Počet komentářů: 0
Nový komentář

Zpráva z...
Klicperovo divadlo Hradec Králové
> Vítězný únor

Alžbětinské drama z léta Páně 1948
[20.10.2016]
„Hovoří Československý rozhlas, Praha. Politická krize v naší zemi se dále vyostřuje.“ Klicperovo divadlo 29. října 2016 uvede v režii Břetislava Rychlíka světovou premiéru nejnovější hry Pavla Kohouta Vítězný únor. Inscenace ukáže groteskně mrazivý a mrazivě groteskní pohled na zlomový okamžik našich dějin.

Pavel Kohout je významným českým či dokonce světovým dramatikem, prozaikem, básníkem a výraznou osobností naší kulturní a společenské scény. V jeho dramatickém opusu ve formě shakespearovské tragédie a v důsledně československém blankversu se před námi otevřou události osudových únorových dní roku 1948.

„Přestože autorovým cílem nebylo napsat dokumentární drama, ale hru univerzálně platnou a dramaticky napínavou, na scéně rozpoznáme zásadní postavy Vítězného února 1948 poměrně přesně: Jana Masaryka, jeho přítelkyni – americkou spisovatelku Marcii Davenportovou, prezidenta Edvarda Beneše s manželkou Hanou, komunistu Václava Kopeckého, zástupce národních socialistů i sociálních demokratů, dále pak již anonymní osamělé pochybovače i mladé nadšence. Uprostřed těchto postav se objevuje divadelní dvojník autora – básník Pavka. Autor se tak po dlouhých osmašedesáti letech od daných událostí odhodlal zpracovat politicky citlivý námět, v jehož reálnému předobrazu byl sám jako jeden z aktérů ve svých dvaceti letech přítomen,“ představuje hru hostující dramaturg Zdeněk Janál.

Pavel Kohout ke své hře uvádí: „Nebylo úmyslem autora dramatizovat konkrétní historickou událost pro účely školní výuky, nýbrž použít ji jakožto modelovou situaci pro svébytné drama – s odvoláním na Shakespearovy Války růží, které nakládají s historickými podklady podobně a pro mě příkladně. Proto mají všechny postavy jen křestní jména či označení funkcí.“

Dramaturg Zdeněk Janál k inscenaci Vítězný únor doplňuje: „Mohlo by se zdát, že jde o příliš náročné téma, ale to pouze z historického a politického pohledu. Jde nám však především o živé divadlo, které bude k divákům promlouvat současným inscenačním jazykem a o tématech nikoli jen historických, ale stále platných a tudíž živých. Proto také nechceme na jevišti vidět „plakátové postavy“, ale postavy s vlastním životním osudem, který může diváky inspirovat, zasáhnout. Hra obsahuje podstatná fakta, ale i sám autor Pavel Kohout s nimi jako zkušený dramatik pracuje poměrně volně a fabuluje – například jeho verze okolností smrti Jana Masaryka je především jeho pohledem, názorem, a tedy i dramatickou licencí. Divadlu myslím nepřísluší přímo posuzovat dějiny, ale zcela jistě k němu patří podávání možností pohledu na fiktivní i historické situace.“

Dramaturgyně Klicperova divadla Jana Slouková dodává: „Nahlédněte spolu s námi do zákulisí „vítězství československého pracujícího lidu“, užijte si jazykovou ekvilibristiku na půdorysu shakespearovské dramatiky, poodhalte tajemství smrti Jana Masaryka a hlavně si s námi v režii Břetislava Rychlíka připomeňte téma svobody, manipulace a osobní odvahy.“

„Tak vidíš, voni nejsou změkčilý, / voni už za těch pár dnůch pochopili, / že kumštýři tu nejsou něco extra / a jako jiný musej sloužit partaji, / než revoluce zvítězí a voni / se znova mužou střílet pro lásku. / Je to tak, soudruzi? – Je! – Tak je zatím / pouč, co je náš Kléma za kanóna! / Ať vědí, jakej to je zázrak, že si / udělá pro ně i v tom fofru čas!“

Premiéra 29. října 2016 od 19.00 hodin na hlavní scéně Klicperova divadla v režii Břetislava Rychlíka.


ROZHOVOR S REŽISÉREM INSCENACE BŘETISLAVEM RYCHLÍKEM

Jaký máš vztah k Pavlu Kohoutovi a k jeho objemnému dramatickému, prozaickému i básnickému dílu?
V otázce se skrývá již i moje odpověď. K Pavlu Kohoutovi mám obdobně vzrušující vztah jako k jeho objemnému dramatickému, prozaickému a básnickému dílu, které prošlo podobně jako jeho autor nesmírně divokým a dramatickým vývojem – Pavel šel skutečně cestou od mladého nadšeného komunisty přes komunistu reformátora k disidentovi až k nechtěnému exulantovi. A já na Pavlovi obdivuju, že všechny tyto svoje etapy ustál s noblesou. Navzdory svému věku je to člověk, se kterým se dá vydržet sedět, pít a hovořit takřka o všem, dají se s ním prožívat podobně dramatické chvíle, jako byl jeho osud... To je v jeho osmaosmdesáti letech naprosto neuvěřitelné.

