Z tiskových konferencí

První premiérou činohry Národního divadla na Nové scéně, která od ledna 2010 opět přechází pod jeho správu, bude hra Samuela Becketta Čekání na Godota. Režisér Michal Dočekal ji připravuje s Davidem Matáskem (Estragon), Davidem Prachařem (Vladimír), Ondřejem Pavelkou (Pozzo) a Janem Kačerem (Lucky).

Tisková konference k nové inscenaci se uskutečnila v hledišti Nové scény. Z připravené dekorace se dalo vytušit leccos. Vytlučená čekárna snad na autobus a imitace betonových panelů, které vedou bůhví odkud a kdoví kam... Také se snažím porovnat, co se v útrobách kontroverzní budovy Nové scény po pětadvaceti letech změnilo. Ne ne, tady se zastavil čas. Měkkýšovité kožené sedačky jsou stále stejně odpudivé, o nedobré akustice se často a zřejmě oprávněně mluví, přesto činohra ND se pouští do odvážné mise: Zaplnit tento prostor progresivním divadlem. Momentální obludná skanzenovitost Nové scény nemusí být nutně na závadu...

„Prostora je to ne úplně ideální,“ říká šéf činohry ND Michal Dočekal. „Také já jsem ji před pětadvaceti lety vnímal silně negativně, i pro spojení Nové scény s tehdejším režimem, ale to pominulo. Samotného mě překvapilo, jak se mi pohled na Novou scénu změnil. Podstatný je fakt, že v Praze se otevírá nové divadlo. Ne že by se tady před tím nehrálo, ale program Laterny magiky byl zaměřen na zahraniční publikum. My máme možnost otevřít nové divadlo pro činohru, což se v dosavadních komentářích v médiích snad nikde neobjevilo, což mě docela mrzí. Ať je ten prostor, jaký je. Ano, má svá negativa a bylo by fajn mít 150 milionů na nápravu a zlepšení, umístit sem technologie na výši doby. Avšak takovou částku v tuto chvíli neumíme vyčarovat.“

K otázce „prostoru“ Nové scény řekl své i David Prachař: „S Novou scénou i my jsme v očekávání, podobně jako postavy z Čekání na Godota. Někteří novináři zas čekají, jestli se nám to povede, nebo nepovede. Zatím jsem četl většinou dost chaotické články o kočkopsovi. Napadnutelný tenhle prostor v každém případě je, ale pro budoucí fungování činohry Národního divadla je to, věřte, dar. Líbí se nám tu, i když kolují zkazky, jaká je tady špatná akustika, nebo že tu jsou extrémně pohodlná sedadla, která příliš vyzívají k tomu, aby člověk v nich usnul. Přesto doufáme, že nám diváci spát nebudou a ten prostor budou vnímat jako překvapivý z toho jednoduchého důvodu, že máme konečně scénu, kde se dají realizovat a prezentovat texty, s nimiž může být jinde problém. Národní divadlo je totiž dosud trošku v nevýhodě tím, že je neustále řazeno do klasického rejstříku programace. Jsou hry, kterým to tady bude slušet. Pevně v to doufám. Taky je tu, i kdyby už nic jiného, dobrá elevace. Přímý kontakt s divákem je pro nás, co stojíme na jevišti, vždy super.“

Čekání na Godota je podle Michala Dočekala jedna z nejlepších her na světě. „Dalo by se o ní mluvit hodně dlouho, ale to je v jejím případě vlastně zbytečné, protože sama řekne vše. Inscenovat ji znamená nejen velkou radost, ale pochopitelně zároveň stojíme před velkým úkolem, jak se této velké jevištní básně o lidském údělu zmocnit. Ne každá prezentace Godota diváka uspokojí. Hra je to nádherná, ale také přináší řadu inscenačních problémů, vezměte si jen tu její šílenou repetetivnost. A ač má tolik úrovní, čerpá z mnoha zdrojů, např. jsou v ní obsaženy autorovy prožité hrůzy z války, ani jedna z rovin hry nepodmiňuje její životnost a oblíbenost prvoplánově. Text ponecháváme skoro beze změn, jediná změna je, že jsme situaci hry namísto předepsané „cesty a stromu“ lokalizovali do uhrovité příměstské krajiny, jakési širší periférie, jak ji vlastně známe i kolem Prahy. Ze tří existujících překladů jsme se rozhodli použít překlad Patrika Ouředníka,“ uvedl Dočekal.

„Čekání na Godota je hra, která se musí vnímat, nedá se o ní dlouze nebo složitě mluvit. Podle mě každý z hloubi své duše porozumí všem těm situacím a rovinám hry. Jsou přece hlavně o tom, jak se člověk snaží nějakým způsobem žít a vyplnit svůj život,“ dodala dramaturgyně inscenace Lenka Kolihová Havlíková.

Své zamyšlení nad „Godotem“ připojil i Ondřej Pavelka: „Jak tady zaznělo, je to jedna z největších her na světě. Proč je tak velká? Myslím si, že je to dané tím, že je ve své podstatě prostá a obyčejná, týká se nejzákladnějších věcí, které známe všichni. Každý na něco někde čekáme, ať si to pojmenuje jakkoliv. Čekáme v obchodě, na tramvaj, na Pána Boha, čekáme na nějakou zprávu, na lepší zítřky, na Godota... V tom je ta hra úžasná, je široká, ve své struktuře velmi mnohoznačná i složitá, ale jinak v tom nervu je v podstatě velice prostá a všem blízká.“

Na závěř řekl pár vět i Jan Kačer, sedící stranou. (Podle svých slov jenom chtěl pohodlných sedadel využít k tomu spánku.) „Taky si myslím, že Nová scéna je pozoruhodný prostor. I přes těch pár nevýhod, jako že prý nás nebude slyšet a že z posledních sil tady dýchám. Snad to zmůžem. Stejně herci se už dávno naučili hrát i v méně tradičních prostorech. Byl bych rád, aby se tady pracovalo koncepčně a nebyla to jenom improvizace. Dovedu si tady představit i hry, které nemusí být zrovna nebezpečný...“

Na Novou scénu bude v obnovené premiéře od února přenesena inscenace hry Toma Stopparda Rock´n´roll, která se dosud hrála v historické budově ND. Bude jí v jistém smyslu prodloužen život, neboť z provozních důvodů by jinak – i přes stálý zájem diváků – musela být již derniérována.
Následovat budou novinky, hry Spaseni Edwarda Bonda a Co se stalo, když Nora opustila svého manžela Elfriede Jelinekové. Nakolik jsou nebo budou tyto hry „nebezpečný“, nechť přijdou posoudit diváci.

-mys-