikálového divadla,“ říká dramaturgyně Klára Latková. Překladatel Michael Prostějovský přidal tuto zajímavost: „Byl těmi knížkami fascinován nejen on, ale i producent Cameron Mackintosh. Do realizace nápadu přivést tyto půvabné texty do poetického muzikálu dali tak říkajíc své tělo a duši, jen měli jeden problém - nikdo tomu projektu nevěřil, tudíž nemohli na to sehnat žádné peníze, půjčovali si, kde se dalo. Nu a do dneška berou tučné tantiémy, v Londýně i v New Yorku Cats patří mezi pět nejúspěšnějších titulů všech dob a hrají se po celém světě.“

„Původně měli v plánu uvést jen koncert složený ze zhudebněných známých textů, osud tomu chtěl, že se Webber setkal s vdovou po T. S Eliotovi, paní Valerií Eliotovou, která mu poskytla další, i dosud nevydané a nezveřejněné texty svého muže. Mezi těmito „objevenými“ texty byla i báseň o Grizabelle, půvabné kočce. A právě z Grizabellina příběhu o kočce, která na svou krásu a slávu již jen vzpomíná, se později stal ústřední hit muzikálu a její příběh celý muzikál tematicky propojuje,“ přibližuje Klára Latzková.

K samotnému překladu Koček Michael Prostějovský poznamenal: „Byl to hodně náročný úkol, neboť Eliotovy básně o kočkách pracují se třemi jazykovými rovinami. Vedle té běžné autor používá dlouhou řadu nepřeložitelných nonsensů a ještě k tomu pracuje s lokálními informacemi, které tečou z řádku na řádek. Převedení do češtiny znamenalo vytvořit ekvivalenty. Do poslední chvíle jsem trnul, jestli mi je agentura schválí. Nakonec měli výhradu pouze k jedné větě, byla to pro mě tehdy obrovská úleva...“

Za blázny byli označováni i první průkopníci uvedení muzikálu Cats v neanglicky mluvících zemích. „Poprvé jsem tento kus dirigoval v roce 1983, tehdy to byla v Rakousku senzace, to víte, diváci znali My Fair Lady, Šumaře na střeše a tak podobně. Všichni nás zrazovali, že to tady nepůjde,“ vzpomíná dirigent Caspar Richter, který opět přináší své obrovské zkušenosti i do práce v Městském divadle Brno. Dodejme, že Vídeň byla třetím místem na světě, kde Cats byly uvedeny. „Inscenace měla tehdy obrovský úspěch a hrála se sedm let více méně ve stejném obsazení. Když pak po těch letech šli herci po ulicích, hýbali se tak nějak divně, po kočičím,“ dodal se smíchem dirigent, za nímž stojí dlouholetá práce v řadě prestižních vídeňských hudebních divadel.


na tiskové konferenci


Česká premiéra muzikálu Kočky se uskutečnila v roce 2004 v pražském Divadle Milénium a málokdo ví, že tato inscenace byla první schválená non-replica originální verze. Michael Prostějovský říká: „Všechny inscenace Cats po celém světě až do začátku milénia musely být repliky originální londýnské inscenace. Agentura zcela logicky zastávala filozofii, že každý divák má mít možnost vidět muzikál v takové podobě jako diváci v Londýně. Tehdy jsme jako první dostali svolení jít vlastní cestou (v režii, ve scénografii - tehdy jsme Kočky například přemístili ze smetiště na půdu). Po pražské inscenaci následovala non-replica ve Varšavě a třetí bude v Brně.“

Stanislav Moša půjde ještě dál... Jeho originální koncepce mimo jiné zcela odbourá „kočičí“ líčení a kostýmování, zcela „nekočičí“ bude i choreografie. Postaví zcela novou verzi, která vychází z oslovení, kterým v češtině nazáváme krásné a přitažlivé ženy („To je ale kočka!“) a atraktivní muže („To je takový kocour!“).

„Já bych o volné ruce nemluvil,“ říká režisér Stanislav Moša. „Když žádáte o práva, nikdy nevíte dopředu, jak se s držiteli práv domluvíte. Představte si, že oni sami přišli s podmínkou, že nám práva dají, pokud do Londýna pošleme takový koncept, který nebude souviset s ničím, jak kdy Kočky v historii na jevištích vypadaly. Ve spolupráci s našimi výtvarníky jsem jim poslal několikastránkový koncept, se kterým oni nadšeně souhlasili, jsou snad i rádi za to, že po 33 letech právě v Městském divadle Brno Kočky získají zcela nový kabát. Ale je důležité pořád si uvědomovat, i při výkladu této koncepce, že se jedná o báseň, o poezii, o pohádku, kde skutečně ten příběh nehraje až tak významnou roli, avšak existují v něm jednoznačné konotace k těm zřídlům, tedy, proč T. S. Eliot tuto svou knížku básní, která je v Británii notoricky známá, a za jakým účelem psal. Znáte to sami, ze všeho nejhůř se vysvětluje báseň, té se člověk musí účastnit, to samé platí i pro inscenování tohoto muzikálu, stejně tak jeho vnímání diváky.“

