Z tiskových konferencí

V televizi s Donem Quijotem
vydáno: 20.4.2010
Všichni známe talkshow. Ale většinou jen z televizní obrazovky. Jak to vypadá z druhé strany. Jak žije televizní svět? A co se stane, když do světa celebrit a pomíjivé slávy vnikne ortodoxní loutkář? A spolu s ním Don Quijote? Nová autorská inscenace Studia Ypsilon S kůží na buben vedle absurdního „kichotovského“ humoru a motivu „větrných mlýnů“ vychází z reálných zkušeností herce Petra Vacka. „Naše inscenace bude napůl realita, napůl mystifikace,“ říká dlouholetý člen Ypsilonky, který je spoluautorem scénáře i spolurežisérem.

Petr Vacek
Petr Vacek


S kůží na buben je inscenace, která by se dala zařadit do linie tzv. vedlejších aktivit Ypsilonky, a bude uváděna na malé scéně. „Musíme využívat potence našeho souboru, zvláště když koresponduje s metodami a poetikou Ypsilonky. Proto repertoár často rozšiřujeme o přesahové aktivity jednak studentů a jednak právě členů našeho divadla. Inscenace na kichotovské motivy z dílny Petra Vacka, Jana Marka a Milana Formana, s hudbou Jana Jiráně a skupiny Botafogo, je toho dalším důkazem,“ konstatuje Jaroslav Etlík, hlavní ypsilonský dramaturg.

Kde se vzal nápad na kichotovskou inscenaci? „Léta jsem se pohyboval v televizním prostředí, které si žije svým vlastním životem. Léta jsem se kamarádil s Milanem Formanem, loutkářem, řezbářem, pedagogem a hercem, člověkem sice velice zajímavým a tvůrčím, ale naprosto netelevizním. Televizi se systematicky vyhýbá. A když jsem za ním přišel s tím, že bych chtěl dělat Dona Quijota, přišlo tohle řešení nějak samo. Don Quijote jako střet dvou nereálných světů, Don Quijote jako černá díra, ve které dochází k velkolepým katastrofám. Don Quijote jako zdroj absurdního humoru a moudra poznaného skrze bláznovství,“ přibližuje Petr Vacek.

Přípravu inscenace podle slov tvůrců provázely prapodivné okolnosti a často se práce blížila boji s větrnými mlýny. První polotvar vznikal před lety v Bijásku, ten však vyhořel a část připravované scény někdo ukrad. Petr Vacek nápad tehdy opustil, ale nyní to zkouší znovu, po ypsilonkovsku. „Mám poetiku našeho divadla nebo ten televizní svět natolik pod kůží (i když si to ani neuvědomuju), že to nešlo nedotáhnout. Přestože cesta k premiéře nebyla jednoduchá. Zkoušení provázely různý složitosti, onemocnění kolegů a také velký souboj s rozpočtem. Ale ono to tak nějak snad dopadlo, problémy a potíže, tedy jakýsi náš boj s větrnými mlýny, možná dokonce tu inscenaci posunuly někam vejš. Alespoň já osobně takový pocit mám.“

Petr Vacek se v osobním životě donkichotskými aktivitami zabývá (pokud to nevíte, je zarytým ekologem a milovníkem přírody), tohle však bude o jeho profesním životě. S Donem Quijotem M. de Cervantese to moc společného nemá, snad jen absurdní humor. „Prošel jsem mnoha pořady v televizi, až mě jednou napadlo, co by se stalo, kdyby takový Don Quijote, který neustále bojuje, do tý televize vtrhnul. A co by se mohlo stát, když se tyto dva světy střetnou. Téma jsme nějak nazřeli a snažili se, aby celé představení kopírovalo půdorys imaginární talkshow a ukázalo, jak to v televizi chodí. Nechceme se do ničeho kriticky trefovat, jen hrát o tom, co se do nás emotivně vrylo. Víte, mám zkušenost, že úkolem moderátora často je hosta ztrapnit a jít proti němu. Úkol zní otevřít ty lidi. Dělal jsem to, a zoufale se mi to nelíbilo, proto jsem odešel, nemám to zapotřebí. (poznámka: jednalo se o televizní pořad nazvaný Trní) Televizní svět chce vidět bolesti, věci důvěrný, vytáhnout to, co si každý chce ponechat v soukromí. Etika je podřízená sledovanosti pořadu, ale co se s tím člověkem děje, jestli mu to ubližuje a jaké z toho bude mít následky, to nikoho nezajímá. Přiznávám, že jsem televizním světem asi jako spousta mých kolegů poznamenaný, ať stojíme na jakékoli straně. To se taky naučíte mluvit tak báječně neutrálně, že nic neřeknete (ale musíte to říct zábavně!), vybudujete si šarži, do které vždy vklouznete, a sám si neublížíte.
Takže jestli S kůží na buben bude společensky kritická záležitost i přes ten reálný základ, nevím. Inscenace Ypsilonky jsou jako irský kafe. Nahoře dáváme šlehačku (legrace, smích), pod tím je silný kafe (jádro, otázky) a dole hořký likér (možná nejdůležitější ingredience). To proboha neberte jako náš mustr, ale ono to asi nějak vyleze. Nedostaneme-li diváka k tomu likéru, asi by bylo něco z naší strany špatně.“


-mys-