Z tiskových konferencí

„Tento příběh se nestal. Věci, které se opravdu přihodily, byly mnohem horší...“ (poznámka Jana Procházky připsaná do scénáře filmu Ucho).
Divadelní adaptace Lenky Procházkové (dcera spisovatele Jana Procházky, v 70.-80. letech aktivní členka disentu) vznikla právě podle scénáře „trezorového“ filmu Jana Procházky a Karla Kachyni, jehož ostří je namířeno proti praktikám představitelů KSČ. Inscenace Divadla Rity Jasinské se spíše ale ptá ...je dnešní doba skutečně jiná?

Jaká jsou základní východiska pro inscenování Ucha v divadelní podobě, přiblížil mladý režisér Lukáš Burian. „Samozřejmě jsme řešili, jakým způsobem přiblížit Ucho mladému divákovi. Mladí lidé neví, o čem je řeč. Naše koncepce nakonec nevychází z pokusu text nějak aktualizovat, ale z hledání univerzálních témat, která se ve hře vyskytují.
V prvé řadě si všímáme orwellovské touhy po moci, která je de facto hnacím motorem postavy Ludvíka. Ne pro materiální statky, ale vše co dělá, dělá z touhy po čisté moci.
Dále jsem si definoval sám pro sebe úkol postihnout vztah dvou lidí v extrémní situaci. Pro nás divadelníky je to dráždivá tematika. Ucho je hrou o lidech, kteří se dostanou do existenciální tísně, totálního tlaku a těžce hledají, jaký krok a s jakou identitou dál učinit. Zatímco jeho žena se snaží nějaký krok udělat, přestože jinak žvatlá a těší se z výhod blahobytu. Ona umí říct – a dost. Tohle nejde. Uděláme cokoliv, ale už nás nechte být. Kdežto Ludvík sklapává podpatky, ospravedlňuje tu prožitou noc a jistě i další. On nedokáže nic, jeho touha po moci převyšuje všechny obranné instinkty, které člověk má.
Třetí východisko, kterého si všímáme, je hledání nepřítele. Věc, která definuje každou totalitu, ale také demokracii, v níž politici mají tendenci hledat vnitřního nepřítele, politici, kteří vytvářejí ve společnosti docela šílenou paranoiu. Je to nadčasové téma, které jak se nám při zkouškách ukázalo, se dá zobecnit i přes jeho svázanost s 50. lety.“

Autorka divadelní adaptace Lenka Procházková k tomu dodala: „Text skutečně nepotřebuje aktualizovat. Dokonce i podtitul „hra o postrašených strašidlech“ mi přijde již zbytečný, když vše je z tématu více než jasné. 70 % scénáře a většina dialogů jsou zachovány, úpravy se týkají pouze nutnosti zasadit celý děj do interiéru, neboť divadlo nemá filmové možnosti. Pak jsem se dopustila drobného zkrácení textu, zredukovala jsem počet estébáků. Úsporné dialogy však zůstávají a i po těch letech působí jako dávky z kulometu, které ale fungují a vnitřně je jistě pochopí každý, včetně mladších ročníků diváků.“

Postavu Ludvíka, postrašeného strašidla, který touží po čisté moci, ztvární Milan Enčev. K Ludvíkovi uvedl: „Už jsem o něm řečnil ráno v ČT. Říkal jsem tam, jak jsem tápal, co s ním. Jak jsem se na začátku zkoušek jsem obával, že mě budou srovnávat s výkonem pana Brzobohatého ve filmu, přestože film a divadlo jsou rozdílné záležitosti. Také jsem tam řekl, že mě inspiroval kariérismus některých dnešních politiků, kterým už nejde o peníze, ale opravdu jen o tu moc, jde jim o sebe, aby byli tzv. někde nahoře...“