„Muzikál Kočky, ale už ta samotná knížka, pro mě znamenají něco kouzelného. Může za to snad ta absolutní autorská i inscenační svoboda, kdy nikdo nemá, jak já říkám, komplex z umění,“ přemítá Stanislav Moša. „To je takový ten pohrdavý pohled vůči komediím nebo že muzikál je u nás hned spojen s komercí..., a teď si to porovnejte s těmi hravými Angličany, vždyť ta inscenace probouzí duši dítěte. Jsem rád, že společně s kolegy jsme vynalezli koncept, který Kočky de facto vrací k původnímu záměru autorů. V naší inscenaci diváci neuvidí na jevišti žádného herce přestrojeného za kočku, s oním typickým líčením, ušima, ocásky, drápky, ani v choreografii není jediné gesto, které by připomínalo kočku. Mimiku ponesou herci. Ale využijeme mimořádné výtvarné šikovnosti Petra Hlouška! Po jevišti se budou pohybovat „lidé“, ale tito „lidé“ budou vrhat kočičí stíny, někdy kinetické, někdy statické, vždy ale související s tím, co se na jevišti odehrává. Pokusíme se kompozičně propojit lidské tělo s kočičím gestem.“

Jak??? Scénograf, grafik a animátor Petr Hloušek naznačuje: „Budeme trošku čarovat... (tajuplná pauza) Především to musíme udělat tak, aby herec nikam nevrhal svůj stín a kočičím stínům technicky napomohou tří různě umístěné projektory.“
„Musíme nastoupit na ty správné značky,“ poznamenala se smíchem Radka Coufalová. (...Což není na velkém jevišti nic neobvyklého, nenápadné značky na prknech, jež znamenají svět, jsou nezbytné už jen pro komunikaci s osvětlovači.)

Od prvních zkoušek se v Městském divadle Brno o Kočkách mluví jako o tanečním muzikálu. Dominantní penzum inscenace vytváří choreografky Aneta Majerová s Hanou Kratochvilovou. „Neinspirovaly jsme se kočičími pohyby, ale spíše zvířecími rysy, pudy a chováním, které jsou blízké i lidem. Díky nové koncepci jsme mohly využít vícero tanečních stylů, které lépe vyjádří jednotlivé situace,“ vysvětluje Aneta Majerová.

Také pro kostýmy bude platit využití pouze drobných kočičích atributů transformovaných do součástí kostýmů, jejichž barevnost bude konvenovat barevnosti kočičích srstí. Kostýmy podle slov výtvarnice Andrey Kučerové musí v prvé řadě umožnit tanec, zároveň mají být sexy nebo nést nóbl znaky. Nejblíže podobě koček bude makabrální tanec herců v kočičích maskách, kterým vyvrcholí první část.


Caspar Richter, Dan Kalousek, Klára Latzková, Stanislav Moša, Michael Prostějovský, Petr Hloušek


„Muzikál Kočky je jedno velké taneční číslo za druhým, ale také minimum hereckých výstupů (v podstatě tam není žádný dialog), přitom to má vše, co si velký muzikál žádá. My přidáváme součinnost s animacemi i za cenu nesmírně komplikovaného svícení a jako režisér chci po aktérech důraz na bizarnost, nepatřičnost, provokaci, absolutní živelnost, koncentraci na ego. Rejdění umístíme do realistických kulis starého zbohatlického bytu loftového typu, kde se odehrává ten velký bál, v němž se zrcadlí ona velká metafora, která odpovídá na neustálou lidskou tendenci stát se nesmrtelným, získat znovu mládí, ...ale když to takhle pojmenovávám, tak to hned ztrácí poetický rozměr... Grizabellu u nás neztvární herečky pokročilejšího věku (úkolu se naopak zhostí Alena Antalová a Hana Holišová) a je to asi náš nejvýznačnější posun proti zavedenému. O stáří nám jakoby vůbec nejde, máme trošku jiný výklad, vnitřní vazby této postavy jsme si dovolili jinak zkonstruovat,“ naznačil Stanislav Moša a ihned dodává: „Nemyslím si, že tady vzniká, co se výkladu a poslání inscenace týká, jiná verze, my ctíme autory, pouze tomu dáváme moderní háv. Naše cesta musí vést ke stejnému cíli, jaký vytyčili autoři.“

Tak jako každá kočka má jiný charakter, připravte se na různorodé hudební styly, které geniální Andrew Lloyd Webber v tomto muzikálu použil, a v průběhu představení se nechejte unášet tou obrovskou radostí ze života a hlavně z toho, co nám ten život dává. Inspirujme se tou krásnou poezií Koček. Jak říká Stanislav Moša: „Není přítulnějšího zvířete, není sebevědomějšího tvora, není šťastnějšího, ale i divočejšího tvora, než je kočka, která na straně jedné umí kouzelně lenošit, na straně druhé se umí rvát se zvířaty mnohem většími, než je sama...“

-mys-
[foto: Michal Novák]