Počet komentářů: 0
Nový komentář

Zpráva z...
Klicperovo divadlo Hradec Králové
> Ptákovina

Divadelní hra o lživosti v 36 obrazech
[14.12.2019]
Klicperovo divadlo uvede hru Milana Kundery zabývající se mocí a tím, jak dokáže zničit obyčejného člověka, když se jí nechá příliš omámit. Ředitel školy nakreslí z nudy na tabuli žlutý kosočtverec. Celá událost se následujícího dne začne vyšetřovat, čímž se ředitel sarkasticky baví. Je totiž znechucen světem, ve kterém každý na každého donáší a kde musí nestále něco hrát. A kde je potřeba tvářit se přísně a surově, aby si člověk zachoval svou slušnou tvář. A právě tehdy zahoří láskou k mladé učitelce Evě, která pochopí podstatu jeho chování. Happy End se však zdaleka ještě nekoná...

Milan Kundera patří k nejvýznamnějším českým a světovým autorům. Básník, dramatik, prozaik, ale také pozoruhodný kreslíř, brněnský rodák, syn muzikologa a rektora Janáčkovy akademie múzických umění Ludvíka Kundery, bratranec básníka, dramatika, prozaika a překladatele Ludvíka Kundery. Patří k nejpřekládanějším spisovatelům na světě. Jeho dílo čítá přes 3000 překladů do různých světových jazyků, ačkoliv nevystupuje na veřejnosti ani nepořádá autogramiády. V češtině Kunderovo dílo vydává nakladatelství Atlantis, dosud vydalo 16 svazků. Kundera v posledních desetiletích píše ve francouzštině. Od roku 1975 žije ve Francii. V roce 1979 ho komunistický režim zbavil československého občanství. V roce 1981 získal občanství francouzské. Necelé tři týdny před premiérou naší Ptákoviny mu pak bylo vráceno i občanství české. HolaHO!

Lucie Němečková: Jen taková ptákovina?
Milan Kundera je autorem tří divadelních her. Majitelé klíčů (1962), Ptákovina (1966) a Jakub a jeho pán (1971). Je mu přisuzována i čtvrtá hra, Juro Jánošík, kterou začátkem normalizace uvedlo tehdejší divadlo Jiřího Wolkera, pokrytá autorstvím Karla Steigerwalda. Ostatně Jakub a jeho pán se také uváděl pod cizím jménem, které bylo pro tehdejší režim průchozí, a tím bylo paradoxně jméno režiséra Evalda Schorma.

V době, kdy kultovní básník vstupuje na jeviště, se pěstuje v české dramatice téma tzv. všednodennosti, vůči níž se dramatik Kundera vymezuje. Má šanci stanout po boku Františka Hrubína či Josefa Topola. Míří však modelovostí svých her, existenciálními úvahami a absurditou spíš k Dürrenmattovi.

Psaním Ptákoviny si prý chtěl tzv. odskočit k méně závažnému tématu. Začal psát příběhy o mužích a ženách a vznikly Směšné lásky. Ptákovina jakoby patřila k tomuto okruhu nezávazných vztahových nedorozumění jen zdánlivě. Původně se jmenovala Dvě uši, dvě svatby a pod tímto názvem se také v květnu 1969 hrála ve Státním divadle v Brně v režii Rudolfa Jurdy (v roli Evy tehdy vystoupila Lenka Loubalová). A skutečně v ní jde o dvojitý sňatek a uřezané uši jako trest za neslušnou malůvku, která se jednoho dne objeví na školní tabuli. Prostě jen taková ptákovina, chtělo by se říct. Jenže… Dvojnásobná svatba neznamená dvojnásobný happy end, nýbrž existenciální kocovinu. A nespravedlivě uřezané uši zas usvědčují celý systém z jeho nesmyslnosti. Ačkoli zpočátku vše může vypadat jako výsměch režimu a moci, jak se kolo absurdit roztáčí čím dál tím víc, zjišťujeme, že je poháněno závažnými existenciálními tázáními po krizi identity jednotlivce, zvící evropských rozměrů…

Ptákovinu, než ji cenzura zakázala, stihla v roce 1969 uvést další tři divadla: Divadlo F.X.Šaldy v Liberci v režii Ivana Glance, ostravské divadlo Petra Bezruče, kde ji režíroval Pavel Hradil a asi nejznámější je uvedení v pražském Divadle Na zábradlí v režii Václava Hudečka s Milošem Kopeckým v roli Ředitele. Po dlouhé přestávce, v roce 2008 vznikla v Činoherním klubu v Praze inscenace Ladislava Smočka.

Na rozdíl od světově proslulého Jakuba a jeho pána, Ptákovinu v cizině neznají. A to kvůli kosočtverci, jímž snad pouze Češi zobrazují ženské přirození. Původ tohoto zvyku pochází prý z doby husitství, kdy tak byly značeny ženské kláštery. Pravda je však taková, že už na té slavné kosti z paleolitického naleziště Laugerie Basse ve francouzské Dordogni se skví kresba ženského pohlaví vyvedená velmi podobně několika charakteristickými tahy. Kdo ví, proč ta se neujala!

Vladimír Morávek: Náš Kundera
Já mám za to, že se v tom příběhu zhroucené školy nemluví ani tak o tom, jak těžké bylo vyučovat na takovém nějakém ústavu roku 1966 - mluví se tam o naší existenci tady a teď. Jak někdo něco nakreslí na tabuli našeho vědomí. Našeho přesvědčení, co je bílé a co černé. A někdo něco vzdá, někdo něco pokreslí, někdo si někam odskočí, nevrátí se víc - z oné školy se pořád linou zvuky flétniček - a kdo tam teď učí a co to je za noty - těžko říct- plakat se chce jednomu, tedy se alespoň řehotá. HolaHO, Mistře! Úplně jsme se do tohoto Vašeho textu zamilovali.

Premiéra: 21. prosince 2019 na hlavní scéně Klicperova divadla

zdroj zprávy: Martin Sedláček



Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.