Jak Ucho vzniklo a co „zpestřovalo“ osudy rodiny Lenky Procházkové (mj. signatářky Charty 77) přibližuje sama spisovatelka takto: „Ucho napsal můj otec během pár dní na konci 60. let, v době těžkého zklamání po invazi. Byl silný idealista, jeho sen skočil. Krátce na to poměrně mladý zemřel. Scénář k filmu Ucho psal v činžovním bytě, v němž jsme žili s nainstalovanými 13 štěnicemi. Můj otec byl vizionář ve smyslu, že psal vlastně i o sobě, aniž o tom věděl! O přítomnosti štěnic jsme se dověděli až mnohem později. Mé rodině v 80. letech ucha estébáci nadělili taky. To už jsem dávno nebyla malá holka, až teď jsem s plnou silou zažívala ten strach, co to znamená žít pod věčným dohledem, vždyť mohli reagovat i na intimní věci života člověka! „Oko se shora, které se na vás kouká“ podle mého názoru dělá z tátova textu až antické drama, tedy pokud odhlédneme od politického kontextu. A tak jsem si řekla, že Ucho zkusím zpracovat pro divadlo.“

Tvůrci naznačili, že inscenace s prvkem „štěnic“ pracuje poněkud jinak, než bychom čekali. ...Možná jsme sledovaní nyní víc. Kamery máme všude po ulicích, už i v tramvajích a autobusech MHD, v obchodech jsou monitorovány v neuvěřitelných detailech nákupní vozíky (i nakupující) a kdyby někdo chtěl, může sledovat váš pohyb přes mobil, čipovou kartu...
„Kdybych zmizel, tak mě hledejte v Lidovém domě...,“ prosí Milan Enčev.

I přes závažné téma a potřebnost takových uměleckých projektů, inscenace Ucho nepožívá žádného grantu, horko těžko vzniká z vlastních zdrojů a díky sponzoringu. „Stojí to velké úsilí takový projekt zafinancovat. Městská divadla křičí, jak nemají peníze, i když mají slušné dotace. Divná nevyváženost...,“ kroutí hlavou Lukáš Burian.
Milan Enčev k tomu prozradil: „Nevěřili byste, kolik oslovených firem nakonec zastavilo jednání o sponzoringu z důvodu, že hra se týká politiky.“ Jedno z možných vysvětlení má Lukáš Burian: „Mnoho šéfů firem jsou bývalí kovaní komunisté. ...A v té televizi na nás dělali podivná gesta, když jsme začali mluvit o paralele mezi tehdejší dobou a dnešními politiky...“
„Já přitom jen odpověděl na otázku, co mě inspirovalo, tak jsem řekl, že Paroubek, no... Strašná je schíza dnešní doby...,“ povzdechl si Milan Enčev.

„Kromě uvádění Ucha v Praze na malé scéně Divadla pod Palmovkou chceme s inscenací jezdit do míst, kde lidé otupují daleko více než v Praze, i vzhledem k ekonomické situaci. Chceme samozřejmě co nám síly budou stačit hrát pro střední školy, abychom mladým lidem tu dobu připomněli. Mohlo by jim to otevřít obzor, minulost je ožehavé téma...,“ uvedl Lukáš Burian.

Lenka Procházková neskrývá potěšení ze záměru hrát Ucho v divadelní podobě pro školy. „Děti neznají nebo minimálně nechápou souvislosti z našich moderních dějin. Jak jsem zjistila, často je v dějepisu neberou ani na gymnáziích. Část mladých lidí neví téměř nic o hrůzách 50. let nebo o roku 1968. Bezpochyby jsme postiženi krizí paměti, která ve svých důsledcích může být velmi nebezpečná. Jako spisovatelka stojím před úkolem, vlastně to cítím jako povinnost, přispět ke zvrácení tohoto stavu. Trápí mě, jak se s mladou generací v tomto směru nepracuje. To je však problém nás dospělých, že ji necháváme úhorem, vychováváme marťany a manipulovatelné roboty. I proto by se na školství a kultuře by se nemělo šetřit. Seznámit mladé diváky s tématem Ucha prostřednictvím divadla, aby si spoluprožili tu emoci, je jedna z možných cest. Ucho je učebnicový text, ale to jim neříkejte.“
„Pište jim to na Facebook,“ navrhuje Milan Enčev.
„Nebo budeme národem Ludvíků,“ dodal Lukáš Burian.