Co tě nejvíce oslovilo na jeho nejnovější hře Vítězný únor?
Jednoho léta mi mailem skrze Magistrát města Brna přišlo pozvání na autorské čtení této hry v Hotelu Intercontinental v Brně. Přestože Pavel Kohout žije střídavě v Praze a na Sázavě a předtím žil ve Vídni, přišlo toto pozvání právě z brněnského magistrátu. Přerušil jsem tedy svůj každoroční letní pobyt na Horňácku a odjel do Brna, kde jsem zjistil, že podobných pozvaných hostů je celá řada, budu jmenovat například Milana Uhdeho nebo Petra Minaříka a Pavla Řehoříka z nakladatelství Větrné mlýny. Pavel Kohout nám tehdy celou svoji hru sám přečetl a poté následovala opulentní „obědo-svačino-večeře“, během níž jsme si o hře ještě dlouze povídali. A já jsem okamžitě věděl, že ji chci režírovat, přestože to je hra nesmírně těžká, napsaná v blankversu, přestože její téma je do značné míry proklamativně politické a říkal jsem si nejdřív: „No jo, ale co teď s tím v divadle?“ Ale nějak vnitřně jsem při tom Pavlově neuvěřitelně brilantním přednesu cítil, že ve hře je velký dramatický náboj a že pod hladinou slov by se mohlo skrývat něco, co by mě jako režiséra mohlo těšit. A také jsem si o její režii Pavlovi hned řekl.

A věděl jsi už v tu chvíli, ve kterém divadle bys právě tuto hru chtěl inscenovat?
Ne, to tehdy ještě ne. Ale osud tomu přál, že právě bývalé Divadlo Vítězného února v Hradci Králové mě oslovilo s tím, že by rádo zažilo naši vzájemnou spolupráci. A dramaturgyně Jana Slouková a posléze i umělecký šéf David Drábek po prvním přečtení nadšeně odsouhlasili právě tuto hru.

Hrála informace, že se zdejší divadlo dříve jmenovalo Divadlo Vítězného února, také nějakou roli pro rozhodnutí o uvedení Vítězného února právě zde?
Ne, sám jsem si to ani nejdříve nespojil, o tom mi poprvé řekla až moje žena: „No tak to by tam aspoň po dobu tvého zkoušení mohli vrátit tu ceduli Divadlo Vítězného února!“ Během zkoušení se to sice nepovedlo, ale doufám, že se tak stane alespoň v den premiéry.

Sám jsi zmínil, že Pavel Kohout napsal tuto hru v blankversu – v blankversu shakespearovském či spíše saudkovském. Překvapilo tě to? Jak sis s touto formou jako režisér poradil?
Mě to překvapilo, to určitě ano. Pavel Kohout k tomu má výbornou větu: „V blankversu i hovno voní.“ Já jsem se ale blankversem už od jisté chvíle zkoušení musel přestat zabývat, protože když hledáte jednání herců, jejich vnitřní výraz a divadelní prostředky, jakými chcete hru inscenovat, tak na ten blankvers musíte trošku zapomenout. On z toho jistě vyvstane sám, i v kontextu hry divákům dojde, že se jedná o blankvers, ale při zkoušení člověk nemůže sedět a pořád dokola si odťukávat rytmus.

Jaké jsou tvoje interpretační posuny od původního Kohoutova textu? Do jaké míry to bude Kohout a do jaké Rychlík?
Zaprvé: Interpretace je základ režie, bez ní to přece ani nejde. A za druhé: Kohout to bude vždycky a Rychlík to bude taky vždycky, protože to je právě podstata divadla – já si jako režisér najdu ve hře nějaká témata a vypovídám skrze ně... Jsem ale u dramatiků pověstný tím, že jsem přesvědčený o tom, že jsou chytřejší než já, a proto se vždy snažím jejich text pokorně vyložit. I když nutně nemusím osobně se vším, co v něm je, souhlasit – například si narozdíl od Pavla Kohouta nemyslím, že smrt Jana Masaryka byla inscenovanou sebevraždou, ale že to byla vražda. Nicméně toto vnímám jako autorskou licenci, na kterou má dramatik právo.
Současně musím citovat Pavla Kohouta, co zde v Hradci Králové pronesl při zahájení zkoušek, že on udělal těsto a ten chleba už si z něho musí upéct Břetislav. Tak já si z něho tedy peču taky svůj chleba. A doufám, že bude chutnat. I když to je v tomto případě špatně řečeno – on by měl spíš „lidem zhořknout v hubě“, protože to téma je přeci jen dost hořké.

Jaké je tedy podle tebe hlavní téma hry?
Samozřejmě má tato hra nějaký historický rámec, ale není to dokumentární hra z února 1948, je to drama, řekl bych, z útrob určitých skupin, které zde sváděly velmi nešťastně zápas o poválečnou podobu Československa. Tyto postavy zde prožívají také svá vnitřní dramata, a to je myslím znak velkého dramatika, čili Pavla Kohouta, který velkým dramatikem bezesporu je. Vznešeně si pak můžeme říkat, že tématy hry jsou třeba vnitřní svoboda, manipulace, lidská čest, zrada, nenávist, láska, odpovědnost, čili to všechno, co v dnešní společnosti vedené nezodpovědnými zbabělci chybí. Je v ní také varovný prst, kam se můžeme dostat, když nezvládneme úplně základní principy demokracie a svobody.

Zdeněk Janál

zdroj zprávy: Martin Sedláček



Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.