Počet komentářů: 0
Nový komentář

Zpráva z...
Švandovo divadlo

Betonová zahrada poprvé na jevišti mimo Velkou Británii
[26.1.2016]
Ve Švandově divadle vyrostla Betonová zahrada, šokující hra o temnotách dospívání. Spisovatelka Petra Hůlová vytvořila pro Švandovo divadlo osobitou jevištní adaptaci slavné britské novely Betonová zahrada. Knižní bestseller Iana McEwana znají čtenáři po celém světě a v roce 1993 podle něj vznikl i stejnojmenný film. U Švandů se teď Betonová zahrada dočká vůbec prvního jevištního zpracování mimo Velkou Británii. Premiéroví diváci ji zde uvidí 30. ledna 2016 ve Velkém sále v režii Doda Gombára.

Uvedení Betonové zahrady v podobě divadelní hry je každopádně výjimečnou událostí: McEwan totiž dává svolení k adaptacím svých děl jen zřídka. Nejen na českých jevištích se tak Betonová zahrada objeví poprvé – půjde zároveň o první divadelní ztvárnění mimo britské souostroví. Navíc v podání uznávané spisovatelky Petry Hůlové. Ta dostala od režiséra hry Doda Gombára - uměleckého šéfa Švandova divadla a zároveň spoluautora inscenační úpravy – při přepisování McEwanovy novely volnou ruku. „Příběhy všech sourozenců učinila stejně významné a důmyslným způsobem ve hře ponechala přítomné také jejich rodiče,“ říká o přístupu Petry Hůlové dramaturgyně Martina Kinská.

Děti, dům a jejich tajemství

Hororový příběh Betonové zahrady vypráví o křehkosti a temných stránkách dospívání čtyř sourozenců žijících s rodiči v domě na předměstí. Vše začíná smrtí panovačného otce a pokračuje nemocí matky, která přestává vycházet ze svého pokoje. Děti ponechané svému osudu se ale domluví a začnou předstírat, že se nic nezměnilo a rodinný život plyne stejně jako dřív. Přichází však horké léto a v domě začne být k nedýchání. Ze sklepa se začne linout podivně nasládlý pach a s ním i tajemství, které nesmí vyjít na světlo...

Jako rodiče se představí Bohdana Pavlíková a Tomáš Pavelka. Pubertálního Jacka hraje Marek Pospíchal, v roli jeho starší sestry Julie uvidíme Zuzanu Onufrákovou, mladší sestru Sue hraje Andrea Buršová. Nejmladšího Toma ztvární Tomáš Červinek. Objeví se také Jacob Erftermeijer v úloze Juliina přítele Dereka a hereckou sestavu doplní hostující Jiří Weiner v roli Tomova kamaráda.

Fascinující látka poskytla režiséru Dodu Gombárovi při přípravě inscenace dostatek podnětů a inspirace: „Betonová zahrada má pro mě jistou neodolatelnou mámivost, temnou podmanivost, tajemství. Jakoby se celé to kruté a extrémní dění odehrávalo v mlze. V rozostřeném vnímání, které míchá minulé s přítomným a živé s mrtvým...“ Podle režiséra vypráví Betonová zahrada zároveň o neschopnosti odpoutat se od světa, který nás formoval, a od strachu přijmout stav věcí v jejich nahotě. „V monumentální nehybnosti bytí čtyř sourozenců, kteří ztratili jistoty i řád, tepe naléhavý rytmus ticha i slov. Hříchy, touhy, vášně dospívání, bláznovství, osamění, bolesti duše, vzpomínky, květy i plíseň… všechno jedno jest,“ dodává Gombár.

Ten k výtvarné spolupráci přizval Evu Jiřikovskou, která na scéně Švandova divadla vytvořila surrealistický prostor opuštěného domu, ale také prostor jakéhosi opuštěného dětství - něčeho, co bylo dávno a co už nelze oživit, ani po dobrém, ani po zlém. Prostor, v němž se možná až příliš často ozývají vzpomínky... Hudbu k inscenaci složil častý Gombárův spolupracovník David Rotter.

Román, co za něco stojí

O novele Betonová zahrada lze bez nadsázky říct, že patří mezi kultovní díla moderní literatury. Čtenáře šokovala a přitahovala už v době svého vzniku v roce 1978, od té doby však neztratila nic ze své zvláštní naléhavosti. V roce 1993 knihu ještě více proslavil režisér Andrew Birkin, který podle ní natočil celosvětově úspěšný film s charismatickou Charlotte Gainsbourg v roli Julie.

V Československu vyšla Betonová zahrada nejdřív v časopise Světová literatura v roce 1988. Podle překladatelky Marie Válkové totiž nesměla vyjít knižně a jednu chvíli bylo ohroženo i toto vydání – dílo otevřeně popisující mimo jiné rodinný rozvrat, utajený pohřeb a sexuální tabu se zdálo až příliš nekonformní, znepokojující a rozvratné. „Betonová zahrada je textem plným témat, která považuji za zásadní i pro svou vlastní tvorbu,“ říká o románu autorka divadelní adaptace Petra Hůlová a dodává: „Říká se, že společenské normy jsou od toho, aby se překračovaly. Betonová zahrada je o tom, když se to vezme opravdu z gruntu. Taky je to román o samotě a o lásce. Jako všechny romány, co za něco stojí...“

Z ROZHOVORU s Ianem McEwanem pro Guardian 26. 1. 2014 (překlad Lucie Kolouchová)

V roce 1977 byl spisovatel Ian McEwan v americké Iowě, kde vedl kurz tvůrčího psaní. Zavolala mu jistá americká nakladatelka, že je fanynkou jeho povídek a že slyšela, že právě dopsal svůj první román a zda by jí ho nemohl poslat.
Řekl jsem, že ne. Ani nevím proč. A ona na to, co byste řekl na to, že jsem sedla do letadla, zúčastnila se jednoho workshopu a čirou náhodou našla váš román ležet na stole v učebně? Aha, já na to. No dobře. Pak chtěla vědět, jak se to bude jmenovat. Neměl jsem ani ponětí. A ona na to: Tak proč to nenazvete Betonová zahrada? A já prostě souhlasil. S vymýšlením titulů jsem měl vždycky problém.
(...)
Kniha vznikla na konci sedmdesátých let. Všem nám přišlo, že jsme se ocitli na hraně, všechno se hroutilo. Londýn byl špinavý, nic nefungovalo. Telefony nešly, metro, to byla prostě noční můra – ale nikdo si nestěžoval. Všechno mělo nádech blížící se apokalypsy.
(...)
Neřekl bych, že je Betonová zahrada temná. To slovo je mi cizí. Řekl bych, že je zábavná – koho by nebavilo mít takové tajemství, jako je máma zalitá ve sklepě v betonu. No dobře, možná to připadá zábavné jen mně.
(...)
Dětem přijde, že dětství neexistuje v čase. Je vždycky v přítomnosti. Jistě, děti mají vzpomínky. Jistě, čas se v jejich vnímání pohybuje a nakonec vždycky přijdou Vánoce. Ale nevnímají ho. Vnímají jen dnešek, a když říkají „až vyrostu“, vždycky je v té větě cítit nevíra – jak je možné, že jednou budou někým jiným, než kým jsou nyní?


zdroj zprávy: Švandovo divadlo



Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.